„Byl to čistý nerozum.“ Místo demolice zachránili starou školu v Křižanech

„Řekl bych, že to byl čistý nerozum. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme a co to bude obnášet,“ říká dnes majitel domu David Landštof. S rekonstrukcemi historických staveb tehdy neměli žádné zkušenosti a bývalá škola byla ve velmi špatném stavu. Do domu zatékalo, část konstrukcí měla narušenou statiku a technické rozvody už nefungovaly. „Zatékalo rovnou do postelí,“ vzpomíná.

Když nevíte, do čeho jdete

Historie domu přitom sahá hluboko. Podle dendrochronologického průzkumu vznikl už na začátku 19. století, původně pravděpodobně jako rychta. Funkce domu se ale postupně proměňovala, jak bylo na vesnici běžné – přes den škola, večer hospoda. V roce 1875 objekt odkoupila obec a téměř sto let sloužil jako škola, a to až do školního roku 1961/62. Pak se jeho význam postupně vytratil a dům začal chátrat.

Související

34 fotografiíProhlédnout si 34 fotografií

Trávník v této zahradě nenajdete. Uzavřený dvůr zdobí koupací jezírko a důmyslné cestičky

Pro Davida Landštofa a jeho ženu ale nebyl jen historickým objektem, spíš místem, které má potenciál znovu fungovat. Ne jako muzeum, ale jako živý prostor. Začátek rekonstrukce byl spíš improvizací než řízeným procesem.

„Nevěděli jsme vůbec nic. Co je podstávka, jak se opravují památky, jak postupovat,“ vzpomínají. To, co by dnes považoval za zásadní know-how, tehdy neměli. Měli ale nadšení, ochotu učit se za pochodu a velkou míru trpělivosti. Postupně se ukázalo, že samotná rekonstrukce není jen technický problém, ale dlouhodobá zátěž, která zasahuje do běžného života. „Dnes bych řekl, že nejtěžší je udržet energii a entuziasmus,“ dodává. Právě to je podle něj věc, která se během let vyčerpává nejrychleji a kterou se snaží vědomě chránit.

Podstávka jako princip

Jedním z momentů, kdy se jejich vnímání domu zásadně změnilo, bylo pochopení konstrukce. Podstávkový systém, typický pro oblast pod Ještědem, je na první pohled nenápadný, ve skutečnosti ale zásadní.

„Je neuvěřitelné, kolik toho i shnilá podstávka v kritickém stavu ještě pořád unese,“ říká Landštof. To, co původně vnímali jako technický detail, se postupně stalo jedním z důvodů, proč k domu přistupovat citlivěji. S rostoucí zkušeností si začali víc uvědomovat hodnotu konstrukce i to, že podobných domů ubývá – často i proto, že jejich majitelé nevědí, jak s nimi pracovat.

První fáze rekonstrukce byla vedená snahou zachovat maximum původního stavu, často bez ohledu na komfort nebo náklady. Typickým příkladem je rozhodnutí ponechat původní dlažbu v přízemí. Kvůli tomu museli kompletně změnit způsob vedení rozvodů vody a odpadu, které vedli okolo domu místo běžného řešení skrz interiér. Výsledek byl výrazně složitější a dražší, ale odpovídal tehdejšímu přístupu. Postupně ale došli k tomu, že takový model není dlouhodobě udržitelný.

„Nechceme opravovat skanzen,“ říká Landštof. Dům má podle něj fungovat, nejen dobře vypadat. Hledání rovnováhy mezi autenticitou a běžným užíváním se tak stalo jedním z hlavních témat celé rekonstrukce. Podle něj to možné je, ale vyžaduje to víc času, komunikace s památkáři i vyšší investice.

Podpora, se kterou nepočítali

Jedním z překvapení byla reakce okolí. Místo komplikací přišla podpora – od sousedů, obce i odborníků. „Narazili jsme na skvělé památkáře, kteří nám naslouchají a pomáhají,“ říkají majitelé. Podobně vnímá i přístup Libereckého kraje nebo místní komunity, která se zapojuje nejen prakticky, ale i účastí na akcích, které se v domě konají. Rekonstrukce tak postupně přestala být čistě soukromým projektem a začala mít širší přesah.

I když rekonstrukce stále probíhá, dům už dnes funguje. Část prostor se pronajímá, vznikla sauna s výhledem na Ještěd a připravuje se další ubytování. Výraznou roli hraje i bývalá školní třída v roubené části domu, která je už teď vybavená dobovým nábytkem a slouží pro kulturní akce, workshopy nebo setkání.

Zobrazit
11 fotografií

Přestože ji čeká další oprava, už dnes má jasnou funkci. Interiér se drží tradičních materiálů – používá se vápno, cihla, přírodní izolace, barvy na lněné bázi. Moderní materiály jako sádrokarton nebo polystyren tu místo nemají, i když to znamená nižší komfort a náročnější realizaci. Část vybavení vzniká z repasovaného nebo darovaného nábytku, který si majitelé upravují sami.

S odstupem se mění i pohled na některá rozhodnutí. „Dnes bych si víc říkal, že všechno nemusí být hned,“ říká Landštof. Rekonstrukce podle něj zasahuje do vztahů i zdraví víc, než si člověk na začátku připouští. Z praktických věcí by dnes například nevolil repase původních oken, ale jejich kvalitní repliky, které lépe fungují v běžném provozu. Zásadní věc se ale nezměnila – dům zůstal. „Stará škola nespadla, což hrozilo,“ shrnuje Landštof. To, co začalo jako intuitivní rozhodnutí bez větší zkušenosti, se postupně proměnilo v dlouhodobý projekt, který dává smysl nejen jim, ale i lidem, kteří do domu přijíždějí.

Zdroj: autorský text