reklama
 
 

Jiří Mádl: Reakce na Přemluv bábu mě poučily o společnosti

24. 4. 2014 10:30
Rozhovor se známým hercem a režisérem o situaci v českém filmu, životě v New Yorku, vztahu k dětem a veřejném proklamování politických názorů.

Praha – S Jiřím Mádlem jsme se potkali jen pár dnů po premiéře jeho režijní prvotiny Pojedeme k moři. První reakce na film jsou veskrze pozitivní a Jirka se přiznal, že veškeré odborné kritiky i fanouškovské reakce má dokonale nastudované.

Má proto důvod k úsměvu a vtipkování. „Nevadí, že si dnes budu všechno vymýšlet?“ byla jeho první věta. „Když to bude vtipné, tak vůbec ne,“ vzal jsem ho za slovo. Nakonec jsme spolu vedli seriózní rozhovor. Možná až příliš vážný.

Aktuálně.cz: Před deseti lety jste začínal hereckou kariéru jako neherec a nyní režírujete, aniž byste režii měl vystudovanou. Setkal jste se někdy kvůli tomu s nějakým despektem od filmařů?

Jiří Mádl: Ohledně herectví jsem vlastně neslyšel nikdy žádnou výtku. Jediný, kdo si ze mě dělá srandu, je Martin Písařík, který říká, že doba je taková, že hrát už může i hokejista. V případě režie to je horší. Ne, že by mi vyloženě někdo něco řekl, ale u několika lidí jsem cítil jistou blahosklonnost – ať si to ten kluk zkusí, však on narazí. Od té doby, co měl film premiéru, tak musím říct, že už to necítím.

A.cz: Kdy jste si uvědomil, že máte na to být režisérem?

Ten film je zvláštně natočený a pořád jsem musel někomu vysvětlovat, jak je to myšleno, a hlavně pořád jsem musel někoho přesvědčovat a doufal jsem, že někoho naočkuju tím mým viděním. To se ale nedařilo. Všem se sice líbil scénář, ale nikdo nechtěl, ať je to natočené z pohledu kamery hlavního hrdiny. Postupně jsem pochopil, že pokud nechci, aby to byl úplně jiný film, musím to natočit já.

A.cz: Vaší větší ambicí než být režisérem je psaní scénářů. Vyskytovala se ta velká psavost už během školních let?

To bylo úplně vždy. Ve škole mi toho ze začátku moc nešlo. Byl jsem pomalejší. Jen ve psaní a čtení jsem vynikal. Chvíli si dokonce mysleli, že jsem autista – ti mají některé schopnosti zesílené a některé naopak utlumené. Na gymplu jsem pak psal básničky a divadelní hry a pak už do mého života vstoupil film. Asi díky tomu se to pnutí psát nasměrovalo ke scenáristice.

A.cz: Přes půl roku jste navštěvoval scenáristický kurz v New Yorku…

Na internetu jsem našel školu a odjel jsem. Tam nás rozdělili do tříd a vždy jsme se věnovali nějaké fázi scénáře. Svoje práce jsme pak veřejně předčítali a připomínkovali si to. To bylo hodně přínosné. Strašně rád bych taky v Praze našel nějakou partu scénáristů a zažíval něco podobného. Scenáristika je hodně o spolupráci.

A.cz: Když teď pracujete na textech, tak píšete americký, nebo evropský druh scénáře?

Ten americký styl mi vyhovuje víc.

Jiří Mádl

Jiří Mádl

  • Narozen 23. října 1986 v Českých Budějovicích
  • Vystudoval Univerzitu Jana Ámose Komenského v Praze
  • Hrál ve filmech Snowboarďáci, Raťáci, Jak se krotí krokodýli, Gympl, Bathory, Taková normální rodinka, Ulovit miliardáře, Probudím se včera, Konfident, Colette, Vejška a v řadě dalších
  • Za roli ve filmu Děti noci získal na 43. KVIFF cenu za nejlepší mužský herecký výkon
  • Film Pojedeme k moři je jeho režisérským debutem

A.cz: Když píšete, kde čerpáte témata a jaký žánr máte rád?

Těžko říct, když velké kusy mám hotové dva a další tři mám rozepsané. Ale myslím, že žánr se mi už vyprofiloval. Musí v tom být takzvaná hořkosladkost. Líbí se mi, když nálada během děje skáče. Ze známých filmů miluju Obecnou školu, Forresta Gumpa. A s tématy je to těžké…

A.cz: …píšete spíš o životě, který může prožít kdokoliv z nás, nebo dáváte přednost fantazírování?

Sci-fi mě neláká a vlastně ani velkofilmy. Pro mě je důležitý pocit. Stane se, že prožiju nějakou situaci, která ve mně vyvolá určitý pocit, a já už přemýšlím, jak ten pocit přenést někomu dalšímu. Psaním se snažím vytvořit konstrukci, tou navodit atmosféru, která u čtenáře a potažmo u diváka vyvolá ten pocit, který jsem prožil na začátku.

A.cz: V reakcích k vašemu filmu Pojedeme k moří diváci často píší o emocích, které v nich film vyvolal. Brečíte u filmů?

Poměrně dost. Ne teda nějak přehnaně. Nejsem člověk, který si pro slzy k filmu vyloženě jde, ale stává se mi to.

A.cz: Užíváte si jako divák ten pocit?

Užívám si ten moment, kdy to nemám pod kontrolou. Pláč a stud je autentická reakce. Emoce nikdo nevyvrátí jako třeba fakta.

A.cz: Když jste žil v New Yorku, měl jste tendenci šířit mezi spolužáky českou kulturu?

Ne vůbec. Chtěl jsem zůstat v utajení. Bál jsem se jim cokoliv z Česka ukazovat, aby je to nenavedlo někam a nezjistili, že jsem známý herec. Ono to stejně prasklo, protože i tam se objevili Češi a Poláci, kteří chtěli autogram a společnou fotku.

A.cz: Jaká byla reakce spolužáků, když zjistili, že v Čechách jste populární herec?

Nejdřív to moc nechápali. U nich jsou idoly určitě spíš krásní lidé. Ale nakonec vzali tenhle paradox jako rys české kultury. No dělali si pak ze mě furt srandu a pouštěli ve třídě trailery mých filmů. Takže přesně to, co jsem nechtěl.

A.cz: A jak na vás New York zapůsobil?

Zamiloval jsem se do něj a chtěl bych tam umřít. (směje se) K tomu nejde nic dodat, to člověk buď cítí, nebo ne. To město mi dobíjí baterky.

Vstupné na české filmy by mělo být levnější než na hollywoodské blockbustery.

A.cz: Tvrdíte, že český film do dvou let skončí. Jak to myslíte?

Myslím to zcela vážně. Jsou tu dva problémy, které nikdo stále neřeší. Zaprvé lidi kradou filmy a český film si kromě výjimky Babovřesk na sebe tři roky nevydělal. Moji kamarádi si na Facebooku dávají do statusu otázku, kde na internetu lze stáhnout určitý film. Když jim napíšu, že se veřejně hlásí ke krádeži, nevnímají to tak. Pro společnost není stahování filmů přestupek. Druhým problémem jsou nehorázně vysoké ceny vstupenek na české filmy. Vstupné na české filmy by mělo být levnější než na hollywoodské blockbustery.

A.cz: Vidíte někde ve světě, jak se to řeší?

Veškeré filmy v Německu nebo ve Skandinávii jsou kompletně financovány státem. Je to složitá agenda k vysvětlení, ale uvědomují si tam důležitost filmu pro kulturu a zároveň filmaře zbavují trapných jednání o sponzorství, kdy řešíte, které použití product placementu je únosné a které už ne. Správnost tohoto přístupu dokazuje i to, že jak německá, tak skandinávská kinematografie jde ve srovnání s jinými nejvíc nahoru. Filmař by neměl moc řešit, jestli na jeho film dorazí deset nebo pět set tisíc diváků. Filmy malých národních kinematografií by měly z velké části fungovat na veřejnoprávním principu.

A.cz: Když jste začínal u filmu, lidi vás znali jako součást dvojice s Vojtou Kotkem. Pracoval jste nějak na tom, aby vás začali lidí brát jako jednotlivce?

Bylo to velmi výrazné a krásné období. Takový ten klasický televizní divák, tzv. gaučák, nás tak možná stále vnímá, protože ty pořady se mnou a Vojtou se často reprízují, ale jinak už nás tak nevnímá nikdo.

A.cz: Sledujete Vojtovu kariéru? Co na ni říkáte?

Sleduju. Vojta hraje ve filmech a na divadle, stal se tváří reklamní kampaně, která u nás rozsahem a kvalitou nemá moc obdoby a vyrostl v jednoho z nejvyhledávanějších reklamních režisérů. Když bude mít látku, určitě udělá i skvělý film. Má to v krvi. Takže na to koukám s radostí a zdravou závistí.

A.cz: Žijete poměrně dlouhou dobu s partnerkou, blíží se vám třicítka a do filmu jste do hlavních postav obsadil děti. Napadá mě otázka, zda neplánujete rodinu?

K dětem mám velmi pozitivní vztah. Mamka učila ve školce, kde jsem s ní strávil hodně času. Mám o hodně mladšího bráchu, a tak si s dětmi rozumím a umím s nimi komunikovat, ale zatím neuvažujeme o tom, že bychom si už pořídili vlastní. To je ještě hodně daleko.

A.cz: Do povědomí veřejnosti jste se zapsal spotem Přemluv bábu!, který jste natočil spolu s Marthou Issovou. Nelitujete toho zpětně?

Vůbec a stojím si za tím. V kontextu té doby to podle mě byl od nás velmi zodpovědný a záslužný počin. Zároveň mi to otevřelo oči, najednou jsem pochopil sílu toho, když něco lítá ve vzduchu, ale někdo to najednou nahlas vysloví.

A.cz: Dokázal jste si tehdy představit důsledky, které spot vyvolá?

Tušil jsem, že to nezůstane jen tak bez povšimnutí, ale tak velké naše velebení na jedné straně a lynč na té druhé jsem si nepředstavoval. Ty reakce mě hodně poučily o společnosti.

A.cz: Je v současné době něco, co vás trápí, nebo naopak stalo se něco, co vás příjemně překvapilo?

Těší mě reakce na Pojedeme k moři a dost mě trápí, že Kapitán Amerika má víc diváků. (směje se)

autor: Daniel Maršalík | 24. 4. 2014 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama