Ve filmu Stínohra hrajete trenéra v boxerském klubu, takže jste se mohl vrátit do prostředí bojových sportů, kterým jste se věnoval od svých deseti let. Co vás na nich přitahovalo?
Už jako kluk jsem byl silnější než většina mých vrstevníků a taky jsem měl vždycky tendenci chránit slabší. Bojové umění mě tedy odmalička zajímalo. Začal jsem šermem a pak přišlo musado, judo i sportovní střelba.
Leckdo by mohl čekat, že člověka k bojovým sportům přivede potřeba ventilovat agresivitu.
Mě motivovala spíš touha být připraven na situace, kdy by se agresivita projevila směrem ke mně nebo mému okolí. Když se bojovým sportům začnete věnovat, tak brzy pochopíte, že boj je v první řadě o pokoře a nepodcenění útočníka. A taky o umění prohrávat, přijímat rány nebo je naopak rozdávat, což jsou všechno důležité věci, které se vám hodí i v běžném životě. Bojové sporty jsou pro mě něco mezi fotbalem a šachem. Musíte při nich přemýšlet a zároveň si budujete fyzickou i duševní sílu, abyste se mohli poprat nejen se soupeřem, ale i se životem, abyste nepadli na kolena při prvním neúspěchu a dokázali se znovu zvednout. Přestože se jim dneska už moc nevěnuju, zůstaly mi z nich některé návyky. Udržuju si díky nim vědomí, že ještě pořád žiju.
Předpokládám, že sportování může být pro herce i dobrý způsob, jak dostat z hlavy náročnou roli. Najdete si na něj pořád čas?
Sportovní výkony podávám i na jevišti. Divadlo totiž člověk nemůže hrát, pokud by nebyl fyzicky i psychicky vyladěný. Je tedy nutné, abych se neustále udržoval v kondici. Snažím se proto pravidelně cvičit s vlastní vahou - kliky, dřepy, shyby a podobně, abych u svého těla aspoň trochu zpomalil proces stárnutí.
Hlavní hrdina filmu Stínohra se v boxerském ringu vyrovnává se smrtí manželky, a když zjistí, že jsou kriminalisté na jejího vraha krátcí, rozhodne se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Taky vás někdy frustrovalo, že některé hříchy nejsou po zásluze potrestány, a zvažoval jste, že byste to vyřešil po svém?
To víte, že mě to už párkrát napadlo. Nikdy jsem se k tomu ale neuchýlil. Mohl bych vyjmenovat třeba pět parchantů, kteří neměli právo do mého života zasahovat, a přesto to udělali. Náš právní systém na ně nestačí a oni si vesele kradou dál. Říkám si ale, že karma je zdarma a že na každou svini se vaří voda.
Nepřepadá vás teď pocit bezmoci v souvislosti s válkou na Ukrajině, když vidíte, že Západ na Putinem vyvolanou agresi nereaguje stejně tvrdými prostředky?
Bezmoc necítím. Cítím naopak obrovskou hrdost na Ukrajince, kteří se dokážou takhle srdnatě bránit, i na to, že se jim mnoho bojeschopných mužů sjelo na pomoc. Jsem hrdý, že se ještě pořád najdou chlapi, kteří dovedou chránit základní lidské principy proti hrubé totalitě.
Filmaři vás nejčastěji obsazují do rolí drsňáků. Diváci si vás spojují s majorem Kunešem z krimi seriálu Rapl, se životem zklamaným rváčem Vandamem z filmu Národní třída, nebo s mafiánem inspirovaným Radovanem Krejčířem ve snímku Gangster Ka. V loňské minisérii Případ Roubal jste si dokonce zahrál několikanásobného vraha. S kolika z nich má skutečný Hynek Čermák něco společného?
Pokud mám s některou postavou něco společného, tak jedině s Kunešem. Stejně jako on toužím být v anonymní samotě a dělat si věci po svém. Jinak jsou to ale všechno jenom role. S Vandamem žádnou vlastnost nesdílím a Krejčíř je člověk, který se bál i zubaře, natož aby uměl někoho praštit. To je spíš ubožák, který měl na všechno svoje lidi. A Roubal byl zase psychopat, takže jsem jeho ztvárnění bral jako takové zabroušení do politické sféry. Říkal jsem si, že psychopatů máme teď v republice hodně, tak by bylo fajn příběh jednoho z nich filmově zpracovat a ukázat, že zlo se často tváří jako dobro. Roubal byl totiž vzdělaný, inteligentní pán, se kterým si člověk hezky popovídal, a on přitom spáchal minimálně pět vražd.
V rozhovoru pro magazín Reportér jste řekl, že hraní není nasazování masek, ale skutečný pokus infiltrace. Znamená to, že i když dostanete roli psychopata, musíte z něj na sebe něco přenést?
Musíte z něj na sebe přenést pokud možno všechno. Když totiž hrajete takovou figuru, je důležité si ji ve svých očích obhájit. Neexistuje hajzl, který by si řekl, že udělá největší sviňárnu na světě. Všichni takoví parchanti bývají naopak přesvědčení, že dělají to nejlepší, jenom uvažují v jiném žebříčku hodnot. A pokud je chcete ztvárnit, musíte se je snažit pochopit. Což je samozřejmě nebezpečné, protože si hrajete s vlastní psychikou a pak se z toho musíte umět dostat ven. Musíte mít duševní hygienu natolik zvládnutou, abyste figuru dokázali opustit.
Vy jste se to už naučil?
Já sice nerad koukám na svoje filmy, ale u těchhle parchantů se na ně vždycky podívám a tím se ve mně etapa, kterou jsem s nimi strávil, uzavře.
Vedle herecké profese jste se dlouho živil jako bodyguard. Jak jste se k té práci dostal?
Protože jsem ovládal bojové sporty a potřeboval jsem vydělávat peníze, tak se to nabízelo. S Vítkem Bártou jsme na konci devadesátých let založili bezpečnostní agenturu ABL a prvním osobním strážcem jsem se pochopitelně stal já. Až později jsme začali nabalovat další a další. Podařilo se nám vybudovat první ochranku, která po roce 89 nebyla plná někdejších estébáků. Všem našim klukům tehdy bylo kolem dvaceti let, takže nikdo z nich neměl komunistickou minulost. Často jsme se ale na akcích setkávali s druhou stranou barikády, protože některým lidem dělali ochranku zase bývalí pracovníci komunistických zásahových jednotek a tajných služeb, což byli zkušení, zhruba čtyřicetiletí chlapi, takže jsme to někdy měli těžké.
Nakolik si člověk při práci bodyguarda může připouštět strach a nakolik ho musí potlačovat?
Když někoho chráníte, tak na vás nesmí poznat, že se bojíte. Jinak by se to celé sesypalo. To je právě na práci osobního strážce nejhorší. Neustále předstíráte, že nemáte strach, i když ho třeba máte. Když ale bodyguarda děláte dobře, tak na strach zapomenete, protože máte tolik práce, že na něj není čas. A pokud se ocitnete v situaci, která není úplně dobrá, tak vám všechno, co při ní hrozilo, většinou dojde až třeba hodinu potom.
Nějakou dobu jste dělal zároveň bodyguarda a do toho hrál a studoval na DAMU. Jak jste to zvládal?
Těžko. Když jsem ještě studoval, chodil jsem většinou přes noc do práce a přes den do školy. Až najednou bylo hracích kšeftů víc než těch hlídacích, samo se to přehouplo do fáze, kdy jsem ty druhé vytěsnil. Práce bodyguarda se navíc s hereckou profesí trochu tloukla. Když totiž chcete chránit lidi, nesmíte mít tak obnažené nervy, a když potřebujete hrát, tak je zase obnažené mít musíte. Jako herec musíte být citlivý, musíte se psychologicky napojit na své kolegy, zatímco osobního strážce nesmí jen tak něco rozhodit.
Pocházíte z umělecké rodiny - vaše matka je dramatička a básnířka, otec vystudoval filmovou režii, sestra zase fotografii. Herecká profese vás přitom dlouho nelákala.
Ano, herectví jsem se nejdřív vůbec věnovat nechtěl. DAMU jsem začal brát vážně až ve čtvrtém ročníku, kdy jsme nazkoušeli představení Dostojevského Idiota a já v něm hrál Rogožina. Nebýt téhle inscenace, tak dneska herectví pravděpodobně nedělám. Tam jsem pochopil, že umění může fungovat jako určitá prevence. Uvědomil jsem si, že když budou lidi kulturně vzdělaní, nebudou spolu jednat tak, aby vyhrocovali vzájemné konflikty, ale budou naopak schopní se dohodnout. Došlo mi, že jako herec můžu přispívat k tomu, aby lidi dokázali číst mezi řádky a nenechali se oblafnout prvním pitomcem s bílým límečkem, který jim naslibuje všechno, co si přejí.
Kdybychom tedy častěji chodili do divadla a četli víc knížek, tak bychom spolu podle vás méně válčili?
Ano, protože by najednou nebylo tak jednoduché s lidmi manipulovat. Proto taky první, co totalitní systémy dělají, je, že pálí knihy a odstraňují intelektuály.
Než jste nastoupil na DAMU, zkoušel jste se neúspěšně dostat na vojenskou leteckou školu. Průkaz na sportovní letadlo jste měl podle svých slov dřív než řidičák. Kromě uměleckého talentu jste tak musel být nadaný i technickým myšlením.
Asi jo. Nejzajímavějšími letci pro mě vždycky byli Exupéry a Fajtl - oba spisovatelé a oba piloti. Létání je koneckonců hodně romantiky, ale taky hodně matematiky. Věnoval jsem se mu od čtrnácti let. Jediná škola pro civilní piloty v té době byla v Žilině a dostat se na ni bylo strašně složité. Zpětně jsem ale rád, že jsem leteckou školu nevystudoval. Myslím si totiž, že bych nebyl tak dobrý pilot, jako jsem herec.
Než jste v roce 2010 přešel z angažmá v Městských divadlech pražských do Dejvického divadla, zvažoval jste, že byste s herectvím sekl a vrátil se k práci bodyguarda. Co vás k tomu vedlo?
Herecké vyhoření. V Městských divadlech pražských jsem byl asi sedm let a za tu dobu jsem si tam zahrál hned několik hlavních rolí. Dostal jsem se do situace, kdy jsem už neměl z čeho čerpat, tak jsem se chtěl na herectví vykašlat a zkusit zase dělat osobního strážce. Byl jsem na fyzických testech, kterými jsem s odřenýma ušima prošel. Když jsem pak ale seděl na baru a odpočíval, zavolal mi Mirek Krobot s nabídkou angažmá v Dejvicích, kterou jsem s radostí přijal.
Hynek Čermák (49)
- Syn výtvarníka a arteterapeuta Bedřicha Čermáka a básnířky a výtvarnice Jarmily Hannah Čermákové nejprve odmaturoval na středním odborném učilišti jako mechanik. Živil se jako vyhazovač a v roce 1998 s podnikatelem Vítem Bártou spoluzaložil bezpečnostní agenturu ABL, ve které pracoval jako osobní strážce.
- V roce 1995 absolvoval obor činoherního herectví na DAMU a začal spolupracovat s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Středočeským divadlem Kladno nebo Divadlem v Řeznické. Ve druhé polovině 90. letech a v letech 2006 až 2010 působil v Městských divadlech pražských. Poté se stal členem souboru Dejvického divadla, kde hraje dodnes.
- Před filmovou kamerou se objevil mimo jiné v psychologickém dramatu Nevinnost, které mu vyneslo Českého lva za vedlejší mužskou roli, dvoudílném krimi thrilleru Gangster Ka, nebo komediích Poslední aristokratka a Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Diváci ho mohli vidět také v seriálech Cirkus Bukowsky, Rapl, Až po uši nebo Dabing Street.
Co vás v Dejvickém divadle přesvědčilo, že to s herectvím ještě nemáte vzdávat?
Kolegové. V Dejvicích totiž herci pracují na úplně jiné bázi, než jsem byl zvyklý. Ve většině divadel to chodí tak, že tam jsou dva tři herci, kteří to táhnou. Dejvice ale táhnou všichni, každý z herců tam udává, jakou bude mít divadlo tvář, a moc dobře to ví. Narazil jsem tam na dvanáct špičkových profesionálů, z nichž všichni na zkoušku přijdou včas, všichni umí text a všichni jsou zvyklí tvrdě pracovat. To jsem do té doby nikde nezažil, a právě proto jsem v Dejvicích zůstal jedenáct let.
Další herecké vyhoření mezitím nepřišlo?
Možná přichází právě teď, ale to zatím nemůžu vědět. Samozřejmě jsem přemýšlel, jestli má kultura v dnešní době ještě vůbec smysl. Začátkem března jsem třeba otevřel výstavu aktů v Teplicích a zrovna vypukla válka na Ukrajině. Když jsem tam ale vlezl a viděl jsem všechnu tu něhu, která z obrázků nahatých holek vychází, řekl jsem si, že umění je teď možná jediná možnost, jak držet hlavu nad vodou. Naštěstí jsem měl myslím pravdu, protože na výstavu dorazilo už přes tisíc lidí a řada z nich mi píše krásné zprávy o tom, že právě něha je momentálně potřeba. Připadám si trochu jako kapela, která hrála do poslední chvíle na Titaniku.
Akty fotíte už deset let. Zbavil jste se za tu dobu studu, nebo je to pořád výzva?
Když jsem s focením aktů začínal, tak jsem stud pochopitelně cítil. Postupně jsem ho ale překonal a dneska už se na ženy dívám jinak než tenkrát. Taky už mám okruh modelek, se kterými jsem si vybudoval vzájemnou důvěru. Fotografování se tak pro mě stalo koníčkem, u kterého si odpočinu, protože mám ženy rád a rád je poslouchám. Když je jich víc, tak zapomenou, že tam jsem, začnou si mezi sebou vyprávět příběhy a já fotím úžasné momentky.
Je to skvělá relaxace, ale vedle toho je to taky náročná technická disciplína. Foťák je jako malířská paleta, musíte s ním umět zacházet a současně umět editovat, abyste ty fotky v záplavě pořízeného materiálu našli. A velká výzva je focení vůbec zprodukovat. Svléknout holku v plenéru není jednoduché, musíte zajistit, aby se jí něco nestalo, aby venku nezmrzla nebo abychom někoho nepohoršili a neposlali na nás policii. V tomhle mi naštěstí pomáhá moje manželka, sám už bych to nezvládal.
Když říkáte, že máte modelky, se kterými spolupracujete pravidelně, znamená to, že po dalších už nepátráte? Předpokládám, že hledání a oslovování žen může být při fotografování aktů součást jeho kouzla.
Je to tak, a proto pořád pátrám dál. Velkou výhodou je pro mě dneska Instagram. Stačí ho otevřít, za hodinu tam najdu třicet překrásných žen, pěti z nich napíšu a dvě se pak ozvou, že za mnou rády přijdou. Díky tomu už nemusím oslovovat holky na ulici, což jsem dřív párkrát udělal a vždycky jsem si při tom připadal jako úchyl.
A fungovalo to, když už jste ten pocit trapnosti překonal?
Občas jo, ale je to podobné, jako když jdete balit holky s vědomím, že jenom jedna z deseti se ujme. Člověk to zkusí, ale cítí se jako pitomec. V případě aktů navíc holce musíte vysvětlit, že vám jde opravdu jenom o tu fotku, a ne o něco jiného. Jako známý herec mám aspoň výhodu, že potenciální modelky vědí, že mě každý večer najdou v divadle. Strach z toho, že jsem úchylák, který je vyfotí a pak někam zmizí, díky tomu odpadá.
Co vás letos, ať už ve filmu nebo v divadle, čeká?
V létě mě čeká natáčení filmu Děti Nagana od režiséra a scenáristy Dana Pánka, který vypráví o slavném vítězství českých hokejistů na olympiádě v Naganu a taky o desetiletých klucích, kteří si na rybníku hrají na svoje hrdiny. Taky se těším na premiéru komedie Hádkovi, kterou jsme natočili s režisérem Vojtou Moravcem podle scénáře jeho manželky Sandry Novákové. To je zase typický covidový film o tom, jak se může celá rodina pohádat jenom proto, že sedí v jednom bytě. A v divadle mě konečně čeká několikrát odložená premiéra představení Každý má svou pravdu v režii Michala Vajdičky, což je velmi aktuální italská komedie z pera Luigiho Pirandella. Hraju tam pána, který všechno ví líp než ostatní. Stejně jako nejchytřejší pisálkové na sítích.
