Chybí nám zodpovědnost. Svoboda je pro některé lidi ničivá, říká kouč Marian Jelínek

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
29. 9. 2019 20:08
Marian Jelínek je člověk se zdravým sebevědomím, ale i znalostí vlastní nedokonalosti. "Rozhodně to není tak, že bych stál za něčí slávou," říká sportovní kouč a psycholog, který sehrál i důležitou roli v kariéře Jaromíra Jágra, Karolíny Plíškové a úspěšných manažerů velkých firem. V rozhovoru mluví například o tom, proč znát svůj vnitřní svět a v čem tkví problém dnešní svobodné společnosti.
Marian Jelínek
Marian Jelínek | Foto: archiv Mariana Jelínka

Vděčíme vám za Nagano?

Ne, to vůbec ne. Byl bych velice nerad, kdyby to tak někdo chápal.

Ptám se na to proto, neboť jste v té době koučoval Jaromíra Jágra, jednoho z nejlepších hráčů české reprezentace.

Mentální koučink, jak to někteří lidé nazývají, znamená, že jste pravá ruka někoho, kdo jde velmi úspěšnou cestou, a vaším úkolem je snažit se mu vytvořit takové podmínky, aby se jeho potenciál ve jménu dané cesty co nejvíce rozvinul a byl využit. Rozhodně to ale není tak, že bych stál za něčí slávou, jak je mi často podsouváno a mně to není příjemné.

Jak jinak ale říct, že jste ve svém oboru špička, než že se podíváme na úspěchy vašich svěřenců. Jaromír Jágr se stal jedním z nejlepších hokejových hráčů světa a podobný vzestup teď můžeme pozorovat také u tenistky Karolíny Plíškové, která se před dvěma lety stala světovou jedničkou…

To nejspíš ano, ale já nemám rád, když se lidé prsí něčím, co neplyne z jejich vlastních schopností. Mě to prostě baví! Na Karolínu jsem hrdý, udělala velký kus práce. Ale nechtěl bych opomenout ostatní, pro média ne tak známé tváře.

V čem vaše spolupráce přesně spočívá?

Obecně tkví v tom, že se sportovce snažím inspirovat, jak pracovat s jejich subjektivním světem. Naše chování vychází z reakce vnitřního světa na vnější impulsy, které se na nás valí z okolní, jakoby z vnějšku. Ty vnější impulzy neovlivníme, často je nemáme pod kontrolou, ale reakce na ně ovlivnit můžeme. A o to vlastně jde! Umět pracovat se svými subjektivními světy.

Dalo by se tedy říct, že rozdíl mezi Serenou Williamsovou a Karolínou Plíškovou je v nastavení jejich vnitřního já?

Neznám vnitřní svět Sereny Williamsové, ale pokud se budeme bavit obecně o lidech, kteří jsou svými dovednostmi na velmi podobné úrovni, pak ano. Často to jsou jemné odchylky, které v konečném důsledku vedou k velkému rozdílu.

Kromě sportovců pracujete také s celou řadou manažerů velkých firem. Proč vyhledávají vaši pomoc?

Myslím si, že paralely mezi vrcholovým sportem a byznysem lze vnímat v mnoha směrech, problémy ve sportu jsou ve svém základu často stejné jako kdekoli jinde. Z hlediska práce se subjektivním světem se dají shrnout do čtyř základních oblastí. Zaprvé jsou to otázky týkající se motivace, například jeho těžiště, což je poměr mezi motivací k cíli a cestě. Nebo otázky kolem ztráty motivace až syndromem vyhoření. Za druhé problematika sebevědomí - můžete ho mít příliš vysoké, nebo velmi nízké. Třetí oblastí je ovládání emocí. Oblast, která se v určitých situacích více méně týká každého z nás. Do poslední kategorie pak spadá koncentrace a pozornost.

Tomu všemu nepomáhá, že často hledáme problémy pouze ve vnějších podnětech a příliš se nezabýváme sami sebou. S trochou nadsázky to lze říct i tak, že chceme poznat vesmír, ale nesnažíme se poznat sami sebe.

Hledáme tedy štěstí tam, kde není?

Přesně tak. Je to nemoc především dnešní doby blahobytu. Hledáme a honíme se za potěšeními, která se dají získat především jinde než v nás samotných. Život vyplňujeme krátkodobými radostmi, které jsou ale pomíjivé a dlouhodobě nás nenaplňují. Hovořím o potěšeních. Hezky je to vidět na materialismu - koupíme si auto a najednou zjistíme, že ta pozitivní emoční hodnota po měsíci vyprchala, a tak jdeme a koupíme si něco jiného, ale ani to nám nepřinese tu vyšší hodnotu, o které tady hovoříme. Potěšení patří k životu a je krásné, ale pouze na něm stavět je velmi omezující.

Je úspěch, ať už v jakékoli formě, naše přirozená touha, nebo nás k tomu nutí společnost?

Je jasné, že tato doba je o výkonu. Na druhé straně, chtít něčeho dosáhnout je do jisté míry přirozené, obzvlášť u mužů, kteří v sobě mají touhu vítězit, ženy zase například se líbit. Potřeba něco ulovit či ochránit je v našich genech, říká se tomu intuitivní obranná agrese. V podstatě to znamená, že mám hlad, a tak musím něco ulovit, jinak bych zemřel. Rozdíl je v tom, že byznysmen dnes také "loví", ale ne proto, aby nezemřel. Nemusí být zkrátka úspěšný, aby přežil. Prostě mu nejde o život, ale o ego. Neúspěch ho neraní fyzicky, ale psychicky, raní jeho subjektivní svět. Proto rozlišuji pudové tendence v nás, kdy nám jde o život či destrukci těla, a jedy subjektivního světa, kdy nám jde především o destrukci ega.

Marian Jelínek
Autor fotografie: archiv Mariana Jelínka

Marian Jelínek

  • Marian Jelínek začínal jako hokejový útočník v Písku. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a absolvoval doktorát z filosofie.
  • Působil jako hokejový trenér ve Spartě, Plzni, Liberci a Českých Budějovicích. 
  • Řadu let se věnuje psychologii sportu, spolupracoval s několika vrcholnými sportovci jako je Jaromír Jágra, Karolína Plíšková a Petr Mrázek. 
  • V posledních letech pomáhá k úspěchu také manažerům velkých firem. 
  • Vydal řadu publikací včetně knihy Neztraťte motivaci v době blahobytu. Od října bude na knižních pultech i jeho nový titul Vnitřní svět vítězů.

Pořád ale existují lidé, kteří tuhle motivaci necítí, celý život pracují na jednom místě a zdá se, že i tak jsou šťastní.

Ano, to samozřejmě souvisí s definicí úspěchu. Každý ho cítíme někde jinde. Všichni nemají touhu stát se nejlepšími sportovci či byznysmeny. Plno lidí v tom nevidí životní smysl. A smysl je v mém pojetí důležitější než motivace, úspěch. V první řadě si člověk musí uvědomit, jak chce svůj život naplnit a co ho nejvíc dělá šťastným. Někdo může cítit, že fotbal je jeho smyslem života a někdo jiný zase vidí smysl v tom bydlet na Šumavě a chovat tam ovečky. Smysl života je velmi individuální.

Je tak lehké si definovat smysl života? Někdo po něm pátrá i celý život…

Ano, možná je i smyslem samotného života najít jeho smysl. Těch názorů je spousta. Pro mne je smyslem života hledání určitého druhu harmonie, rovnováhy. Pokud však svou snahu zaměříme převážně směrem na vnější hodnoty našeho života, rovnováha je narušena. Například se dá říct, že dnes v Česku lidé neumírají hlady, větší problém máme naopak s hedonismem, a ten vede k přejídání, v jehož důsledku populace tloustne.

Zoufale hledáme radost, štěstí, smysl v něčem, co je nestálé, pomíjivé až škodlivé a zároveň nebudujeme k těmto činnostem zodpovědný vztah. Pokud jsme na tom ekonomicky dobře, můžeme sníst jídla, kolik chceme, přesto by to nemělo znamenat, že tak budeme jednat, protože nás to vlastně fyzicky ničí. Alfou a omegou k úspěchu je zodpovědnost, díky které jsme si schopni stanovit limity, či si nějaké věci odepřít a soustředit se na jiné, podstatnější. Umět pracovat se svojí komfortní zónou, dávat si limity a dodržovat je. A to musí udělat každý sám, protože doba a vnější faktory už to za nás neudělají.

S nabytím politické svobody jsme tedy podle vás ztratili zodpovědnost?

Ne, takhle bych to neřekl. Čím více nesvobody, tím méně je nutná osobní zodpovědnost. S narůstající svobodou je však nutné budovat i větší míru zodpovědnosti, proto svoboda vyžaduje zodpovědnost, jinak nás ničí, ať už jedince, či celou společnost.

Je to paradoxní, protože z politického hlediska propagujeme svobodu, pějeme na ni ódy, ale pokud zároveň se svobodou nebudujeme v lidech či společnosti zodpovědnost, pak všeobecná volnost může mít negativní dopad na kvalitu života lidí. Nejsem politik, ale lze to vnímat třeba na příkladu Libye, kde vnější intervence států pomohla k osvobození lidu od diktatury, získání jakési svobody, ale bohužel se ukázalo, že Libyjci s ní "neumí zacházet" a namísto oslav se tam budou x let střílet.

A podobné je to i s jídlem - svoboda v jídle bez zodpovědnosti ke svému tělu, zdraví či společnosti člověka ničí. Bují otylost a cukrovka. Chybí nám ta zmíněná zodpovědnost. Proto je důležité vždy zvážit, je-li možné zároveň s mírou větší svobody budovat i větší zodpovědnost. Jedině ta totiž může vést k efektivní svobodě, a ne k nesvobodě tvářící se jako svoboda.

Jak nám k zodpovědnosti může pomoct pravda a láska?

A co je to láska? Sám si myslím, že je to něco, co je nám archetypálně dáno, máme potřebu milovat a být milováni. To slovo máme zprofanované a myslíme si, že je to hlavně stav, který vzniká mezi ženou a mužem. To je ale spíš něco, co nás přirozeně vede k reprodukci. Láska je však velmi cenný stav i proto, že má v sobě již zodpovědnost a hodnoty obsaženy. Víte, když milujete přírodu, tak do ní nehodíte pneumatiky. Když milujete lidi, tak je nejspíš nebudete střílet. Otázka je, jestli lze milovat všechno? Já si myslím, že ne. Vlastně stačí opravdu milovat život jako takový. Možná by to byl ideální stav.

Když ale člověk nemiluje přírodu, proč by ji měl chtít chránit?

Řekl jsem, že když člověk něco miluje, tak je v něm přirozenější stav zodpovědnosti k dané věci, a když to nemiluje, měl by mít určitý žebříček hodnot, které ctí. A ty hodnoty často vychází z motivace - miluji hokej, nebo mě baví vyhrávat? Baví mě dělat politiku, nebo mě baví být politikem? Baví mě vydělávat peníze, nebo je mít? To jsou přesně příklady věcí, které jsou nositeli odlišných etických hodnot.

Jestli miluji cíl - baví mě peníze a baví mě vyhrávat - pak je to forma lásky. A ta je bez zodpovědnosti velmi nebezpečná až škodlivá, protože může vést k nemorálním činům typu, že podplatím rozhodčího. Někdy může vést až k agresi - i za cenu ublížení soupeři chci prostě vyhrát. Pokud je ale láska zaměřená k procesu, tedy že mě například baví hrát hokej, pak nemám tak velké sklony k neetickému jednání. Pravého hráče nemůže těšit vítězství, které si koupil, pravého podnikatele peníze, které ukradl… Milovat cestu, tedy přítomnost, je zdravější a zodpovědnější typ lásky. 

Ale milovat cíl znamená milovat budoucnost a nemít vztah k současnosti.

Ano, cíl je budoucnost, činnost je přítomnost. Pokud se bavíme o receptu na úspěch, ideální podle mě je milovat obě dvě věci zároveň. Milovat život a chtít od něj co nejvíc. Rovnováha mezi racionální a emoční složkou.

Kurz přežití s Marianem Jelínkem

  • Jde o dva dny překonávání fyzických i psychických překážek.
  • Hlavním smyslem kurzu je mentální rozvoj v nekomfortních podmínkách a poznání techniky vnitřního dialogu s dvojčetem, kterou Jelínek používá u vrcholových sportovců a manažerů k motivaci, rozvoji a koučinku.
Zdroj: Marian Jelínek

Emocemi se zabýváte ve své nové knize, ve které shrnujete techniku tzv. vnitřního dialogu se svým dvojčetem. Vycházíte z toho, že člověk má v životě dva základní kruhy myšlenek - jedny chceme a druhé ne. Jak se dá vyvarovat těm, co nás ruší?

Myšlenky chtěné, ty nás většinou neruší. Nejhorší pro nás jsou myšlenky, které nechceme. Hovořím o dvojčeti v nás, které nás "atakuje" svými závěry a hypotézami. Vycházím z toho, že je to náš doživotní "kamarád", kterého nelze zahubit či jen tak ze sebe vyhnat. Ano, můžeme ho vytěsnit do podvědomí, ale s tím u řady lidí nastávají psychosomatické problémy. Technika tedy spočívá v tom, že se s dvojčetem skamarádíme. Rušivé myšlenky, které na nás vysílá dvojče, že něco nedokážeme, přijdeme o práci či se ztrapníme před kolegy, přijmeme a naučíme se s nimi pracovat.

Tedy posílíme svoje hlavní já?

Ano, jednak posílíme racionální stránku svého já a jednak začneme ovládat tu emotivní. Je důležité si říct, že naše dvojče není vždy kritik, může fungovat i tak, že nám v určité chvíli pochlebuje. Setkávám se s tím, že za mnou chodí hráči, kterým vadí, že mají příliš pozitivní myšlenky.

Například v hokeji po první třetině, kdy jejich tým vede, jim přicházejí myšlenky, že už to mají vyhrané. Jejich subjektivní svět se následně nakazí jedem nepokory až arogance a najednou je srovnáno. Víte, vše je o tom najít míru "tak akorát", ani málo, ani moc, ani nouze, ani nuda, ale harmonii ve všech směrech. Tedy i mezi racionálním a emočním já, mezi námi a naším vnitřním dvojčetem.

 

Právě se děje

Další zprávy