reklama
 
 

Česko zažívá stavební boom, zajímá nás i Čína, říká architekt Ondřej Chybík

1. 6. 2017
Za projekt českého pavilonu na Expo v Miláně získali bronzovou medaili za architekturu. Právě tuto realizaci Ondřej Chybík považuje za přelomovou. Stejně jako návrh dřevěného sídla státního podniku Lesy České republiky (LČR), kterým vyhráli mezinárodní soutěž. Už od začátku založení ateliéru se snaží vyvážet "československou architekturu" i za hranice. Momentálně do Číny. "Nejde o kompromisy, ale nalezení dialogu mezi klientem a architektem. Je naprosto nezbytné pečlivě poslouchat přání a potřeby stavebníků a pružně na ně reagovat. Zároveň je zcela zásadní si vybudovat vzájemnou důvěru a respekt. Ideální stav je na konci takový, že výsledný projekt je společným dílem," říká v rozhovoru.
Doporučujeme

Jednou z vašich posledních realizací je instalace z lešenářských trubek, která přestavuje zaniklý Německý dům na Moravském náměstí v Brně. Chcete tak připomenout a upozornit na rozporuplné dějiny města?

Není to jenom o tom. Dostali jsme zadání, udělejte stage a bar. My jsme se ale rozhodli to udělat trochu jinak, než to bylo dosud. Přistoupili jsme k tomu stejně jako ke všem projektům a podívali jsme se na to, co se na tomto místě dělo v uplutých staletích. Zjistili jsme, že proměny tohoto místa za posledních 150 let byly opravdu neuvěřitelné. Stály tam hradby, pomník císaře Josefa II., který byl odstraněn v roce 1919, německý dům zmizel v roce 1945, v roce 1946 umístili na stejné místo základní kámen pro sochu Masaryka, která zase nebyla žádoucí po roce 1948. Do 70. let se tam nic moc nedělo, po roce 1968 se potřeboval režim utužit, tak se uprostřed vylila rudá hvězda z betonu a postavila socha Komunisté. V roce 1990 se samozřejmě všechno opět odstranilo.

My jsme chtěli ukázat, že je to místo velmi zajímavé a je vlastně takovým lakmusovým papírkem turbulentního vývoje nejenom dějin Brna, ale vlastně celých českých dějin. Přišlo nám důležité právě na to poukázat a najít prostor, jak ukázat, že touha po monokulturnosti, která tady v současnosti vládne, je totálně nepřirozená a nikdy to tak nebylo, protože česká i německá kultura vedle sebe normálně koexistovaly. Zkrátka bylo pro nás důležité ukázat, že pluralita názorů je důležitá a také přínosná.

Oba máte zkušenosti ze zahraničí. Pokládáte to za svoji konkurenční výhodu?

Když jsme oba pracovali venku, uvědomili jsme si, že architektura není one man show. Od začátku jsme se proto snažili vytvořit tým. Názorová pluralita byla poměrně velká. A když vznikne diskuse, je výsledek mnohem bohatší. Naučíte se rovněž nacházet kompromisy. Přesně to je podle mého konkurenční výhodou.

A jak často musíte nacházet kompromisy v jednání s klientem?

Nejde o kompromisy, ale o nalezení dialogu mezi klientem a architektem. Je naprosto nezbytné pečlivě poslouchat přání a potřeby stavebníků a pružně na ně reagovat. Zároveň je zcela zásadní si vybudovat vzájemnou důvěru a respekt. Ideální stav je na konci takový, že výsledný projekt je společným dílem.

Chybík+Kristof

Ateliér byl založen v roce 2010 dvěma absolventy Fakulty architektury VUT v Brně, Ondřejem Chybíkem a Michalem Krištofem. Studio se etablovalo řadou vítězství v architektonických soutěžích. 

Jedním z výrazných úspěchů bylo vítězství ve výběrovém řízení na realizaci českého pavilonu v Miláně. Ten byl následně oceněn mezinárodní nezávislou porotou - bronzovou medailí za architekturu.

Mezinárodně působící studio má na svém kontě i revitalizaci pražské čtvrti Waltrovka, první místo v mezinárodní architektonické soutěži na nové administrativní centrum Lesů České republiky.

Odmítli jste někdy nějakou zakázku?

Nemuseli jsme. Zatím máme štěstí na zajímavě lidi, ať už jde o top managery z developerských společností, kteří v oboru dělají už dvacet let, nebo majitele továren, kteří vybudovali vlastní byznys a chtějí postavit sídlo firmy, nebo ty, kteří celý život šetřili a chtějí si postavit rodinný dům. Stejně tak to může být projekt, který je mimo jakýkoliv byznys, ale zase otevírá zajímavé téma. Práce architekta je ale zajímavá ještě v jednom. Když jdete k lékaři, je to proto, že vás něco bolí. Když vyhledáte pomoc právníka, tak to také nevěstí nic dobrého. Když ale jdete za architektem, tak jste na životním vrcholu a máte chuť něco tvořit.

Mimochodem developer má v Česku poměrně negativní pověst. Jakou máte zkušenost vy?

Jsou tady tací, kteří neodvádí dobrou práci, ale i ti, kteří jsou si schopni uvědomit, že když se staví město, má být pestré, že monofunkčnost není správně a že je potřeba vytvářet kvalitní veřejný prostor. A zároveň jsou do toho ochotní investovat, i protože u takových projektů vzniká tlak veřejnosti.

Máte zkušenost s tím, že se česká veřejnost zajímá o developerské projekty, a dokonce vyvíjí tlak?

Vzniká. My jsme to zažili na projektu Skansky v Modřanech, na němž veřejnost participovala. Kdy Skanska spolu s veřejností vytvořila požadavky. My jsme byli vyzváni do soutěže a zatím jsme se dostali do druhého kola. Veřejnost má samozřejmě permanentní kontrolu nad projektem. My kreslíme a vysvětlujeme a developer moderuje.

Charakterizujete se jako mezinárodní ateliér s tím, že chcete vyvážet československou architekturu za hranice. Do jakých zemí máte konkrétně namířeno?

Není to jenom Evropa. Momentálně lítám do Číny. Naštěstí jinak a jindy než prezident. Zabývat se tématy v zahraničí je hrozně atraktivní. Vůbec cestovat je hrozně zajímavé, ale já už to neprovozuji jako turista. Vnímám to jako možnost nasát tamní kulturu, pravidla a klima. Všechny tyto věci pak dát dohromady a vytvořit něco pro zajímavého klienta je pro mě dobrým smyslem života.

Jsou čínští investoři progresivní a otevření evropské architektuře?

Tak na půl. Jedna část lidí je tam hodně vzdělaná, má za sebou studium na nejlepších školách ve světě - a ti jsou otevření velmi kvalitní architektuře, ať už lokální čínské nebo světovým hvězdám. Tato skupina je bohužel menšinová. Má to i druhou stranu mince. Většinou se tam bez ladu a skladu staví napodobeniny evropského střihu z 19. století. Budují se tam i kopie evropských měst. Například tam stojí celý Halstatt nebo i kus Prahy z polystyrenu. Byl jsem v hospodě, která zvenku připomínala bavorskou pivnici a uvnitř navozovala atmosféru industriální továrny. Až takové bizarnosti tam stojí. Nicméně vzniká obrovský prostor pro edukaci.

Mají tyto vaše cesty do Číny už nějaké konkrétnější obrysy, které by mohly v budoucnu přinést nějakou zakázku?

Vždycky tam jedeme konkrétně. Naposledy před třemi týdny jsme navštívili město Šan-tchou v jihovýchodní částí Číny, kde chtějí v několika lokalitách něco postavit. Nejde o nic konkrétního, ale začíná se rýsovat možná spolupráce. Po pravdě jsem velmi zvědavý na to, jak se toto podaří rozjet. Přeci jen je to obrovský skok do neznáma. Jde o jinou kulturu a vše tam funguje úplně jinak než v Evropě.

Vy sám máte zkušenosti jak pracovní, tak i studijní ze Švýcarska. I to je destinace, která je na vašem seznamu?

Švýcarsko není úplně zemí, kdy bychom chtěli "zazářit". Ještě za studií jsme tam dělali dvě soutěže, jednu veřejnou a jednu vyzvanou, a je to opravdu velmi těžké.

Kvůli silné konkurenci?

Nejenom. Především kvůli tomu, že Švýcarsko je postavené. Je to země, která přesně ví, kde má svoje nádraží, letiště a tak dále. Staví se tam domy, kanceláře, ale ta témata se tam točí spíš o kráse konkrétního domu. V tomto ohledu je Česká republika místem, kde je spousta práce a kde je význam architekta poměrně velký.

V souvislosti s Expem jste na čas otevřeli i ateliér v Miláně. Vykrystalizovala z této doby nějaká zakázka?

Fungoval spíš jako jakási základna kvůli zajištění stavby na Expu. Obecně není italské stavebnictví moc zdravé. Například teď u nás pracují tři Italové. Doma pro ně není dost práce. Jakási krize tam stále funguje, i když to má zlepšující se tendence. Pořád se to ale nedá srovnávat s tím, co se děje tady v Československu.

Co máte na mysli?

Začal tady úplně neuvěřitelný stavební boom. Všichni mají spousty práce. Nikdo nestíhá a chybí nám tak dvacet lidí. (smích)

Co se staví?

Všechno. Bytovky, kanceláře, státní správa začíná investovat do rekonstrukcí. Zakázky narůstají každý měsíc. U nás je teď pro architekty skvělá doba.

Hodně cestujete. Jaké město vás z hlediska architektury oslovilo?

Všechna. Boží jsou Benátky, můžete tam všude chodit pěšky. Brno je fajn, protože centrum města projdete za dvacet minut a najdete tam všechno. Vídeň je dobrá, je hrozně blízko a je dost otevřená novým impulzům a zároveň je dostatečně konzervativní. Tokio má Ginzu, kterou zavírá a na víkend se z ní stává pěší bulvár. Rio de Janeiro má skvělou morfologii.

Zmiňujete nikoliv konkrétní stavby nebo architektonické tendence, ale především to, jak v daných městech fungují veřejná prostranství.

Samozřejmě je to o tom, že chodíte po ulicích a pozorujete lidi.

Umíme příjemný veřejný prostor vytvořit i tady v Česku?

Jasně že umíme a vždycky jsme uměli. Naše města žijí. A bude to tak dále, pokud se nebudou navrhovat jenom baráky, ale i navrhovat prostředí. Nejsme jen architekti, měli bychom být i urbanisty. Hranice mezi architekturou a urbanismem totiž neexistuje. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Myslím si, že nejde jenom o krásu konkrétního domu, ale i o to, co generuje za život. Jakou společnost je schopný vytvořit.

Váš ateliér je mezinárodní. Architekti z jakých zemí u vás pracují?

Španělé, Francouz, Moldavan, Iráčan nebo Poláci.

Je to záměr?

Jde to jedno s druhým. Když jsme pracovali venku, zjistili jsme, že je dobré bavit se s lidmi z různých koutů světa. Zároveň jazyk architekta je mezinárodní. Všude se pracuje se stejným programem, používám stejná okna a zabývám se podobnými věcmi. Samozřejmě nepostavím stejný dům v Africe jako u severního pólu, ale vyhodnocovací proces je naprosto totožný. Architektura zkrátka nemá hranice. Má pouze teritoria, ve kterých musím být kontextuální.

Má česká architektura ve světě dobré jméno? Nebo jinak, máme dobré architekty?

Máme skvělé architekty, bohužel se o tom málo mluví a píše. Je to velká škoda.

Je podle vás málo serverů nebo magazínů, které se architektuře věnují?

Myslím si, že se to hodně mění. Velký podíl na tom má Adam Gebrian. Komunikovat architekturu je nezbytné. Projekty je důležité představovat širokému publiku. Například my se nechceme soustředit pouze na architektonické časopisy, jejichž problém samozřejmě tkví v tom, že jsou pouze pro architekty a vytvářejí tak z našeho řemesla komunitní téma. Ale architektura je celospolečensky důležitá a má i stejný dopad a odpovědnost. Pokud ji budeme komunikovat pouze v rámci naší komunity, budeme tam, kde byla generace před námi.

Ohlédnete-li se za sebe, jaké projekty považujete za přelomové? 

První byla určitě Waltrovka, pak Expo a posléze jsme potřebovali potvrdit, že nejsme jen architekti jednoho pavilonu a že jsme schopni vyhrát něco dalšího - a podařilo se. Soutěž vyhlášená Lesy ČR byla mimořádně prestižní. Postavená na kvalitní mezinárodní porotě. Mimochodem, architektonická soutěž je obecně nejlepším způsobem, jak legitimně vybrat architekta pro státní zakázku.

Soutěžili jste už během studií? Například ještě na VUT Brno jste vytvořili architektonický návrh nádraží v centru Brna. Jak to dopadlo? Jaká byla zpětná vazba?

Téměř žádná. Je to katastrofa. Brno stále nemá územní plán a 110 let se řeší, kam umístíme nádraží. Nicméně v poslední době se to hodně zlepšilo. Máme skvělého primátora, dobré náměstky a procesy se zefektivnily. Stále věřím v to, že se všechno bude řešit.

Architekt Petr Kučera se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že Brno je v tomto ohledu před Prahou o několik kroků napřed. Souhlasíte?

Nemyslím si. Je to úplně stejné. Jedinou výhodu, které Brno oproti Praze má, je autentické centrum. Zhruba před pěti lety se radnice na tuto oblast soustředila a opět se z něj stala ona výkladní skříň města, kterou vždycky byla.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama