Bývalý elitní detektiv vražd: Některé kriminální seriály jsou natolik neúnosné, že se na ně nedívám

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
12. 10. 2015 10:00
"Realita je někdy daleko horší než to, co vidíme v televizi," říká bývalý šéf pražské mordparty Jiří Markovič. K policii nastoupil v roce 1964 a o 22 let později se stal šéfem oddělení vražd v Praze. Byl prvním člověkem, který otevíral sudy s oběťmi orlických vrahů, dopadl známého spartakiádního vraha nebo poslal na smrt prvního z trojice posledních odsouzených k trestu smrti v Československu. Jak se elitní vyšetřovatel dívá na produkci kriminálních seriálů v českých televizích a v čem dělají tvůrci největší chybu? Přečtěte si rozhovor s Jiřím Markovičem o tom, jaká je realita oproti seriálové iluzi.
Foto: archiv České televize

Aktuálně.cz: Díváte se coby kriminalista na detektivní seriály, filmy nebo čtete podobně laděnou literaturu?

Jiří Markovič: Dívám a na některé dokonce rád. Jsem ale konzervativní, takže preferuji příběhy, které mají nějakou myšlenku a styl jako Jessica Fletcherová nebo Colombo. Nevyhledávám divoké a nesmyslné akční seriály, které se nepodobají skutečnosti. Samá mrtvola a krev. Je to pro mě natolik neúnosné, že se na to nedívám.

A.cz: Jak byste zhodnotil nedávné počiny českých televizí, které vsadily na komornější způsob vyšetřování, jako například v seriálu Policie Modrava či Případy 1. oddělení?

Docela se mi to líbí. Je to více ze života. Co se týká 1. oddělení, už 15 let jsem v důchodu, ale v podstatě to tam tímto způsobem opravdu fungovalo. Myslím, že je to hodně spravedlivý seriál. Navíc jeden ze scenáristů je zároveň můj bývalý kolega Josef Mareš, takže je to moje srdcová záležitost.

Režisér a scenárista Police Modrava zase vsadil na krásnou scenérii Šumavy, což je fantastické. Myslím, že přehnané krváky už omrzely. Vraždy v Modravě jsou pro lidi více přijatelné, navíc oproti ostatním seriálům tam chybí obrovská spousta agresivity. Jednoduše se jen zabijí. Nestíhám ale sledovat všechny kriminální seriály.

Plk. Jiří Markovič
Autor fotografie: Profimedia.cz

Plk. Jiří Markovič

  • narozen 16. listopadu 1942 v Boleradicích
  • 36 let pracoval u policie, z toho 15 let šéfoval 1. oddělení vražd pražské policie
  • do povědomí se dostal případy spartakiádního vraha a kanibala Ladislava Hojera
  • vyšly o něm dvě knihy – Lovec přízraků: vraždy, které šokovaly republiku (autor Viktorín Šulc) a Kriminalista: Legenda pražské mordparty deviantům na stopě (autor Petr Šámal)

A.cz: Jakou dělají scenáristé při psaní kriminálního příběhu největší chybu?

Je jasné, že obvodní oddělení neřeší vraždy. Ale nikomu to nevadí. Jsou to spíše faktické záležitosti, které sleduji, vnímám je, ale nevadí mi.

A.cz: Seriál 1. oddělení jako jeden z mála ukazuje práci kriminalistů, která je více o hlavě než o svalech.

Máte pravdu. Tak například já jsem nikdy nechodil s pistolí, a to i proti vůli svých nadřízených.

A.cz: To se smělo?

Nebylo to vždy úplně podle předpisů. Zažil jsem i případy, kdy jsem ji musel mít při sobě, ale ani tehdy jsem ji nepoužil.

A.cz: Takže jste za celou svou dlouhou kariéru vyšetřovatele vražd nikdy nepoužil svou zbraň?

Rozhodně ne na člověka. Za 36 let u policie jsem to nikdy nepotřeboval.

A.cz: To je paradoxní, protože seriál je samá střílečka, honičky a rozbitá auta.

Ano, režiséři se zbláznili do amerických nebo německých vzorů. Já v tom nevidím krásu a nemyslím si, že je to zrovna to nejlepší, čím by se lidem a zvláště dětem měly plést hlavy.

Máte rádi Aktuálně.cz?
Autor fotografie: Economia

Máte rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!

HLASOVAT MŮŽETE ZDE >>

A.cz: Platí ale takový ten klasický seriálový profil detektiva, který je pracovně vytížený, čímž ničí vlastní rodinu, vyšetřuje jednu vraždu za druhou a žije akčním životem?

Důležité je pochopit, co je vlastně náplní práce takového detektiva. Když je ohlášena vražda, účastní se ohledání místa činu a pitvy. Jen on může vyslýchat svědky a vznášet obvinění a rozhodovat o návrhu na vazbu. Ovládá techniky a výjezdovku. Na druhou stranu kluci z kriminálky, kteří jsou podřízeni vyšetřovateli, jsou ti, co nasazují krk, aby zadrželi pachatele. Toho se už ale sám vyšetřovatel neúčastní. Jsou to dvě rozličné profese, přestože jsou v jednom týmu. Je ale nutné, aby si rozuměli a navzájem spolupracovali.

Pokud se ale ptáte na osobní život, jsou v tomto směru seriály naprosto věrohodné. Když spadla vražda, nepočítaly se hodiny. 48 hodin práce nebylo nic zvláštního. Makalo se neustále. Pak je jasné, že když se najednou řeší tři čtyři vraždy, tak nás manželky neviděly třeba i čtrnáct dní. Maximálně jsme se přišli domů osprchovat. To, co vidíme v seriálech, je naprosto reálný obraz. Ženy nás musely mít občas plné zuby, a to i moje manželka. Přesto s ní za dva roky oslavím zlatou svatbu. To se ale nepovedlo každému. Spousta kluků se rozvedla.

seriál ČT1 Případy 1. oddělení
seriál ČT1 Případy 1. oddělení | Foto: Česká televize

A.cz: Byl jste hodný, nebo zlý policajt?

Kriminalista toho nejvíce vyřeší tím, když bude tak trošku psycholog a dokáže se do lidí vcítit. Ne jim hned, jak se říká, rozbít hubu nebo se snažit být nadřazený. Já naopak vydělával na tom, že jsem s podezřelými mluvil jako se sobě rovnými. Měl jsem s nimi poměrně dobrý vztah, proto se také dodnes s některými z nich setkávám. Na chalupu za mnou jezdí vrah, který byl odsouzený na 25 let. Chyba je, že někteří kluci z kriminálky nebo vyšetřovačky zbytečně dělají ramena na lidi, kteří ulítli a zavraždili.

A.cz: Některé kriminálky ukazují hodně expresivně mrtvoly obětí. Jsou podle vás uvěřitelné? Přijde vám to jako zkušenému kriminalistovi vhodné?

Realita je někdy daleko horší než to, co vidíme v televizi. Byl jsem účasten 800 nebo 900 pitev a ne vždy čerstvých těl. Bylo to horší, než si kdo vůbec dokáže představit. Myslím ale, že bez určitého náznaku z pitevny se seriál prostě neobejde. Je ale na režisérovi, jak moc to přežene. Kdybych o tom mohl rozhodovat já, jakože nikdy nebudu, určitě bych to spíše krotil. Příběhu to nijak nepomůže.

A.cz: Často si herci v rolích vyšetřovatelů povídají nad rozkládající se mrtvolou jakoby nic. Je tohle vůbec možné?

Věřte, že se to dá. Pokud už máte nějaké zkušenosti, zvyknete si na to stejně jako soudní patologové nebo zřízenci v márnici. Detektiv je na pitevně účelově. Potřebuje zjistit zranění, příčinu smrti a všechny další detaily. S lidmi okolo se pak baví běžným způsobem, a dokonce občas padne i nějaký ten vtip. To je naprosto normální.

A.cz: Kriminálky většinou končí dopadením vraha, o jehož další osud se detektiv nebo alespoň seriál už nezajímá. Vy se tedy s nimi setkáváte, jak je to možné?

Zajímal jsem se, dokonce jsem za již odsouzenými jezdil do věznic. A víte proč?

A.cz: Netuším.

Byl jsem zvědavý. Říkal jsem si, proč by mi neřekli o svém zločinu víc, když už si trest nemohou zhoršit. A opravdu, byli naprosto otevření. Chodil jsem za sadistou, leteckým inženýrem, který mi pak věnoval vlastnoručně namalovaný obraz. Dodnes se navštěvujeme. On mě na chalupě, já jeho v Prachovských skalách. Stejné je tomu i se Strakou, spartakiádním vrahem. Toho mi poprvé přivezla televize, abychom se po dvaceti letech znovu setkali.

A.cz: Jeden z těch, které jste dopadl, Ladislav Hojer, byl v roce 1986 popraven za několikanásobnou vraždu a kanibalismus. Řešil jste někdy, že jste přispěl k jeho smrti?

Velmi mě mrzí, že mi Láďu popravili. Podle mého názoru měl ještě na svědomí další tři vraždy. Tehdy mě ale moji šéfové donutili, abych případ uzavřel. Báli se, že mu někdo něco ve vazbě napovídá a já mu na to skočím. Tím by se ale znevěrohodnily jeho předchozí výpovědi.

A.cz: Co by se změnilo na rozsudku smrti? Čtyři nebo sedm vražd, není to už jedno?

Přežil by. Já bych ty další vraždy vyšetřoval nejméně rok a on by se dočkal zrušení trestu smrti. Mohl jsem mu zachránit život tím, že bych vyšetřoval dál. To mě mrzí.

 

Právě se děje

Další zprávy