reklama
 
 

Věk jsem řešila, když mi bylo 60 let. Dnes jsem ráda, že žiju, říká Hana Zagorová

2. 6. 2019 14:58
Dodnes neví, co výraz "nedělej Zagorku" přesně znamená. "Líbí se mi to. Je to lepší než Hanička Písnička," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz jedna z nejúspěšnějších českých zpěvaček. Haně Zagorové nedávno vyšel nový videoklip k písni Já nemám strach, která je součástí loňského stejnojmenného alba. V rozhovoru vypráví o tom, jak se sama vyrovnává se stářím, o spolupráci s mladými zpěváky i o minulém režimu.

Váš nový videoklip k písni Já nemám strach se odehrává v "léčebně pro workoholiky". Čí to byl nápad?

Můj. Všichni jsme workoholici, alespoň já. Nevím, jestli nestačí říct, že jsme jen pracovití, ale jsme k tomu tak naučení - pracovat, dokud nezestárneme, a při tom stárnutí musíme i nějak vypadat. Marek Ztracený, který tu píseň napsal, se přesně strefil do diktátu doby tohoto století. Ta píseň se mi moc líbila, stačilo jen vymyslet si videoklip - ten okolní blázinec a domácí kino, kde si pouštím své vlastní písničky. Celý klip je trochu na hraně, bláznivý, ale asi je to tak dobře.

Už jste zmínila, že text i hudbu napsal zpěvák Marek Ztracený. Byla to píseň na tělo?

Marek věděl, že připravuji novou desku, a poslal mi dvě písničky, jednu lepší než druhou. On se absolutně strefil do mého slovníku a do mého myšlení, což je nevšední a báječné zároveň. Když mi Supraphon tu píseň poslal, vytočila jsem jeho telefonní číslo a řekla mu, že to snad není možné, že používá stejný slovník jako já. Bylo to, jako bych si tu písničku napsala sama pro sebe.

Zpíváte v ní, že nemáte strach ze šedých vlasů a ani vrásek. Je to tak i ve skutečnosti, nebo se stáří přece jen bojíte?

Je to zvláštní, jak ten život utekl, ale je to prostě tak. Kdybych chtěla být patetická, tak řeknu, že je to spravedlnost. Jedna z mála spravedlností na tomto světě. Myslím si, že věk jsem řešila víc v šedesáti než v sedmdesáti letech. Dnes jsem ráda, že žiju a že jsem na světě. To, že se každý den probudím, je báječné. Člověk si toho váží čím dál tím víc.

Písně na vaše poslední album většinou složili jiní umělci, například Marek Ztracený, Radůza či Ondřej Ládek. Píšete dnes ještě vůbec vlastní texty?

To záleží na okolnostech. Většina autorů, které jste zmínila, jsou sami zpěváci, a že jsou to výborní zpěváci. Když mi poslali své písně, napadlo mě, proč je nezpívají sami. Moc mě potěšilo, že ve mě mají takovou důvěru a že ty písničky poslali jen mně. Ale je pravda, že ve chvíli, kdy se ty skladby začaly scházet, jsem se trochu lekla, že na desce nebudu mít vlastní text. Bylo by to hrozně hloupé, moji fanoušci ode mne přece jen mají nějaká očekávání. Na té poslední desce je tak alespoň jeden můj text s názvem Cizí.

Máte ještě vůbec o čem psát a zpívat? Za svoji kariéru jste nazpívala asi 900 písní…

Vždycky budu mít. Život nezůstává stát, neustále se vyvíjí. Vždycky jsem říkala, že ze všeho můžete vytvořit text. Sice jsem hovořila o básních, protože je tam větší svoboda, ale platí to i u hudby. Téma můžete udělat třeba z kliky u dveří, když budete chtít.

Mladí i staří vás dnes znají jako duhovou vílu i holku, která si ráda sní. Jak je možné, že jste dokázala oslovit tolik generací?

Já si toho ohromně vážím, ale vůbec nevím, čím to je. Kdybych mohla říct, že jsem to tak chtěla, že jsem na té slávě pracovala celý život, řekla bych to. Ale není to pravda. Jsou za tím nějaké okolnosti, věci, které se semkly v tu správnou dobu, v tom správném okamžiku, a ty písničky najednou zazvonily. A nebo zvoní doteď. Ale popravdě nevím, čím to přesně je.

Hana Zagorová vydala ve spolupráci se Supraphonem nový videoklip. Její virtuální příběh se odehrává v léčebně pro workoholiky. | Video: Hana Zagorová a Supraphon

Třeba tím, že jsou ty texty v určitém smyslu slova nadčasové? Láska, trápení ani počasí přece nikdy nevyjdou z módy…

Myslím, že to není jen texty, ale i interpretací. Ano, zpíváte krásné texty, zpíváte o věcech ze života, ale podáte je tak, že jim lidé věří, že je nevnímají jako nějaký útvar, ale v podstatě si je aplikují na svůj život. Pamatuji si, jak se někteří fanoušci urazili, když se dozvěděli, že píseň Maluj zase obrázky není o mém životě a že jsem ji nenapsala já. Tehdy jsem v nějakém rozhovoru řekla, že nejsem autor, ale interpret. Někteří lidé tehdy byli velice zklamaní, říkali mi, že mi i dříve psali, ať si z toho nic nedělám, že je v životě potkal stejný osud. Pamatuji si, že jsem jim tenkrát řekla: "Pokud jste tomu věřili, pak je všechno v pořádku, tak by to mělo být."

Vaše nejznámější písničky jsou ze 70. a 80. let, tedy z doby minulého režimu. Řekla jste si tehdy "raději zpívat apoliticky než nezpívat vůbec"?

Já jsem nikdy neměla ambice zpívat politické písně. Vždy mě zajímal život jako takový a chtěla jsem se realizovat ve svém produktivním věku. Myslím si, že hudba může lidem udělat radost i v těžkých chvílích. Ale to, jestli někdo zpíval, anebo nezpíval, byla každého volba. Na to, co je, nebo není dobře, obecně neexistují žádná pravidla. Každý člověk v každé době by se měl rozhodovat podle vlastního svědomí.

V roce 1989 jste ale podepsala Několik vět, souhlasila jste s propuštěním politických vězňů a svobodou slova, za což jste měla zákaz veškeré tvůrčí činnosti.

Jestli se mne chcete zeptat, zda jsem toho někdy litovala, tak nelitovala. V tom dokumentu nebylo nic, co se nedalo podepsat. Jsem moc ráda, že jsem to udělala a mohla se tak alespoň trošičku podílet na další historii. Ta doba, která nastala, byla úžasná.

Hana Zagorová (72)

  • Narodila se 6. září v Petřkovicích u Ostravy.
  • Absolventka herectví na JAMU v Brně.
  • V roce 1968 vydala svůj první singl Svatej kluk
  • nazpívala přes 900 písní a získala devět Slavíků v řadě (1977 až 1985).

A nelitovala jste někdy, že jste se k občanské iniciativě nepřidala už dřív?

Nelitovala, já nemám ráda co by kdyby. Zkrátka jsem se nedostala ve správný čas na správné místo, jako se to stalo toho 28. srpna.

Jak dnes zpětně hodnotíte umělce, kteří kvůli politické situaci z tehdejšího Československa emigrovali? Měla jste někdy touhu to udělat také?

Ne, nikdy. Já velice silně cítím své kořeny a asi bych bez nich nedokázala žít. Vychází to nějak z podvědomí, nikdy jsem si neřekla: "Tady jsou mé kořeny, tady musím žít." Já jsem tu prostě chtěla být. Musím přiznat, že jsem měla i kratičké období, kdy jsem to lidem zazlívala. Zazlívala jsem jim, že opustili loď a že nás tu nechali v tom marastu.

Jste ráda, že se ten marast, jak říkáte, podařilo změnit? Líbí se vám, kam to dospělo?

Nerada bych říkala, že to někam dospělo, protože to slovo ve mně evokuje konec. Řekla bych spíš "vyvinulo". Upřímně si myslím, že to začalo lépe, než to pokračuje. Bylo by dobré, kdyby si lidé připomněli, co se už v historii událo, a zamysleli se nad tím, co by nechtěli, aby se znovu opakovalo. To je vše, co k tomu chci říct.

Poslední otázka vám teď bude připadat trochu mimo, ale zajímalo by mě, jestli někdy děláte Zagorku.

Víte, že dodnes nevím, co to přesně znamená? Někdo říká, že je to jako "nedělej drahoty", což já nedělám. Osobně ten výraz chápu spíš ve smyslu "nestyď se, neostýchej se". Ale líbí se mi to, je to mnohem lepší než "Hanička Písnička". Je to příklad úžasné lidové tvořivosti.

Podívejte se také na video: Anticharta je zbytečně rozpatlaná věc, nikoho jsme neudali ani nezavřeli, říká Janda

Nikdy jsme neměli zásadní průšvih, proto nás nezakázali. Podpis Anticharty bylo těžké odmítnout, ale nikoho jsme nezavřeli. Každej byl ustrašenej. | Video: DVTV, Martin Veselovský |  24:17

autor: Magdaléna Medková | 2. 6. 2019 14:58

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama