reklama
 
 

Architektka roku: Chci lidi vytáhnout ven z domů. Architektura jsou vztahy, a ne věci

13. 10. 2017
Cenu Architekt roku letos odborná porota udělila někomu, kdo nikdy žádný dům nepostavil. Získala ji brněnská výtvarnice Kateřina Šedá. Ta svoje projekty nerada škatulkuje, jiní je ale popisují jako sociální architekturu. "Architektura jsou pro mě především vztahy, nikoliv věci, stejně jako třeba výtvarné umění," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Jak jste reagovala nejprve na svoji nominaci a posléze i na cenu Architekt roku?

Zpočátku jsem si myslela, že je ta nominace vtip, a to jsem také odepsala na první e-mail. I přestože se opravdu hodně zabývám tím, jak domy a prostor kolem nich ovlivňuje chování lidí a k jakým je to vede činnostem, překvapilo mě, že to architekti ocenili takovým způsobem.

Z mého pohledu je totiž veřejný prostor strašně podceňovanou kategorií. Sice se o něm a jeho proměně mluví, mnoho vesnic a měst se tím intenzivně zabývá, ale je pro mě zarážející, jaký to má v konečném důsledku vliv na veřejný život. Ten se totiž často moc neřeší, protože se počítá s tím, že oprava baráku nebo výstavba nového hřiště ho vyřeší automaticky. Veřejný život se tak logicky smrskne na neustále se opakující akce nebo na přejaté činnosti odjinud. Možná i proto spousta lidí zažívá víc vzrušení u počítače nebo pohledem do svého mobilu. Rozhodnutí poroty vnímám jako odvážný krok, protože ocenili někoho, kdo se paradoxně snaží dostat lidi z domů ven a přimět je, aby se skrz nějaký prostor uviděli navzájem, ne aby se dívali na něj.

Architektura nejsou jen cihly, argumentoval jeden z členů odborné poroty Josef Pleskot. Čím je architektura pro vás?

Snažím se vyhýbat definicím různých oborů, v podstatě mě to nezajímá. O své činnosti nepřemýšlím jako o architektuře, výtvarném umění, sociologii nebo literatuře, tohle po mně vyžaduje hlavně okolí, aby se nějak zorientovalo. Pokud bych ale měla odpovědět jednoduše, tak architektura jsou pro mě především vztahy, nikoliv věci, stejně jako třeba výtvarné umění.

Josef Pleskot mimo jiné uvedl, že to, "co děláte, není architektura, ale zabýváte se vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát". Zohledňují podle vás čeští architekti vztahy mezi lidmi ve své tvorbě dostatečně?

Posledních pár let si určitě všímám zvýšeného zájmu o tohle téma, nejen architekti mě sami kontaktují s prosbou, abych se zapojila do plánování nějakého prostoru, pomohla jim s výzkumem terénu, kde má něco vzniknout, zvou mě do komisí architektonických soutěží a tak dále.Tento fakt je určitě důkazem, že se tím intenzivně zabývají a uvědomují si, že dobře zmapovaný terén může mít zásadní vliv na podobu stavby nebo jakékoliv realizace. Je to ale opravdu hodně individuální věc, někteří architekti jsou osvícení, jiní zabednění, jako v ostatních oborech.

A všeobecně jsou vztahy mezi lidmi něco, co chybí i v české společnosti?

Myslím, že jedním z problémů je rozdělení do společenských tříd, přinášející s sebou nadřazenost určitých skupin lidí. Tohle je moje velké téma, takže jsem na něj obzvlášť přecitlivělá. Vždycky mi neskutečně lezla na nervy povýšenost některých umělců a teprve mnohem později jsem si začala všímat, jak je tato věc přítomna třeba v komunální politice a jaký má vliv na všechno kolem. Byla jsem v šoku, když jsem slyšela od vedení některé radnice, jak bez obav mluví o své vesnici způsobem, že je tvořena převážně z jednodušších lidí a je třeba k tomu tak přistupovat.

