Jako vytížená světová architektka asi musíte mít něco, čemu tady v Česku říkáme profesní deformace. Stává se vám někdy, že jdete po ulici a říkáte si: "Hm, tohle by se dalo udělat lépe?"
Říkám si to velmi často. Nejvíc se mi to stává, když přijedu na místa, která neznám. Miluji chodit po městě a načerpávat jeho atmosféru. Je to o něco snazší, když máte lokálního průvodce, někoho, kdo v tom městě žije a může vám říct, z jakého období ta stavba pochází a řekne vám i něco k okolnostem jejího vzniku. Snažím se zdržet poznámek typu "ne, to se mi nelíbí," hodnotím spíš urbanismus. To znamená, jestli ta stavba na daném místě dává smysl v kontextu toho města a jeho historie.
Jak období globalizace ztížilo práci architektům?
Setřela se diverzita. Nové budovy často fungují na podobném principu, dochází nám inspirace, a to je v architektuře velký problém. Když něco navrhneme, můžeme to současně zasadit na místa po celém světě. V tomhle ohledu je pro nás důležité, aby si historická města udržela svůj charakter, protože jsou pro nás architekty stále velkým zdrojem inspirace. Je to jakási směska toho, co se podařilo během několika období vybudovat.
Dobrým příkladem je právě Česko. Osvobodili jste se od Rakouska-Uherska, zažili jste světové války, měli jste komunismus a najednou jste se probudili v demokratickém státě. A nastalo nové budování. Všechna tato období jsou viditelná v architektuře a pro nás jsou velmi důležitá. To, co nás dnes může odlišovat a držet na špici, je nový design, něco, co tu ještě nebylo, a to často získáme tím, že si z každého období vezmeme něco. Ne každý to ale dělá.
Vám se to, nicméně, daří…
Ano, my jsme ale velká firma, která má mnoho poboček a týmů. Architekti jsou asi z třiceti zemí, polovinu tvoří muži a polovinu ženy. Je to tedy velká diverzita názorů a představ. Naší další velkou výhodou je to, že jsme absolvovali obrovské množství architektonických soutěží, které nás nějakým způsobem nasměrovaly, víme, jaké jsou trendy a jaké problémy se aktuálně řeší. Snažíme se, aby naše stavby nebyly jen praktické, ale aby také odrážely budoucnost. Co s domem nebo administrativním komplexem, když za deset let bude zastaralý?
Jaká architektura je podle vás nadčasová?
To je velice těžká otázka. Jsme schopní hodnotit design, který byl před padesáti anebo třiceti lety. Jdete po ulici a řeknete si: "Tohle jsou jasný devadesátky." Ale to, co je dnes moderní a nadčasové, s jistotou nevíme. Myslím, že to budeme moct hodnotit teprve ve chvíli, kdy už tohle období bude minulostí.
A přeci dnes čelíme mnoha problémů, ať už to je přelidněnost planety, tání ledovců, nebo přehřívání měst. Změnila se kvůli tomu vaše práce?
Nezměnila se zas tak závratným způsobem, jak byste asi čekala, ale je pravda, že stavíme jinak. Hodně to závisí na klientovi, na jeho požadavcích a také evropských směrnicích. Obecně platí, že čím větší je poptávka, tím je větší tlak na architekty, aby vymysleli něco nového. Představte si například, jak se vyvinuly obyčejné kanceláře. Majitelé firem si položili otázku, jak zlepšit produktivitu práce a jakou roli v tom hraje pracovní prostředí, povolali na to odborníky a výsledkem je, že dnes sedíme v jedné velké místnosti.
Momentálně zase řešíme problémy, jako je rozpálený asfalt ve městech, ulice, kterými neprosákne voda či potrubí, co není dělané pro miliony, ale jen tisíce lidí. Musíme si uvědomit, že to všechno je důsledek jedné věci - žili jsme moc dlouho v přítomnosti a nekoukali vpřed. Místo toho, abychom říkali "tohle jsme dělali před deseti lety", jsme už dávno měli říkat "tohle musíme začít řešit".
Zdá se, že tady v Česku jsme jednou nohou stále v minulosti. Rekonstrukce i výstavby tady vzbuzují silné emoce. Není právě nostalgie to, co brání v pokroku?
Nostalgie je všudypřítomná, i u nás v Norsku často slyšíme, že "dříve bylo všechno lepší". A ono objektivně nebylo. Po druhé světové válce, kdy toho bylo v Evropě hodně zničeno, se urbanismus radikálně změnil. Začalo nás přibývat, a tak jsme museli víc stavět. Získali jsme nové materiály a zdokonalili jsme stavební techniky, stali jsme se chytřejší, ale také náročnější na to, kde bydlíme.
Dříve žilo deset lidí v jednom bytě, dnes by to nikdo nezvládl. A to je velká změna. Změnila se také struktura samotné rodiny, už neplatí, že se skládá z muže, ženy a dvou dětí. Vůbec ne. Hodně lidí dnes žije samo, což vyžaduje více prostoru a čím více takových lidí na světě je, tím více potřebujeme stavět. Nostalgie je tedy na místě ve chvíli, odráží-li budova nějaký důležitý moment v naší historii a je svým způsobem nadčasová, takže vyhovuje dnešní době. V Norsku dnes ale máme stavby, které dobré nejsou, zdaleka nedosahují kvality, kterou bychom potřebovali, z nostalgie tam ale pořád stojí.
Máte studia po celém světě, jak se vám staví v jiných, možná více historických městech Evropy? I tam se brání lidé novým věcem?
Lidé do architektury mluví po celém světě, jsme za to rádi, jejich názory mohou ovlivnit formování města. Nikdy se ale nemůžete zalíbit všem. Máme malý tým v Paříži a ten v podstatě jen přestavuje stávající domy, protože město nemá místo na novou výstavbu. Netýká se to jen starých, historických budov, ale také těch relativně nových, protože přicházíme na to, že mají malou životnost.
Dnes nezískáte dodavatele, který vám zaručí, že stavba vydrží dalších dvě stě let. Je to nemožné. A vůbec, dvě stě let? Ve vaší zemi to není nic, máte domy z 14. století. Dřív se stavělo tak, aby to vydrželo, dnes už to nikdo neumí a ani po tom není poptávka. A pak čelíme otázce, jestli tu starou budovu shodit k zemi a postavit novou, anebo ji vykostit a nechat jen fasádu. Vždy se ale najde někdo, komu se to nelíbí a říká, že "to, co tu stálo předtím, bylo mnohem lepší".
Není to také tím, že mezi lidmi a architekty chybí takový ten hospodský, neformální dialog?
S tím souhlasím. Problém architektů je ten, že mezi sebou mluví profesionálním jazykem, takže když projekt obhajují před veřejností, v podstatě jim nikdo nerozumí. "Tahle vertikální spojnice…" Proč nemohou říct schody? No možná proto, že architekti nechtějí, aby se jim do toho veřejnost pletla, a tak mluví o nadčasovosti a speciálním materiálu, používají vyprázdněná slova. A to není dobře.
V některý zemích se s veřejností o výstavbě nikdo nebaví, o architektuře rozhoduje stát. Jak takový model vnímáte?
S nadsázkou by se dalo říct, že když máte silného vůdce, jako architekt toho za svůj život stihnete hodně. Poměrně rychle se rozvinula architektura například ve Spojených arabských emirátech, jsou tu ukázky špatné i dobré architektury. Po světové krizi byli Arabové chtiví všeho, postavili všechno, co bylo jen trochu odlišné a divné. Podívejte se třeba na Dubaj a Abú Dhabí, tam dnes stojí šílené věci, v Evropě takhle experimentovalo snad jen Nizozemsko. Z dnešního pohledu ty stavby nejsou moc dobré, ale alespoň to zkusili. Výhoda států s jiným modelem anebo s ne tak konzervativní společností je v tom, že více experimentují. A my potřebujeme taková místa, kde si můžeme ty věci vyzkoušet, protože když budeme mít jen modely, jak zjistíme, že máme dobré stavby?
Pokud se nemýlím, tak i v Norsku jste k architektuře velmi otevření.
Ano, stavíme poměrně hodně, rosteme. Mámě štěstí, že máme peníze z ropy, plynu a rybářství, řekla bych, že jsme trochu rozmazlení. Sociální demokracie rozhodla, že zisk z komodit půjde zpátky lidem a to je také důvod, proč si můžeme dovolit zaplatit si skvělou architekturu. Nemáme problém s místem tak jako ostatní země, teď je nás pět miliónů a pořád máme kde stavět. Máme dlouhodobý plán, kolik peněz můžeme utratit v ten daný rok, a všichni se podle toho řídí. Zní to trochu jako pohádka, ale je to tak.
Nebráníte se ani experimentům, navrhli jste podvodní restauraci a hotel v moři. Myslíte, že jednou budeme žít i pod hladinou?
Možná je to jedna z cest, jak rozšířit hranice stavitelství. Restaurace i hotel mají obrovský úspěch, hotel je navíc továrnou na energii, produkuje jí více, než spotřebuje. Otázka ale je, jestli to nefunguje jen proto, že je to rarita. Chtěli by lidé vůbec bydlet na moři? A jaká jsou s tím spojená rizika? Myslím, že odpověď nám přinese až budoucnost.
V Americe jsou dnes velmi populární tzv. tiny houses, tedy bydlení na malém prostoru. Jak vnímáte tento fenomén?
Myslím si, že to je cesta, kterou bychom měli jít. Člověk pro život nepotřebuje tolik místa, jsme součástí veřejného prostoru a trávíme v něm poměrně hodně času. Často si dům postavíme tak, jako bychom v něm trávili 24 hodin denně. Možná bychom to měli přehodnotit a trávit více času venku, kde se toho děje podstatně víc.
