I dům lze předělat za málo. Řadovka ze slavného sídliště se dočkala citlivé rekonstrukce

Výsledkem je dům, který nenabízí radikální přestavbu, ale jemné znovuobjevení původní myšlenky.

Vedle bytových domů tam vzniklo také 604 řadových domků, které dodnes formují specifický charakter lokality. Jedním z nich je objekt z roku 1949, který nedávno prošel citlivou rekonstrukcí, jejíž cílem nebylo vše změnit, ale dům znovu pochopit.

Nízkonákladová rekonstrukce navazuje na původní experimentální charakter celé kolonie z let 1947–1949, která vznikala podle návrhu architekta Jecha jako urbanisticky i stavebně progresivní celek.

I proto přestavba krajního řadového domu pod vedením architektky Kláry Vratislavové a projektanta Jana Švarce nevznikla jako jednorázový zásah, ale jako dlouhodobé hledání vztahů – k místu, světlu i způsobu bydlení.

„Návrh se vyvíjel v průběhu několika let a proměňoval se postupným poznáváním lokality,“ uvádí autorka, přičemž klíčové prý bylo pochopení specifické struktury Solidarity. Úzké domky podél pěších cest totiž vytvářejí silné sousedské vazby a ovlivňují každodenní život v celé čtvrti.

Zobrazit
27 fotografií

Výsledkem je dům, který nenabízí radikální přestavbu, ale jemné znovuobjevení původní myšlenky. |

Foto: Dalibor Dzurilla

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Sídliště Solidarita v pražských Strašnicích patří k nejpozoruhodnějším kapitolám poválečné architektury v Československu. Vedle bytových domů tam vzniklo také 604 řadových domků, které dodnes formují specifický charakter lokality. Jedním z nich je objekt z roku 1949, který nedávno prošel citlivou rekonstrukcí, jejíž cílem nebylo vše změnit, ale dům znovu pochopit.

Nízkonákladová rekonstrukce navazuje na původní experimentální charakter celé kolonie z let 1947–1949, která vznikala podle návrhu architekta Jecha jako urbanisticky i stavebně progresivní celek.

I proto přestavba krajního řadového domu pod vedením architektky Kláry Vratislavové a projektanta Jana Švarce nevznikla jako jednorázový zásah, ale jako dlouhodobé hledání vztahů – k místu, světlu i způsobu bydlení.

„Návrh se vyvíjel v průběhu několika let a proměňoval se postupným poznáváním lokality,“ uvádí autorka, přičemž klíčové prý bylo pochopení specifické struktury Solidarity. Úzké domky podél pěších cest totiž vytvářejí silné sousedské vazby a ovlivňují každodenní život v celé čtvrti.

Propojení jako základ

Dům je orientován ve směru východ–západ a rozvíjí život ve třech podlažích. Na východě se otevírá do malé předzahrádky se vstupním zápražím a lavičkou, na západě zase do zahrady se vzrostlými stromy. „Obě mají svou, pro interiér i pro život v něm, důležitou úlohu,“ tvrdí.

A rekonstrukce tyto dva póly propojuje. Interiér se vizuálně i světelně otevírá na obě strany a zahrada se stává přirozeným pokračováním obytného prostoru.

I to nahrává principu, který se stal důležitou složkou návrhu: co největší propojení interiéru s exteriérem. Právě tomu pomáhá transparentní leštěné drátosklo ve vstupních dveřích i velkorysé otevření přízemí směrem do zahrady pomocí posuvného portálu, který se zasouvá do stěny. V letních měsících se tak dům výrazně rozšiřuje ven, kde obytný prostor doplňuje stín listnatých stromů.

Interiér roku

Tato rekonstrukce – spadající pod kategorii Nízkonákladové bydlení – je přesně typem projektu, který soutěž s názvem Interiér roku oceňuje.

V soutěži se utkají projekty dokončené v předchozím roce z Česka i Slovenska a o vítězích rozhoduje mezinárodní porota odborníků. Jedenáctý ročník je výjimečný cenou vyrobenou z porcelánu.

Od 20. 4. do 5. 5. může na stránkách soutěže hlasovat i veřejnost. Vítězové budou vyhlášeni jako obvykle na mezinárodním kongresu Living Forum v pražském Centru současného umění DOX 19. 5. 2026.

4,2 metru a kvalita poválečné architektury

Šířka domu pouhých 4,2 metru zásadně určovala přístup k návrhu. Každý centimetr byl pečlivě promyšlen, včetně vestavěných úložných míst, která vznikala už ve fázi konceptu.

Přízemí je pak koncipováno jako hlavní společenský prostor rodiny, zatímco horní patra poskytují větší míru soukromí.

Rekonstrukce celkově staví na citlivé rovnováze mezi zachováním původních prvků a současnými zásahy: historické části domu repasovali a znovu je využili, nové prvky pak zvolili tak, aby byly jasně čitelné. „Zásahy jsou čitelné, avšak střídmé – s důrazem na zachování charakteru, detailu a materiálové autenticity,“ uzavírají.

Výsledkem je dům, který nenabízí radikální přestavbu, ale jemné znovuobjevení původní myšlenky. A ukazuje, že kvality poválečné architektury mohou v současnosti fungovat dál, pokud jim dáme prostor mluvit vlastním jazykem.