Nicméně tohle ale určitě není problém jen České republiky, setkávám se s tím všude na světě. Politici mají bohužel často zásadní vliv na to, zda se něco vůbec postaví, jak to bude vypadat i pro koho to bude. Snažím se, a je to opravdu zásadní věc, aby se lidi zvedli od televizí a zapojili se do dění v místě, kde bydlí. Jinak všechno zůstává jen v rukou malé skupiny, která sedí ve vedení obce a rozhoduje i o věcech, kterým vůbec nerozumí.

Mimochodem, jaké byly reakce na to, že jste cenu získala, z okruhu architektů? Spíš negativní, nebo pozitivní?

Byla jsem opravdu hodně překvapená, jelikož jsem čekala převážně kritiku. Většina lidí z toho ale měla upřímnou radost a těch negativních komentářů bylo naprosté minimum. Myslím, že by se tímto krokem mohlo třeba výtvarné umění inspirovat a víc si všímat toho, co se děje kolem.

Vaše práce často bývá přirovnávána k sociální architektuře. Můžete, prosím, vysvětlit, co si pod tímto pojmem lze představit?

Docela dobře se to dá přirovnat právě ke stavění domu. Místo cihel ale pracujete s nejrůznějšími lidmi a budujete například fungující komunitu. Někdy dům opravit nejde, musíte ho zbořit a začít znova - i tohle je velmi podobné. Na řadě míst je prostě jediným východiskem začít vztahy budovat od začátku novým způsobem, nikoliv pitvat staré křivdy. 

Jeden z vašich projektů, konkrétně ten s názvem Každej pes jiná ves, měl vrátit život do brněnského sídliště Líšeň. Vybrala jste si sídliště záměrně, protože právě v těchto oblastech lidé trpí nedostatkem sociálních vazeb?

Už jako dítě jsem si všímala toho, že když se dostanete ze starší zástavby rodinných domů do sídliště, tak se lidi na ulici přestanou zdravit. Zní to samozřejmě naprosto logicky, ale opravdu jsem to tehdy intenzivně řešila. Měla jsem pocit, že jsem vstupem do sídliště zmizela, úplně zprůhledněla. Rodiče mi tehdy vysvětlili, že mám zdravit jenom toho, koho znám, a v sídlišti se nikdo nezná, tak jsem to vzala jako fakt a dělala, že nikoho nevidím.

Když před pár lety začala v Líšni revitalizace, tak se vzhled sídliště radikálně proměnil. Šedý celek se rozpadl pod pestrobarevnými omítkami a nová Líšeň zářila jak nějaká atrakce. Každý panelák vypadal jinak, protože oprava probíhala vždy po jiné ose. Na základě této změny jsem si uvědomila, že tohle je přesně věc, která byla dosud neviditelná - každý obyvatel se do sídliště přistěhoval odjinud. Barevné odlišení domů ale nepřineslo změnu v chování lidí, proto jsem se rozhodla přijít na způsob, jak je nově propojit právě na základě vizuální proměny sídliště.

Jak jste se chování tamních lidí snažila proměnit vy?

Nejdřív jsem vytvořila obraz sídliště - plátno jsem potiskla vzorem jednotlivých paneláků a z něj nechala ušít tisíc košil. Poté jsem opsala ze všech schránek jména rodin a vybrala tisíc z nich. Ty jsem spárovala tak, aby protilehlá rodina vždy bydlela na opačné straně sídliště, což slibovalo, že se rodiny vzájemně neznají. Všem těmto rodinám jsem nakonec poslala košili a jako odesílatele uvedla protilehlou rodinu, takže jsem byla v celém procesu neviditelná. Právě tento jednoduchý princip sliboval propojení rodin, což se u mnoha z nich skutečně stalo. Někteří se stali přáteli, někdo se dokonce oženil a někteří si šli stěžovat na radnici - ale společně.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že potřebujete ke svojí práci problém. O jaký problém tedy konkrétně jde?

Ve své práci se zaměřuju především na hledání překážek, které v sobě obsahují potenciál proměnit se ve spojující prvek. Je v tom samozřejmě paradox, ale to mě právě zajímá. Navíc se ukazuje, že právě na základě dobrého zviditelnění bariéry začne bariéra fungovat opačně a propojí lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Někdy má tato bariéra podobu normálního plotu, někdy je to jen barva omítky nebo komplikovaný střed obce. Často je to ale mnohem složitější, překážka prostě není vidět a musíte ji hledat jako v detektivním případě.

Trvá mi to i několik měsíců, než mi dojde, že má třeba podobu neustále se opakující věty. Tento způsob práce s sebou logicky nese spoustu komplikací, ale práce s lidmi, které umění vůbec nezajímá, je pro mě pořád nejvíc motivující.

Chcete svými projekty konkrétní místa měnit, ideálně zlepšovat?

Tohle je určitě hlavní smysl všech mých akcí, jinak bych to nedělala. To zlepšení má ale různou podobu a neexistují na to žádné sociologické tabulky. Jak chcete změřit, že se každý z vesnice přiblížil k sousedovi o jeden centimetr? Jak chcete někomu vysvětlit, že musí ujet stovky kilometrů, aby uviděl výšku svého plotu a tím proměnil vztah k okolí? V této věci se pořád setkávám s velkými předsudky. Lidi chtějí hlavně čísla, důležité je, kolik přišlo lidí, ne kolik lidí na něco přišlo. Navíc hodně věcí potřebuje delší časový horizont, než lidem dojde, co se vlastně stalo. Tohle je bohužel dlouhodobě frustrující, ale snažím se s tím bojovat. Někdy je to tak absurdní, že vedení obce chce po mně stoprocentní účast, tu přece nemáte ani u vánočního stromku!

A na jakém projektu pracujete teď?

Přála bych si věnovat se pouze jedné věci a po jejím skončení začít další, ale tak to bohužel nejde. Takže pořád dělám na několika věcech současně. Nejbližší akce proběhne 23.-29. října, kdy přijede 44 obyvatel města Slavutyč do České republiky. Jedná se o závěrečnou část mého tříletého projektu MADE IN SLAVUTYCH, který na Ukrajině dělám od roku 2015. Hlavním tématem je překročení hranic, proto jsem přiměla obyvatele tohoto města, které vzniklo v rámci evakuace lidí postižených havárií jaderného reaktoru v Černobylu, aby 3. června 2017 vytvořili největší skupinovou žádost o vízum do České republiky, a tím se zapsali do Guinnessovy knihy rekordů. Při oslavách dne města byl z každé stovky žadatelů vylosovaný jeden člověk, který se svým partnerem získal oficiální pozvání na kulturní akci v České republice.

A co je cílem této akce?

Cílem není prezentace žádného českého města ani historických památek. Klíčovou myšlenkou je vytvoření akce, ze které by si obyvatelé Ukrajiny odvezli skutečně netradiční zážitek. Aby podnikli cestu, po níž získají pocit, že se Ukrajina stala součástí jedné "rodiny", cestu, po které by nabyli přesvědčení, že okolní státy zajímá jejich život a kultura a nevnímají je pouze jako levnou pracovní sílu. Proto jsem zvolila formát svatby, což je událost, která spojuje lidi na celý život a je symbolem nové společné cesty. Českou dvojici, která touží po netradiční svatbě a byla by ochotná se vzít 26. a 27. října v Brně, jsem hledala pomocí veřejné výzvy. Novomanželům jsem nabídla jedinečnou příležitost zažít na vlastní kůži českou svatbu v ukrajinském stylu: svatební oznámení v obou jazycích, 44 svatebčanů přímo z Ukrajiny, překladatele, svatební dary, ukrajinskou kuchyni, svatební dort, tradiční oděv, výzdobu svatebního vozu (ukrajinský autobus), fotografa i svatební fotoalbum a reportáž v regionální ukrajinské televizi a svatební cestu nejen do Jihlavy.

A podařilo se vám někoho sehnat?

I přes řadu předsudků se skutečně přihlásilo několik dvojic, tak doufám, že budu mít ve výběru šťastnou ruku a pro všechny to bude nezapomenutelný zážitek.

Titul Architekt roku získal v roce 2015 architekt a popularizátor architektury Adam Gebrian. 

V momentě, kdy se ze staveb stávají nástroje na splacení úvěru, tak nemůžeme čekat, že budou skvělé, říká architekt roku a propagátor architektury Adam Gebrian. | Video: Daniela Drtinová |  14:24

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama