V komunistickém Polsku nebyla stavba kostelů zakázána, ale ani povolena. Režim iniciativu spíš ignoroval v domnění, že si tak udrží moc. Snaha věřících se tak stala protestem proti vládě, ale i možností tamních architektů realizovat se. Kostely často připomínající třeba vesmírné lodě se záměrně odlišovaly od prefabrikované sídlištní výstavby.
"Architektura podporovaná státem byla v 70. letech absolutně standardizovaná, prefabrikovaná a optimalizovaná. Nezbyl žádný prostor pro kreativitu," vysvětluje jeden z trojice kurátorů výstavy Kuba Snopek.
Architekti podle něj vstupovali do těchto projektů s nadšením. Pracovali na nich tajně, ve svém volném čase mimo oficiální zaměstnání. Kostely často vznikaly pouze za použití lopat, kbelíků a malých míchaček, protože velké stavební stroje pařily státu a nebyly zapůjčovány pro jejich výstavbu. Nedostatkový stavební materiál často pocházel z oficiálních státních staveb.
Na rozdíl od prefabrikovaných, státem podporovaných domů se proto stavěly pomalu. Farníci se scházeli o sobotách, stavbě věnovali svůj volný čas a přispívali drobnými částkami. "Takový kostel během výstavby prorostl do historie místní komunity, stal se místní legendou," dodává Snopek.
Na stavbě kostelů se tehdy podílelo zhruba pět milionů Poláků. "V podstatě každý Polák zná někoho, kdo se této iniciativy zúčastnil. Bylo to zcela běžné," dodává Iza Cichońska.
Kostely se začaly stavět po smrti Stalina, tehdy pouze na vesnici. Města hlídali komunisté. Další vlnu zakládání kostelů ovlivnilo jak zvolení Poláka Jana Pavla II. papežem v roce 1978, tak i vznik hnutí Solidarita v roce 1980. Tehdy se tato iniciativa stala kromě projevu náboženské víry také výrazem odporu ke komunistickému režimu.
