Funkcionalisté ho vnímali jako výplod spekulativní investice, který v honbě za ziskem vytvořil na prudkém severním svahu nejlidnatější pražskou čtvrť. Urbanisté státního socialismu si zase nedovedli představit, že by domy s nedostatečným hygienickým zázemím mohly být součástí nového socialistického města. Všechny poválečné urbanistické plány proto počítaly s tím, že Žižkov půjde k zemi.
Proč z idejí na plošnou asanaci jedné z nejobydlenějších čtvrtí v hlavním městě nakonec do velké míry sešlo, teď popisuje nová online výstava vypracovaná kurátorem Petrem Roubalem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Pod názvem Předvečer asanace atraktivní formou popisuje spor, který v roce 1989 vyústil v rezignaci na "buldozerový urbanismus" v čele s hlavní architektkou Marií Hubíkovou.
"K výstavě mě vedlo přesvědčení, že plošná asanace Žižkova je do jisté míry symbolem rozkladu režimu. Už na přelomu 80. let minulého století se ukázalo, že je to slabé místo, které odhaluje selhání celého ekonomického modelu postaveného na plánování," vysvětluje Roubal, který se zabývá urbánní historií socialistického a post-socialistického města. "Z pramenů lze vyčíst, že jak plánovací, tak stranické orgány byly z plánů nervózní," pokračuje s tím, že v dokončení asanace bránily nejen spory mezi odborníky, chyběly i finanční prostředky k realizaci nové výstavby.
Vše změnily fotky
Plány na zbourání Žižkova byly na stole od padesátých let. Tlak na jejich realizaci nastal ale až v době, kdy se vlivem nového kabelového spojení do dnes už neexistující Ústřední telekomunikační věže (Mordor) zřítilo několik domů u Olšanského náměstí. Odborníci tehdy rozhodli, že k zemi půjde zástavba od náměstí Barikád až po křižovatku U Bulhara. Na projektu modernistické proměny v té době pracovalo několik ateliérů, jedním z nich bylo i Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL).
"SIAL to zadání do jisté míry navrhoval nejmoderněji a nejcitlivěji, jak uměl. Počítal s postupným přesouváním lidí a napojením na tranzitní dopravu, ale z pohledu architektury by z Žižkova moc nezbylo. Kapacity, jako byl Otakar Binar nebo Karel Hubáček, byly odchované modernismem a ve staré dělnické zástavbě neviděly žádnou hodnotu," vysvětluje kurátor výstavy, který se tématu věnoval uplynulých pět let.
Projektování asanace a nové výstavby měl v SIALu na starosti architekt Zdeněk Zavřel, který si snad aby měl čisté svědomí přizval k ruce mladého fotografa Pavla Štechu. Ten měl za úkol zmapovat čtvrť technicky i sociodemograficky. "Jeho role byla zajímavá tím, že na jednu stranu byl produktem plánů na asanaci Žižkova - dostal placenou práci. Ale pojal ji takovým způsobem, že výsledek ještě více zpochybňoval správnost buldozérové asanace," říká Roubal k malé 'velké roli' tehdy mladého studenta z FAMU.
Pavel Štecha zachycoval nejen předem vytyčené záběry interiérů (vstup do každé místnosti, protipohled, jídelní kout i "co visí nad postelemi"), ale i celkový sociální ráz a společenský život žižkovských ulic, vypráví výstava: "Je pozoruhodné, jak Štechův přístup k tématu nejistotu asanace ještě dále prohloubil. Zdeněk Zavřel, architekt zodpovědný za studii SIALu, později vzpomínal, jak rozhovory s Pavlem Štechou, stejně jako jeho fotografie, zcela změnily jeho dosavadní způsob uvažování o přestavbě Žižkova."
Silný genius loci, který Štecha ve své výpovědi zachytil, vedl část architektů k přesvědčení, že buldozérová asanace by městu více vzala, než přinesla. Plán z 60. let, který počítal s tím, že k zemi půjdou i další čtvrtě okolo centra Prahy, jako jsou Vinohrady, Libeň, Holešovice nebo Dejvice, se díky experimentu na Žižkově nikdy nenaplnil. "Fotografie odhalily silný vztah obyvatel ke své čtvrti a politická rizika plošných asanací. V jednopokojových bytech žila celá rodina, ve vícepokojových jich bylo i několik dohromady. Poskytnout všem bydlení podle nových socialistických norem by bylo strašně nákladné," doplňuje Roubal.
