reklama
 
 

Vznik nové vládní čtvrti není třeba. Výstavním bulvárem Prahy jsou nábřeží Vltavy, říká architektka

17. 1. 2018 7:36
Přelom století, a zejména následné období Československé republiky, přinesl řadu nových urbanistických vizí. Uvažovalo se například o vzniku vládní čtvrti na Letné, tunelu pod Václavským náměstím nebo výstavbě dopravní komunikace na Petříně. A právě o těchto a mnoha dalších nerealizovaných projektech pojednává kniha Praha nepostavená architektky a teoretičky architektury Kláry Brůhové. "Já si myslím, že pro Prahu tak, jak ji známe dneska, je důležitá kontinuita. Tedy nejenom přelomový rok 1918, ale už události od 2. poloviny 19. století. Velké vize pro Prahu vznikaly už tehdy," přibližuje historii Prahy.

V roce 1918 se najednou naskytla možnost udělat z Prahy po letech vídeňského vlivu moderní velkoměsto. Co se tedy v tomto roce začalo dít v urbanismu nebo architektuře?

Nedá se říct, že by šlo přímo o rok 1918, byť ten byl samozřejmě v mnoha ohledech zlomový. Urbanistické a architektonické soutěže byly ve velkém nastartovány až o pár let později. Důležitým momentem v tomto ohledu byl například vznik Velké Prahy. Praha, jak ji známe dnes, byla totiž až do roku 1922 administrativně a územně roztříštěná. Prahu před tímto datem tvořilo jen historické jádro, Vyšehrad, Bubny a Libeň. Předměstí, jako například Žižkov nebo Vinohrady, byla samostatnými obcemi. V takové situaci se samozřejmě těžko vytvářela koncepce celkového rozvoje. Díky zákonu o Velké Praze, který území scelil, Praha několikrát zvětšila svou rozlohu a nabyla většího počtu obyvatel. Vznikl tak také prostor pro koncepčnější pojetí urbanismu.

Dalším stěžejním momentem bylo vytvoření Státní regulační komise, což byla skupina odborníků, nejenom architektů a urbanistů, ale například i sociologů, dopravních inženýrů, hygieniků a tak dále. Ti měli dohlížet na celkový rozvoj města. Během svého působení komise také vypsala řadu urbanistických soutěží.

Proč nepřišly snahy vytvořit Velkou Prahu ještě před rokem 1918?

Jedním z důvodů byl fakt, že o připojení neměla řada předměstských obcí zájem, neviděly v tom kroku moc výhod. Případně si některá předměstí kladla požadavky, které Praha nemohla či nechtěla splnit.

A co je k tomu posléze přinutilo?

Řekla bych, že svou roli do jisté míry sehrála právě doba po roce 1918 - změna státního zřízení a snad i prestiž, tedy možnost stát se součástí hlavního města nově vzniklé republiky.

Před vznikem Velké Prahy, například už v 19. století, tedy nevznikaly žádné velkorysé urbanistické koncepce, jako třeba v nám velmi blízké Vídni? Ta se vyvíjela jak? 

Vídeň se vyvíjela poněkud rozdílně - měla jiné správní, ale například i topografické podmínky. Její devízou bylo také to, že byla hlavním městem monarchie. Praha se pak na jednu stranu vůči Vídni, coby symbolu vynucené dominance, vymezovala, na druhou stranu k ní ale vzhlížela jako k určitému vzoru. Velkým urbanistickým projektem Vídně 19. století byla například známá Ringstrasse, tedy velký okružní bulvár, který byl postaven na místě zbořených hradeb jako výstavní ulice s řadou reprezentativních staveb. Po podobně velkorysém urbanistickém konceptu toužila i Praha, a to dávno před vznikem první republiky.

K výstavbě okružního bulváru v Praze ale nedošlo.

Nedošlo. V Praze narážíme na naprosto odlišnou situaci. Kromě správních a administrativních odlišností je jedním z rozdílů také například fakt, že centrum Vídně se na rozdíl od toho pražského rozkládá na rovině. Nebyl tedy takový problém vystavět okružní bulvár a kolem něj "navěsit" reprezentativní budovy. U nás celý ring vzniknout nemohl. Uvažovalo se nicméně o využití alespoň části plochy po zbořených pražských hradbách. Jeden projekt pro dílčí úsek hradebního území vznikl například v roce 1869. Vize se týkala lokality mezi dnešním ministerstvem zemědělství a náměstím I. P. Pavlova. Realizace se však tento návrh z řady různých důvodů nedočkal. Svou roli sehrál například i nedostatek financí. Dnes se v těchto místech nachází magistrála.

Zmiňovala jste i to, že vídeňské centrum leží na rovině. Urbanistické koncepce v Praze byly tedy ovlivňovány i topografií města. Byla v Praze tedy vůbec nějaká místa, kde bylo možné uskutečnit urbanismus ve stylu vídeňské Ringstrasse?

Uskutečnit okružní bulvár by v Praze šlo opravdu jen stěží. Reprezentativní městské třídy však pochopitelně vznikaly. V knize, jejíž podtitul zní Vltavské břehy jako urbanistické téma moderní metropole, pracuji s tezí, že reprezentativní bulvár, který má Vídeň ve své Ringstrasse, máme my na březích řeky. Pražská nábřeží byla velkým tématem už od 19. století a s vltavskými břehy pak pracovala i první republika. Stačí si vybavit například prvorepubliková ministerstva pod Emauzy nebo v Petrské čtvrti.

A jak umístění těchto veřejných reprezentativních budov ovlivňoval Pražský hrad?

Reprezentativní potenciál vltavských nábřeží je pochopitelně spojen i s blízkostí Hradu a s výhledem na hradčanské panorama. Podobně důležitou roli hrála například i blízkost Vyšehradu a dalších pražských monumentů. Devíza nábřeží tkvěla mimo jiné i v tom, že zde mohly v pohledové souvislosti s těmito historickými dominantami vznikat dominanty nové. Z podobného důvodu byla ostatně oblíbena také Letenská pláň nebo svahy Petřína. I pro tato území, která mají bezprostřední souvislost s Pražským hradem, vznikala řada projektů, a to nejen za první republiky, ale i dříve. Tyto plochy nicméně nakonec zastavěny nebyly.

Řada z prvorepublikových projektů a vizí nebyla, jak říkáte a jak naznačuje název knihy, realizována. U kterého z nich je to podle vás škoda a u kterého je to naopak dobře?

Myslím, že u většiny projektů lze konstatovat, že historie nakonec rozhodla dobře. Byť byly téměř všechny zmiňované projekty ve své době opodstatněné, dnes by řada z nich neobstála. Jako příklad lze uvést třeba průrazy Starým Městem či některé projekty dopravní, kupříkladu vize tunelu pod Václavským náměstím či podzemního parkoviště pod náměstím Staroměstským.

Uskutečněna nebyla ani takzvaná petřínská komunikace, tedy plán vystavět rušnou dopravní trasu petřínským sadem. Tím, že k realizaci cesty nedošlo, se nám dodnes zachovaly petřínské sady a parky. Podobně by se dalo uvažovat o vizích velkolepé zástavby na Letenské pláni. Ve své době se zde plánovala kupříkladu výstavba univerzitní či vládní čtvrti. Nakonec se však i na Letné zachovala velká volná plocha zeleně, což je v rámci dnešní Prahy ohromná devíza.

Novou vládní čtvrť nepotřebujeme stavět ani v současnosti?

Myslím si, že snaha o centralizaci vládních objektů za první republiky měla jisté opodstatnění. S rokem 1918 se zrodil nový samostatný stát a spolu s ním vznikla nová ministerstva a další vládní a administrativní orgány. Tyto instituce pochopitelně potřebovaly svá sídla, která dosud neměly. Celkem logicky se tedy nejprve uvažovalo o celé vládní čtvrti, která by poskytla dostatek žádaného prostoru a zároveň by se mohla stát novým reprezentativním městským celkem. V této souvislosti se už na začátku 20. let začalo hovořit o území Letenské pláně. V roce 1928 pak byla vypsána soutěž na zastavovací plán Letné, která měla najít konkrétní architektonickou formu vládních objektů. Kvůli komplikovaným a zdlouhavým diskusím však nakonec ze záměru nic nebylo a tato vize byla opuštěna.

Parlament zůstal v rudolfinském provizoriu a ministerské úřady se také zařídily jinak. Kromě adaptace starších budov bylo pro potřeby ministerstev vystavěno osm nových objektů. Pro zajímavost dodejme, že z řečených osmi jich pět stojí na vltavských nábřežích. Vzhledem k existenci těchto staveb, jež jsou velmi kvalitní a reprezentativní architekturou, stojí ve výborné lokalitě a dodnes dobře slouží svému účelu, si myslím, že v současnosti je výstavba nové vládní čtvrti neopodstatněná.

A jak přistupovali prvorepublikoví urbanisté k Pražskému hradu, jako k symbolu moderního demokratického státu?

V knize je zmíněno několik koncepcí přeměny okolí Pražského hradu od Josipa Plečnika. Jako hradní architekt byl totiž Plečnik vyzván také k tomu, aby navrhl možnou adaptaci okolních oblastí. Věnoval se tak například severnímu předpolí Hradu, ale i Klárovu a přístupům k Hradu od centra města. Právě v těchto urbanistických návrzích se však dostal do konfliktu se Státní regulační komisí. Plečnik byl spíše idealistou, šlo mu zejména o umělecké a symbolické vyznění díla a tak trochu opomíjel běžné profánní věci, jako byla například dopravní či ekonomická stránka věci.

Z toho důvodu nedošlo ke konsenzu s plánovači ze Státní regulační komise, kterými byly tyto Plečnikovy projekty spíše kritizovány. Později se slovinský architekt dokonce setkal s docela nehezkou vlnou odporu ze strany laické veřejnosti, přičemž byl napadán i z nacionalistických pozic. Po abdikaci prezidenta Masaryka se Plečnik vzdal svého úřadu hradního architekta a vrátil zpět do rodné Lublaně bez toho, aniž by jeho vize okolí Hradu byly realizovány.

Stala se Praha po roce 1918 metropolí evropského střihu?

Já si myslím, že pro Prahu tak, jak ji známe dneska, je důležitá kontinuita. Tedy nejenom přelomový rok 1918, ale už události od 2. poloviny 19. století. Velké vize pro Prahu vznikaly už tehdy - vzpomeňme si třeba na pražskou asanaci, která zásadně proměnila velkou část historického města. První republika pak s reprezentativními urbanistickými vizemi pokračovala a zcela jistě přispěla k pražskému velkoměstskému lesku. Cesta však začala už dříve.

Magistrálu rušit nechceme, pořád po ní budou jezdit auta. Je na vás, zda má být v centru Prahy dálnice, nebo městský bulvár, říká dánská urbanistka. | Video: Emma Smetana |  14:52

autor: Petra Jansová | 17. 1. 2018 7:36

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama