reklama
 
 

Olga Hepnarová je prototypem člověka, který mi nahání hrůzu, říká Petra Nesvačilová

26. 3. 2016
Plány byly jasné. Po gymnáziu jít na DAMU a potom se vrhnout na dokument. Odchod Borise Rösnera, který byl pro Petru Nesvačilovou velkým hereckým vzorem, ale zamíchal kartami a nakonec to dopadlo úplně jinak. Všechno ale mělo svůj smysl. „FAMU pro mě byla ideální 'mentální' škola, která mi změnila pohled na svět. Naučila jsem se přijímat sama sebe takovou, jaká jsem,“ říká třicetiletá Petra Nesvačilová.

Letos jste úspěšně ukončila studium dokumentární tvorby na FAMU. Veřejnost vás přesto vnímá především jako herečku. V jaké poloze se vy sama cítíte nejlépe?

Jednoznačně jako herečka a režisérka. Já jsem to tak měla už od dětství a vždycky jsem to cítila tak, že to mám půl na půl. Ale vím o tom, že lidé mají všeobecně rádi škatulky, i já je mám ráda. Nicméně, pro mě bylo vždy důležité si to udržet takto rozdělené, protože jsou to pro mě dva tak zásadní obory, které potřebuji dělat ve svém životě. Je to nejen vášeň. A neříkám, že vybalancovat to je jednoduché. Jelikož mám i osobní život a velikou rodinu.

Jsou to jen dokumentární filmy, které režírujete, nebo by vás lákaly i filmy hrané?

Určitě. Už jen proto, že mě vždy zajímali lidé. A co se týče hraných filmů, možná se to nezdá, ale tyto dva žánry se pro mne dost prolínají. Když točím nějaký svůj dokument, tak jsou tam lidé, kteří mají své reálné příběhy. A z toho já osobně dost vycházím, když se snažím nastudovat nějakou roli. Proto se pak hodně vracím k těm reálným postavám, co dělají, jak se chovají, jak gestikulují, jak v jednotlivých situacích fungují. A to mě hodně baví. A na druhou stranu v herectví mi dokument pomáhá v tom, že si více uvědomuji ten celek toho filmu nebo divadelního představení, ve kterém hraji. Takže obojí se do velké míry prolíná, což je pro mě velice důležité. A navíc mě hodně zajímá psychologie, bez které se herectví ani dokument neobejde.

Co vám dokumentaristika dala?

Díky tomu, že jsem studovala na FAMU u osobností, jako je například Karel Vachek, Jan Gogola ml., Martin Mareček, Jan Němec, Martin Řezníček, Alice Růžičková, Míra Janek, Helena Třeštíková a další, jsem se naučila vůbec přemýšlet o filmu, ale nečekaně i o herectví. Dá se říci, že FAMU pro mě byla taková ideální „mentální“ škola, která mi změnila i pohled na svět. Protože prožít pubertu vedle těchto lidí bylo do velké míry formováním mé osobnosti a možností přehodnotit dosavadní životní priority.

Už se tolik nehroutím z problémů, protože jsem si uvědomila, že každý – byť se v tu chvíli zdá sebehorší – má řešení. Prostě se snažím užívat si život.

Proč jste dala přednost studiu dokumentaristiky před herectvím?

Já jsem chtěla studovat herectví a chtěla jsem jít na DAMU. Původně jsem to měla vymyšlené tak, že po gymnáziu půjdu na DAMU a potom budu studovat na FAMU dokument. A na DAMU jsem vždy chtěla studovat u Borise Rösnera, protože to byl pro mě velice zásadní člověk, co se týče herectví, doslova mě fascinoval. Proto jsem hrozně moc chtěla k němu do ročníku. Bohužel ale v době, kdy jsem se hlásila, už z DAMU odcházel. A najednou jsem neměla motivaci jít studovat na DAMU. Ale v té době už jsem hrála v Divadle Na Zábradlí, měla jsem před sebou film Pusinky, proto jsem se rozhodla jít rovnou na FAMU.

Je nějaká tematická oblast nebo metoda natáčení, které byste se ve svých dokumentech chtěla věnovat?

V mém případě vůbec nejde o tematickou specifikaci, vždy se řídím tím, co mě v danou chvíli zajímá. O tématech svých filmů vždy přemýšlím spíše skrze lidi, se kterými se setkávám, skrze jejich příběhy.

Nedávno jste v jednom lifestylovém časopis přiznala, že jste netrpělivá a nebaví vás čekat, až vás nějaký režisér obsadí do hlavní role. Ve které dosavadní roli jste se cítila nejlépe a která by vás lákala do budoucna?

Řekla bych, že jsem v tomto ohledu dost přizpůsobivá a na každé roli si vždy najdu to dobré, co mne baví. Samozřejmě že hlavní role je veliká výzva, ale i na vedlejších rolích se dá skvěle vyhrát s různými nuancemi toho, kam lze danou postavu posunout. A co se týče rolí, které by mě lákaly, tak jsou to nyní určitě psychologické. Ale na druhou stranu bych si strašně ráda zahrála třeba i v pohádce.

Psychologické drama je film Já, Olga Hepnarová, ve kterém hrajete vedlejší roli. Jaké to bylo?

V tomto filmu se mi hrálo dobře, protože jeho tvůrci, Tomáš Weinreb a Petr Kazda, jsou mí přátelé a spolužáci. Od začátku jsem jim v jejich práci moc fandila. A z toho, že film dokončili a už teď má úspěch, mám velikou radost. I když je příběh filmu dost depresivní a Olga Hepnarová je prototypem člověka, který mi nahání hrůzu. A navíc se jedná o psychologické drama, a to mě – jak už jsem řekla – láká všeobecně. Ale hlavně, já tam mám úplně malinkatou roli.

V loňském roce jste natáčela film Mars, který půjde do českých kin v příštím roce. Jestli se nepletu, je to vůbec první sci-fi film, ve kterém jste se objevila. Jaký je váš vztah k tomuto žánru?

Než jsem odletěla do Spojených států, kde se film natáčel, režisér Ben Tuček a producent Zdeněk Janáček mi doporučovali, ať se před tím podívám na nějaké sci-fi filmy. Zhlédla jsem pár filmů. Musím říci, že sci-fi jako takové mě baví z toho hlediska, že představuje nějaký relativní prostor s nadčasovostí a přesahem. Co se týče natáčení Marsu, na něm bylo skvělé to, že jsem si poprvé zahrála v prostoru, který v podstatě není reálný. A celý ten „výlet“ byl výzva. Byli jsme uprostřed pouště v Utahu. Jedli dehydrovanou stravu, kterou jedí kosmonauti, ale občas jsme za zásluhy měli čokoládu a brambůrky (smích). A hlavně ta práce byla výborná, od rána do noci jsme natáčeli. Byla to hodně soustředěná a namáhavá práce, ale v dobrém slova smyslu.

V prosinci jste oslavila třicetiny. Spousta žen vnímá třetí dekádu jako životní přelom, kdy začne přemýšlet o zakořeňování, plánování rodiny... Jste na tom podobně?

Smysl pro partnerství a pro rodinu mám hodně vyvinutý už od dětství. Ale tím, že jsem si užívala – také v souvislosti se studiem na FAMU – ještě trochu puberty a školních mladistvých let, což bylo období, které jsem si potřebovala prožít a užít. Tak se vlastně teprve rozhlížím…

Vaše herecké začátky byly v Divadle Na zábradlí. Jaký je rozdíl mezi Petrou Nesvačilovou, která se tenkrát do divadla vydala s batůžkem z Českých Budějovic na konkurz, a dnešní Petrou Nesvačilovou? Co vnímáte jako svůj největší posun?

Určitě si myslím, že je to větší vyrovnanost sama se sebou. Naučila jsem se – a stále se učím – přijímat sebe sama takovou, jaká jsem, což je hrozně osvobozující. Co hodně vnímám, je určitě větší vnitřní stabilita a sebedůvěra. Také už se tolik nehroutím z problémů, protože jsem si uvědomila, že každý – byť se v tu chvíli zdá sebehorší – má řešení. Prostě se snažím užívat si život (smích).

Kdyby Olga Hepnarová žila v dnešní době, nic z toho by se nestalo, našli by se lidé, kteří by jí pomohli, domnívá se herečka Klára Melíšková. | Video: Daniela Drtinová |  24:05

autor: Andrea Vašáková | 26. 3. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama