reklama
 
 

Světlo, které prochází zdí: Luxfery se vracejí, hanlivý nádech socialistického materiálu je pryč

26. 11. 2016 11:10
Ve svých počátcích propouštěly skleněné tvárnice světlo do továren a mrakodrapů. Funkcionalismus je pro jejich praktičnost přenesl do obytných domů a socialismus z nich udělal časovanou bombu v rukou kutilů. Dnes stále více doceňujeme jejich kvality a pomalu zapomínáme na to, že pojem luxfera se svého času pohyboval až na samé hranici hanlivého výrazu.

Devatenácté století bylo érou enormního rozvoje průmyslu. Centrem tohoto rozmachu byla Anglie a Spojené státy, jejichž cihlové tovární budovy jsou symbolem této etapy dodnes. Do té doby nevídané architektonické kolosy, průmyslové stroje, stovky dělníků… provoz na tři směny i ponuré počasí si žádalo tisíce žárovek osvětlujících výrobní prostory.

Stavitelé těchto budov se zprvu zaměřovali především na jejich odolnost a dostatek prostoru. Zamýšleli se ale i nad řešením jednoho z hlavních problémů: a tím bylo jejich prosvětlení.

Obrovská okna s desítkami skleněných tabulek se v provozu často rozbíjela nebo prostě nestačila. Předchůdkyně luxfer už v té době existovaly: jako první je vyrobil švýcarský architekt Gustave Falconnier, byly z foukaného skla a měly spíše podobu láhví.

Využívaly se však především v malých plochách pro okrasu. Až v 80. letech 19. století se objevily první pokusy zakomponovat skleněné tvárnice do industriální architektury: začaly se používat ve stropních částech sklepních prostor, v klenbách, ale později i ve fasádách industriálních budov. Koncem 19. století se technologie jejich výroby zdokonalila.

Symbol amerických velkoměst

V roce 1897 vznikla v Chicagu společnost Luxfer Prism Company, která ze skleněných bloků stavěla celé stěny obchodů, kanceláří, dlouhých chodeb a fabrik. V Evropě následovala se sériovou výrobou německá firma Deutsche Luxfer, která si roku 1907 patentovala postup výroby odolných skleněných cihel. Byly relativně tenké a sériová výroba umožňovala snížit jejich cenu.

Luxfery mohly být bez problému instalovány i do velkých ploch a nosných stěn. V Anglii se rychle dostaly do hledáčku architektů a pro svoji odolnost získaly přezdívku skleněný beton. Také americké Chicago se záhy stalo městem, kde bychom snad nenašli budovu bez detailů ze skleněných tvárnic. Výstavba vysokých mrakodrapů měla za následek nedostatek světla v nižších patrech budov. Našli bychom tu proto rozměrné stěny budov či celé fasády, složené prakticky jen z luxfer.

Moderní architektura 30. let pak byla pro skleněné tvárnice zaslíbenou dobou: další zdokonalení výroby umožňovalo jejich uplatnění ve velkých plochách – ve výškových budovách velkých amerických měst, v budovách institucí, ale pronikly i do obytného prostoru.

Jednou z výhod – vedle skvělé propustnosti světla – byla i jejich nehořlavost. Nemít ve funkcionalistické vile alespoň kousek stěny ze skleněných tvárnic bylo takřka nemyslitelné.

Socialistické kvóty na luxfery

Léta existence luxfer ale začala ukazovat i jejich stinné stránky: ty méně kvalitní po čase „osleply“ a nebyly už tak čiré a elegantní jako dříve. Při jejich výrobě se dříve používal mangan, jehož přítomnost ve tvárnicích se po letech projevila změnou barvy do fialova. Některé zase vlivem okolních podmínek zašedly nebo zažloutly. Stěny z luxfer se začaly vybourávat a zazdívat. U nás je tento stavební materiál navíc trochu neslavně spojen s kutilstvím dob minulého režimu: svépomocí vystavěné luxferové skleníky, pokřivená okna do garáží či sklepů, prosvětlená okénka na záchodcích…

V době, kdy se mnoha materiálů nedostávalo, bylo luxfer nadbytek: sklárna v Duchcově, podpořená americkým programem válečné pomoci, vyráběla nad plán a měla problém s odbytem, který tehdejší plánovači řešili plošným příkazem pro architekty, aby luxfery ve svých stavbách povinně uplatňovali. To všechno jsou případy, díky nimž u nás dostaly skleněné tvárnice pověst poněkud podřadného materiálu. Po revoluci podnik změnil název na Vitrablok – mimo jiné i proto, že slovo luxfera mělo u nás až hanlivý podtext.

Že je Česká republika zemí skla, asi nemusíme připomínat. Co se týče luxfer, máme dokonce jedno prvenství: jsme jedinou zemí na světě, kde se vyrábí luxfery s odlišným vzorem z každé strany. A vyrobí se jich výrazně mnohonásobně více než v době „největšího rozkvětu“ tohoto materiálu za socialismu.

Materiál budoucnosti

A odbyt se rozhodně nesnižuje. Může za to nejen praktičnost a odolnost tvárnic, ale i stále nepolevující vlna retra, která zachvátila celý svět a také příklon architektů k minimalismu a čistým prostorům, kterým dominuje světlo. Můžeme se tak setkat s celými stěnami, vnitřními příčkami budov či stropy ze skleněných tvárnic.

Vedle tradičního uplatnění ve stěnách garáží, chodeb nebo třeba šaten nacházejí luxfery uplatnění jako stěny domácích wellness místností a bazénů, které v poslední době zažívají velkou popularitu. Jsou ideálním řešením pro ty, kteří touží po proskleném obytném prostoru, ale bojí se nepříjemného pocitu, že budou neustále viděni.

To při použití luxfer nehrozí. I proto nabízejí kompromis pro další koncepci, která je dnes neobyčejně v módě, a sice propojení ložnice a koupelny v jednom prostoru. Příčka z luxfer prostor nedělí nijak násilně, ale poskytuje potřebnou míru soukromí. Zároveň díky určité průsvitnosti (ovšem nikoli průhlednosti) dává tušit, že prostor za stěnou je obsazen. Výhod nabízí skleněná tvárnice bezpočet – a vedle těch praktických začínáme opět oceňovat i ty estetické. Možná i proto, že jsme vytěsnili vzpomínky na socialistické kutilské počiny a vidíme luxfery v tak trochu lepším světle.

autor: Karolína Hornová | 26. 11. 2016 11:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama