Kvůli hysterii z horka stavíme zelené střechy. Nevíme, zda to pomůže, říká architekt

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
Aktualizováno 4. 10. 2019 18:53
Globální oteplování změnilo způsob, jakým dnes architekti přemýšlí o uspořádání města. Vznikají parky a součástí energeticky úsporných budov jsou zelené střechy. "Nikdo ale neví, jestli to nakonec bude fungovat tak dobře, jak si všichni myslí," říká architekt Jean-Pierre Carniaux, autor Obecního dvora a Corsa Karlín, který do Prahy přijel přednášet na Summit architektury a rozvoje.

Jak dobře znáte Prahu?

Podnikl jsem sem už hodně cest nejen proto, že tu máme pár staveb, ale protože mám Prahu rád. Znám ji během léta, zimy i povodní, přesto bych neřekl, že ji znám dobře. Je těžké něco takového říct o místě, kde nežijete. Sympatické je, že se tu zajímáte o architekturu, a to je dobře.

V jakém smyslu?

Vnímám vás jako společnost, které na architektuře hodně záleží, je to pro vás velmi citlivé téma. Dlouho přemýšlíte o tom, kde a co postavit. Odráží se to i na zdobnosti fasád, pohybu ve veřejném prostoru a tak dále. Vždy mi to tu z nějakého důvodu připomene Barcelonu v tom smyslu, že podobně jako Španělé trávíte hodně času v ulicích, a proto je pro vás důležité, jak to venku vypadá. Takový přístup máme rádi.

Studio Ricarda Bofilla, kde pracujete už přes 40 let, sklízí dlouhodobý úspěch v desítkách zemích světa, kromě Prahy je to například Čína, Francie, Španělsko, Indie nebo Rusko. Jak se vám podařilo probojovat se do tolika zemí světa a ještě v nich uspět? 

Každé naší stavbě předchází dlouhá příprava, kdy studujeme principy daného města, jeho urbanismus, kulturu, ale i to, jakou roli hraje v architektuře politika a jestli zástupci města mohou naši práci nějak ovlivnit. Snažíme se integrovat ve všech směrech. Myslím, že se nám to daří převážně díky spolupráci s lokálními architekty, kteří nám pomáhají od začátku do konce. Nikdy nepracujeme sami, jsou místa, kde bychom byli bez tamních architektů k ničemu, mám teď na mysli například Čínu. 

Sedíme teď na půl cesty mezi Obecním dvorem a Forem Karlín, které v Praze reprezentují vaši práci. Oba projekty byly konverzí historických  budov, které ztratily svou funkci. Jak bylo těžké zachovat při přestavbě genius loci?

Podle nás architektura nikdy nemá jen jednu funkci, vždy ji můžeme adaptovat pro jiné účely. A právě z toho vycházíme. Vypovídá o tom i naše studio, které sídlí v bývalé cementové fabrice. Stačilo dodělat pár pater, abychom uvnitř mohli sedět my lidé. Tady to bylo podobné, důležité je věřit, že historie jde dohromady s budoucností, jen se musí najít způsob, jak je propojit.

Jean-Pierre Carniaux

Francouzský architekt, který pracuje pro ateliér Ricarda Bofilla. Španělské studio, které patří mezi nejlepší na světě, realizovalo v Praze stavby jako Corso a Forum Karlín a Obecní dvůr. Francouzský architekt do Prahy přijel na Summit architektury a rozvoje, přednášel také v Centru architektury a městského plánování.

Adaptoval byste tímto způsobem i třeba vodárenské věže nebo kostely v ateistických zemích? 

Jsem zastáncem zachování staré architektury, myslím si, že je to velmi důležité. Díky UNESCO ještě dnes existují místa, jako jsou Praha anebo Benátky. Tahle města táhnou lidi z celého světa právě díky původní architektuře, byla by škoda si ji zničit.

Na druhou stranu si myslím, že bychom měli víc uvolnit ruce novým věcem, což nutně neznamená, že to, co stavíme teď, převálcuje dřívější styly, jako se to stalo v době renesance, kdy se architekti vrátili k římským chrámům a v podstatě nestavěli nic jiného. Architekti často praví, že je nutné zbořit stávající styl, aby mohl vzniknout nový, ale já osobně si nemyslím, že je to nutné, měl by se najít kompromis. 

Jak globální oteplování a rostoucí populace ovlivnily vaši práci? 

Globální oteplování je velký problém, který vede k trendu stavění energeticky soběstačných domů se zelenou střechou. Nikdo ale neví, jestli to nakonec bude fungovat tak dobře, jak si všichni myslí, je tam spousta otazníků. Problém je v tom, že okolo oteplování vzniká obrovská hysterie, ale současně na něj nikdo nenabízí odborné řešení nebo vizi do budoucna. Když jen všichni křičí, vzniká ve společnosti strach z budoucnosti a to není dobré. Namísto strašení bychom měli studovat a zjistit, co architektura budoucnosti potřebuje. 

Měli bychom podle vás myslet ve větším měřítku než v jednotkách budov?

Ano, velmi zajímavé by například bylo zamyslet se nad tím, kam by se měla rozvíjet Praha. Pamatuji si, že jsem tohle téma řešil před pětadvaceti lety, když jsem do Česka přijel na konferenci. Nevím, jestli se to od té doby nějak vyvinulo, ale nemám ten pocit. Praze chybí dlouhodobá vize, což nutně neznamená mít jasné řešení, stačí najít směr, jakým by se měla ubírat. Ne vždy jsou vize dobré a je důležité k nim přistupovat kriticky, například mít vizi jen snížení oxidu uhličitého povede k tomu, že veškerá architektura bude dost podobná. Paříž uvažuje, že zničí celé centrum a postaví tam vysoké budovy se zelenými střechami. Vize jsou důležité, ale měly by se plnit jen do té míry, jsou-li prospěšné celku.

Jeden z vašich největších dosavadních projektů byla přestavba industriální části Moskvy, kterou jste tím rozšířili o 1500 kilometrů čtverečních, což je pro představu jedenapůlkrát tolik. Co jste se přitom naučili?

Naučili jsme se toho hodně, musíte zvažovat velké množství faktorů, jako je charakter města, ekonomický i populační růst, dopravu i pozici Moskvy ve světovém měřítku. Došlo nám, že je nutné vytvářet nová centralizovaná místa, populace totiž neustále roste a vy musíte vyhovět jejím požadavkům, což je mít práci poblíž bydlení. Moskva byla velmi monocentrická, a tak došlo k tomu, že v centru kolabovala doprava a jiná místa byla téměř prázdná. S vytvořením nových centrálních zón, tedy míst, kde je bydlení, práce, obchody i veřejná doprava, jsme rozmělnili lidi do více míst a tím i vyřešili dopravu.

Stále hodně měst plánuje urbanismus stejným způsobem jako před sto lety. Myslím, že už nestačí v metropoli navrhovat, kde bude jaká funkce. Měli bychom město vidět v širší perspektivě a udělat si o něm i konkrétní obrázek. To znamená rozhodnout o tom, jak budou budovy velké, jestli je do historického centra nutné jezdit autem, jak budou široké chodníky, jestli na nich budou stromy. I tohle tvoří město, a proto je nutné o těchto faktorech přemýšlet současně s tvorbou metropolitního plánu.

V architektuře se v poslední době rozšířil pojem "urban design", což v podstatě znamená, že architekt navrhne vizualizaci budoucí podoby se vším všudy. Lidé si to pak dokážou lépe představit, Evropané potřebují obrazy, je to zaryté v jejich náboženství.

Plán rozšířit Moskvu z původních 1 068 kilometrů na 2 509 kilometrů čtverečních.
Plán rozšířit Moskvu z původních 1 068 kilometrů na 2 509 kilometrů čtverečních. | Foto: RBTA

Když se vrátím k dostavbě Moskvy, zaujalo mě, že se vám vládu podařilo přesvědčit, aby přemístila Kreml do nové části města. Podobnou vizi má také český premiér Andrej Babiš, který chce postavit vládní čtvrť v okrajové části města. Zlepšila by se třeba pak v Praze dopravní situace?

Myslím, že stejný problém má většina měst světa, přibylo aut a chybí alternativní centra. Na podobném problému teď pracujeme v Číně, kde se představitelé velkého města rozhodli přemístit většinu vládních struktur do jiné, asi 80 kilometrů vzdálené části a vybudovat v ní nové město. Podobně situaci řešili také v Římě a Káhiře, kde přestěhovali dokonce celé centrum. Problém u takových míst je ten, že mají jen jednu funkci a mimo pracovní dobu jsou takřka poloprázdná. Decentralizovat centrum se musí velmi opatrně, protože je nějaký důvod, proč je právě centrum střed města.

Jinými slovy, nefunguje, když se z centra přesune všechno?

Myslím si, že ne. Je potřeba najít rovnováhu, něco dáte ven a něco nového zase přibude. Pokud má vzniknout vládní čtvrť, měly by tam být i další věci, které vytvoří novou centralizovanou část. Pokud je část města založená jen na jedné funkci, pak je to cesta k tomu, že jedna část bude fungovat a ty ostatní ne. Pokud tedy přesunete například veškerou administrativu do jedné části města, ale nemáte tam žádné obyvatele, tedy žádný život, pak je to podle mě velký problém. 

Na přednášce v pražském Centru architektury a městského plánování jste mluvil o veřejných kulturních stavbách, jako je divadlo a filharmonie. Jak hudba ovlivňuje architekturu staveb?

Myslím, že co se týká například filharmonie, je to kompromis mezi tradicí a současností. I klasická hudba se nějakým způsobem vyvíjí, ale pořád si potřebuje zachovat své kořeny. Lidé už dnes nevytváří stejnou hudbu jako před sto lety a stejně tomu je i u architektury. Pokud ale navrhujete stavbu pro klasickou hudbu, můžu vám říct, že je to těžký oříšek, protože výsledek musí být dokonalý.

Při návrhu zvažujete uspořádání sedadel i vzdálenost od stěny. Lidé musí ve filharmonii velmi dobře slyšet, vidět a musí jim tam být příjemně. Jednou z nejdůležitějších veličin je samozřejmě akustika - zvuk vyjde z hudebního nástroje, odrazí se od stěny a jde zpět k publiku. Když se vrátí moc pozdě, připomíná to echo v kostele, což je dobré pro sborový zpěv, ale nikoli pro klasickou hudbu. Když se zvuk odrazí naopak moc rychle, máte pocit, že neslyšíte, všechno vám tak nějak splývá - proto musí být všechno ťip ťop, nejen pro posluchače, ale také pro hudebníky, tedy lidi s absolutním hudebním sluchem. 

Video: Katar představil stadion pro fotbalový šampionát. Pojme 40 tisíc diváků

Stadion pro 40 000 diváků | Video: Reuters
 

Právě se děje

Další zprávy