Architektky málo pracují samy na sebe. Chceme jim dodat odvahu a zbourat mýty, říká architektka roku

Petra Jansová Petra Jansová
3. 10. 2016 10:56
Marcela Steinbachová se kromě vlastní praxe věnuje i popularizaci architektury. Odborná porota jí v rámci stavebního veletrhu FOR ARCH udělila cenu Architekt roku 2016. Kromě Dne architektury pořádá sdružení Kruh i přednášky týkající se postavení žen v architektuře. "Architektura je jednak spojena s velkými financemi a zároveň stále bojujeme s obecně vžitým povědomím, že ženy jsou dobré na interiéry a muži na větší věci. Přesně to jsme chtěli zbořit. Nejednalo se o to, že bychom chtěli otevírat téma feminismu v architektuře, ale spíše dodat architektkám odvahu k samostatné tvorbě a zbořit klišé, které o tomto oboru panuje," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Marcela Steinbachová
Marcela Steinbachová | Foto: Andrea Thiel Lhotáková

Stala jste se architektem roku. Máte radost?

Mám, vždycky je příjemné být oceněn.

Dům v Mohren, Švýcarsko
Dům v Mohren, Švýcarsko | Foto: Filip Šlapal

Kromě vlastní praxe se rovněž věnujete popularizaci architektury. Proč? Měla jste pocit, že česká veřejnost není dostatečně informovaná?

Svým způsobem za to může můj studijní pobyt ve Vídni, kde se v té době organizovaly týdně i tři akce pro veřejnost. Když jsem se vrátila zpět do Prahy, uvědomila jsem si, že tady nic takového není, a chtěla jsem to změnit. Zakládal se tehdy NoD, což byla skvělá příležitost a místo, kde uskutečnit první přednášku. Ta se konala v kavárně a přišlo na ni mnohem víc lidí, než jsme čekali. Na základě tohoto úspěchu jsme se pak přesunuli do většího divadelního sálu. Skvělé bylo, že zájem měli nejenom lidé z oboru, ale i veřejnost.

A jak si vede česká veřejnost ve srovnání se zahraničím, pokud jde o informovanost o architektuře?

Myslím si, že na Západě je veřejnost lépe informována, a to především díky médiím. Běžně tam v prestižních denících vycházejí články o kvalitní architektuře, které si s chutí přečte i odborník. Je tam prostě jednodušší dozvědět se o tom, co je kvalita. Zároveň si myslím, že u nás není vypěstovaný názor, co je a naopak není kvalitní architektura. K vrcholné éře u nás patřila 20. a 30. léta, kdy byl životním stylem funkcionalismus. Tato tradice byla ale přerušena komunismem.

Mluvíte o tom, že funkcionalismus byl životním stylem. Dnes už architektura součástí životního stylu není?

Začíná se to lepšit.

Marcela Steinbachová

  • AVU Praha, Škola architektury Emila Přikryla, 2003)
  • VŠUP, obor architektura
  • Institut základů vzdělanosti FF UK, Bakalářské studium

Zahraniční stáže

  • Cooper Union, New York,
  • Letní škola architektury v Salzburku
  • Universität für Angewandte Kunst Wien, ateliér architektury (Coop Himmelb(l)au)

 Ocenění

  • Nominace na Interiér roku 2005 (společně s J. Hofmanem),
  • Ocenění Vitrablok za návrh ze sklobetonových tvárnic,
  • Čestné uznání za expoziční stánek pro VŠUP na veletrhu For Habitat,
  • Hlávkova cena za nejlepší diplomní projekt na AVU

Spolupráce na projektu o.s. Kruh

Dramaturgyně festivalu Film a architektura

Spolek Kruh, který jste spoluzakládala, už funguje 16 let. Kromě vás existuje v současnosti i celá řada dalších organizací a spolků, které se snaží přibližovat architekturu veřejnosti. Potvrzuje to fakt, že lidé mají o veřejný prostor a architekturu stále větší zájem?

Myslím si, že ano. A popravdě jsem ráda, že tady podobných subjektů funguje více. Každý má jiný záběr, a lidé si tak mohou vybrat, co je zajímá.

Podle jakého klíče vybíráte místa a budovy pro Den architektury? Proč prezentujete i domy ze 70. a 80. let?

Já mám pocit, který vychází i z reakcí zahraničních hostů, kteří sem jezdí, že u nás je stále ještě zachována architektura 60. a 70. let, a to místy i včetně interiérů. Bohužel ale stačí velmi málo na to, aby byly zničeny. Jako příklad stačí uvést interiéry od manželů Machoninových v Karlových Varech v Hotelu Thermal. Podle mého názoru je tato dobová architektura naší pamětí, kterou je třeba zachovat, a byla by škoda zbourat ji bez jakékoliv další reflexe. Kromě toho se snažíme prezentovat i současnou architekturu, ale té kvalitní se zas tolik v Praze, ani jinde nestaví.

V 60. a 70. letech se podle vás stavělo lépe? 

To samozřejmě nejde takto paušalizovat. V každé době se dělá kvalitní i nekvalitní architektura. Například na Národní třídě stojí nový Hotel Metropol. Nahradil dům z roku 1971, který byl mnohem horší. Autoři návrhu šli za architektem původního domu s připomínkami a argumenty, kde jasně prokázali, že dům dispozičně nefunguje. On jim dal za pravdu a nakonec souhlasil se zbouráním. Na druhou stranu mnohými nenáviděná panelová sídliště jsou ve finále mnohem lepší, než podnikatelské baroko. A to hned v mnoha ohledech.

Ve kterých?

Podnikatelské baroko drancuje město. Bere mu krajinu a má i ekologické dopady kvůli dopravě. 

Právě architektura 60. a 70. let má mezi veřejností nálepku ošklivá. Často bývá rovněž podceňována kvůli režimu, ve kterém vznikla. Naopak architekti nebo historici ji považují za kvalitní odkaz své doby. Co na ní oceňujete vy?

Především to, že tehdy byla vůle řešit věci komplexně. Architekti běžně spolupracovali s výtvarníky. Dnes tohle najdete maximálně tak v recepci nějakého administrativního centra.

Kromě Dne architektury nabízíte i sérii přednášek, které se týkají postavení žen v architektuře. Proč?

Tomuto tématu jsme se systematicky věnovali již na počátku vzniku Kruhu, a to výstavou a vydáním publikace, kterou iniciovaly Soňa Ryndová a Vladislava Vlachářová a kterou jsme doplnili o sérii přednášek architektek. Bohužel v té době bylo žen v architektuře o hodně méně než nyní. Když jsme se minulý rok poohlíželi po tématu pro cyklus přednášek, zjistili jsme, že architektky jsou činné v Africe, v Asi (třeba v Pákistánu) a tak dále. A tak jsme se tomuto tématu začali věnovat. Zároveň mne nepřestává udivovat, že na škole vystuduje stejné, ne-li větší procento architektek, které se s nástupem do praxe ztratí v projekčních kancelářích, a jen velmi málo jich nakonec pracuje sama na sebe.

Pravděpodobně je to tím, že architektura je jednak spojena s velkými financemi a zároveň stále bojujeme s obecně vžitým povědomím, že ženy jsou dobré na interiéry a muži na větší věci. Přesně to jsme chtěli zbořit. Nejednalo se o to, že bychom chtěli otevírat téma feminismu v architektuře, ale spíše dodat architektkám odvahu k samostatné tvorbě a zbořit klišé, které o tomto oboru panuje.

Máte za sebou celou řadu realizací, některé nich získaly i ocenění. Jak se vlastně podaří architektovi prosadit se a postupně si vybudovat jméno?

Podle mého je to hodně o štěstí na začátku a samozřejmě o kontaktech. Když se něco podaří na začátku kariéry udělat hezky, otevírají se před vámi další příležitosti.

Za sebou máte i zahraniční stáže ve Švýcarsku nebo New Yorku. Co vám to přineslo?

Získala jsem díky tomu odstup a potřebný nadhled. Byla to pro mě skvělá škola.

V momentě, kdy se ze staveb stávají nástroje na splacení úvěru, tak nemůžeme čekat, že budou skvělé, říká architekt roku a propagátor architektury Adam Gebrian. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy