reklama
 
 

Česká společnost je nemocná a zablokovaná, říká architekt Koucký. Praha v rozvoji zaostává

7. 5. 2018 9:51
Nemocná a blokující všechny a všechno. Tak architekt a hlavní tvůrce pražského Metropolitního plánu Roman Koucký charakterizuje českou společnost. Metropolitní plán by mohl pomoci situaci změnit k lepšímu, jak však upozorňuje sám architekt, žádný plán není automaticky lékem na nemocnou společnost. Svou obavu vyjádřil i k aktuálnímu rozhodnutí pražské rady zbourat Libeňský most. "Na tomto rozhodnutí lze krásně demonstrovat nekulturnost české společnosti. Její nemoc. Je to čítanková ukázka. Rozdělená společnost neumí nalézat hodnoty," říká architekt.

V jednom ze svých předchozích rozhovorů jste charakterizoval českou společnost slovem nemocná. Je Metropolitní plán lékem?

Metropolitní plán nemůže společnost vyléčit. To ale nemůže žádný územní plán. Mohl by teoreticky napomoci tím, že nastíní určité vize, jakými by se společnost ve 21. století mohla řídit. Plán hledá potenciál města a jeho rozvoje, nabízí možnosti. Možná, že diskuse, která se kolem plánu povede, může naznačit nějakou cestu. Plán může například naznačit, že nové stavby jsou pro město potřebné i nutné, a závěrem změnit pohled na novou zástavbu.

To je ale jen zlomek problému, i když důležitý. Společnost je především velmi rozdělená, fragmentovaná, neumí definovat své hodnoty a zejména neví, jak naložit se svojí povinností o zděděné město pečovat.

Popisujete zde ideje a hodnoty, jak si je ale konkrétně představit, respektive jak se tyto myšlenky promítly do nového Metropolitního plánu?

Základní hodnotou, kterou jsme se snažili do plánu vložit, je hledání způsobu plánování krásného města. V tom pojmu krása je skryto vše. Krása je komplexním hodnocením kvality. Obecně lze říci: nelze nic přidat, nelze nic odebrat. Metropolitní plán je završením skoro třicetiletého výzkumu, jak nahradit direktivní plánovaní města plánováním svobodným a flexibilním. Takové plánování je pro svobodnou společnost nezbytné, byť my úplně svobodnou společností ještě zdaleka nejsme.

V Praze trvá velmi dlouho, než se postaví dům. Je toto ona deklarovaná flexibilita?

Ne, to rozhodně není flexibilní. Je to problém a typický projev nemocné společnosti, která blokuje všechny a všechno. Neumíme využít svůj potenciál. Většina z nás stále tvrdě pracuje, ale výsledky se, bohužel, nedostavují. Lidé mají nejnovější telefony, počítače, auta, ale najednou, když má v sousedství vyrůst nový dům, někde se má postavit nová ulice, nová část města, tak je to prý problém. Myslím, že v tom jistou roli hraje i malá česká závist, aby náhodou někdo jiný neměl něco lepšího.

To byla jen modelová ukázka toho, co město aktuálně trápí. Jak tedy dále pokračovat? Můžeme zbourat celé město po vzoru Paříže, nebo město zakonzervovat a učinit z něj skanzen.

Neexistují vzory, které se dají jednoduše přenášet. Každé město je zcela jiné. Město je ze své podstaty největší kulturní památkou, kterou lidstvo má. S tím souvisí i míra regulace a ochrany. Město se musí vyvíjet, jinak umírá. Nelze regulovat úplně vše, zároveň nelze asi zůstat bez základních pravidel. Zlaté pravidlo zní jasně: Nedělej jinému, co nechceš, aby ti jiný činil. Pokud bychom se jím dokázali odpovědně řídit, byl by na světě ráj. Protože to samo nejde - nedílnou součástí lidství je také zlo - existují regulace, zákony. Vždy byla a bude nějaká regulace města, která například definuje ulici, park, obecně veřejný prostor. Otázka dnešního světa je otázkou hledání rozumné regulace. Ze svobody vznikají hodnoty, nikoli z útlaku a zákazů. Proto jsme se snažili o flexibilní a především iniciační plán. Je potřeba probouzet v lidech tvořivost, nikoli závist, nenávist a zmar. Především proto je Metropolitní plán takový, jaký je. Je pro ty, kteří chtějí vytvářet hodnoty. Proto některým jednotlivcům vadí.

Jak by tedy měla podle vás vypadat ideální moderní městská čtvrť ve 21. století?

Hustě. To je módní slovo. Zní to jednoduše, ale vůbec to není lehké, je to složitý úkol. Potřebujeme domy, ve kterých se děje vše. Domy budou různě vysoké, různě široké, prostě různých tvarů - nějakou dobu, potom bude zase třeba módní jednoduchost -, to není podstatné. Podstatné je, aby byly blízko sebe. Podstatné je to, jaký vytvářejí prostor. Potřebujeme veřejná prostranství: ulice, náměstí a parky. To vše ve správném poměru, toť ve zkratce vše. Myslím si, že dosud nikdo nevymyslel nic lepšího, než je ulice, a když někde vynechám stavební blok, tak mi vznikne náměstí. Každé město má prostě nějakou mřížku ulic a ulice obklopují domy. Hotovo. Více netřeba. Vypadá to jako maličkost, ale není to maličkost.

Bloková výstavba nebo klasické panelové sídliště?

Neexistuje otázka to, nebo ono. Odpovědí je jedině to i ono. To říkal už Robert Venturi před více než půl stoletím. My musíme najít rovnováhu mezi vším, co nám historie zanechala. Po zkušenosti s dvacátým stoletím musíme počítat se vším, co známe. Teď nemůžeme říci: Už jenom klasické město s bloky, nebo už pouze modernistické město se solitéry v parku. Nyní přichází ke slovu heterogenní struktura a hybridní domy. To vše se musíme naučit stavět a ano, někteří se o to pokoušejí, ale opakuji, není to vůbec jednoduché ani pro ty, kteří tomu opravdu rozumějí, a těch není mnoho. Nicméně, obecně lze také říci, že to není nic nového, je to smíšené město, skládající se z domů, ve kterých je obchod, práce, odpočinek a především bydlení. Jedním slovem život. Nejlépe dole v parteru rušno a nahoře klid a vztah ke hvězdám.

Jak se vy osobně díváte na způsob plánování města za totalitního režimu, který jste označil za bolševické plánování?

Budu se opakovat. Druhou polovinu 20. století z historie nevymažeme, zvláště ne v Praze a nesnažme se o to. Naopak, hledejme hodnoty a poučme se z chyb. Praha v té době zdesateronásobila svou plochu a tento razantní růst se nedá s ničím jiným v historii srovnat. Nelze proto říci, že to neexistuje, a ignorovat to. Proto naopak musíme počítat s existující dichotomií mezi klasickým a modernistickým městem a z toho při plánování budoucnosti vycházet. Minulost nám zanechala uvnitř města mnoho volného prostoru, takže máme spoustu možností. Nemusíme nic bourat, stačí vložit novou, pokud možno co nejkvalitnější vrstvu.

Pražští radní podpořili zbourání Libeňského mostu a chtějí jej nahradit novým. Co vy, jako architekt, na toto rozhodnutí říkáte?

Na tomto rozhodnutí lze krásně demonstrovat nekulturnost české společnosti. Její nemoc. Je to čítanková ukázka. Rozdělená společnost neumí nalézat hodnoty. Hodnota takto unikátního mostu je přece nevyčíslitelná, cena nového je v porovnání se starým mostem úplně, ale úplně jedno. Je potřeba urychleně postavit nový most vedle, nikoli nutně na tomto místě. Alternativa je cestou, nikoli náhražka. A je naprosto nedůležité, jestli je něco rychlé, pomalé, levné, nebo drahé. Nejdražší je vždy špatné rozhodnutí. Jediným parametrem je právě hodnota a ta se odvíjí od již zmíněné krásy. Ani rigidní ekonomicko-politický zájem, ani aktivismus na tom nic nezmění. Chybné politické kroky povedou pouze k tomu, že v dalších volbách uspějí tzv. protestní hlasy a tím také představitelé divných "neprogramů". Bude pokračovat úporné bezvládí, stagnace a zmar…

Je nějaké město, které byste dal Praze za příklad?

Všechna? Praha by se mohla poučit skoro všude, skutečně se zdá, že ve správě a rozvoji města prostě zaostáváme. 

A město, ve kterém jste se vy osobně cítil nejpříjemněji?

Hongkong? To nejde takhle říci. Města jsou jinak veliká, mají jiný charakter, jinou kulturu. Praha je často srovnávána s Vídní, Berlínem, krásná je Barcelona, Milán, já osobně mám rád třeba Rotterdam… Jenže neexistuje město stejných parametrů, takže nelze srovnávat.

Zeptám se vás závěrem: Je Praha vaše město? 

Bezpochyby. Praha je moje město. Je to naše spící kráska. Moje žena vždycky říká, že je škoda, že ji nikdy nemůžeme zažít jako návštěvníci, to by bylo nádherné. Žít v ní s vědomím všech jejích slabin je už těžší, ale přesto to za to stále ještě stojí.

Podívejte se: Zahrady v českých satelitech? Někdy ten pohled bolí. Chce to odvahu a vysázet stromy, říká architekt

Do české zahrady patří český strom, zakrslé věcičky ze zahradnictví nepomůžou, říká zahradní architekt Ferdinand Leffler. | Video: Martin Veselovský |  21:47

autor: David Kohout | 7. 5. 2018 9:51

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama