Nejkrásnější pumpy vznikaly v meziválečném období, kdy je ještě navrhovali přední architekti, jako byl například Ladislav Machoň. Od konce 50. let se pak staví čerpací stanice, které už tolik nevynikají architektonickým provedením. Přesto Benzina nerezignovala na určitou estetiku a "nejednotvárnost".
Dodnes o tom svědčí fotografie řady stanic, z nichž pro ilustraci stačí uvést dva příklady. První z nich představuje asi nejcharakterističtější stanici 60. let, která byla zprovozněna v parku u kostela svatého Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně. Základ této pumpy tvořil nový typ podélného kiosku s výrazně proskleným průčelím, který se podle potřeby stavěl v různých délkách. V základní sestavě byla vybavena čtveřicí benzinových a jedním olejovým stojanem, kompresorem s navíjecí hadicí, zářivkovým osvětlením a vodním chlazením sklolaminátové střechy pro parné letní dny.
Druhým příkladem byla čerpací stanice typu Feal z počátku 70. let pojmenovaná podle italského systému hliníkového opláštění, který se v licenci vyráběl pod hlavičkou Kovohutě - Feal. Šlo tedy o celokovovou stanici montovanou v šesti fázích, jímž předcházelo vybetonování nosné desky a tankových rezervoárů. Stanice byla navržena v několika variantách, a to podle počtu směn a zaměstnanců.
Každý z typů byl rozpracován do různých variant značených písmenem s číslicí. Tento typ stanice, na němž se vedle projektantů z Kovohutí - Feal podílel také Josef Jíra z ČVUT, se uplatnil u Průhonic, kde byla v lednu 1975 otevřena první dálniční pumpa v Československu. A protože vynikala minimalistickou estetikou, objevila se roku 1973 v pátém čísle časopisu Architektura ČSR, což je naprostá výjimka.
Kromě funkcionalismu, bruselského stylu a výjimečně brutalismu se pumpy nejčastěji projektovaly v duchu utilitární architektury pozdního modernismu přelomu 50. a 60. let, který rezonuje ještě v řešení atypických stanic pozdních 80. let, jejichž dosud pevnou dispozici bylo možné i díky "drive in" kasám uvolnit.
Objevit starou čerpací stanici je v Česku zázrak
Spousta pump, hlavně těch prvních, mizela z ryze pragmatických důvodů. Zastaraly, a tak je nahradily technicky vyspělejší typy. Je to přirozený proces, který tu a tam naruší jen nostalgie nebo památková péče.
V případě velkých pump ale do hry vstupovala celá řada důvodů a okolností přímo souvisejících s politickými rozhodnutími, která zapříčila jejich zánik postupně v několika vlnách. První z nich souvisela se změnou levostranného v pravostranný provoz, který na jaře 1939 zavedli Němci. Jistý počet stanic, které kvůli tomu zanikly, nahradily sice nové pravostranné, nicméně další skončily kvůli faktickému zákazu prodeje benzinu.
K systematické likvidaci starých a nevyhovujících pump ovšem přistoupila až Benzina, která čerpací stanice dělila na čtyři typy: stanice typu I (s jednou pohonnou látkou a základním technickým vybavením), stanice typu II (dva druhy pohonných látek, ale bez osobitého technického vybavení), stanice typu III (nedělní služba a úplný sortiment výrobků), stanice typu IV (v krajských městech, na dálnicích, mají nepřetržitý provoz).
Jako první skončily stanice typu I a II, protože neměly ani kiosek pro personál s prodejem doplňkového sortimentu, ani kryté tankovací stání. Po zestátnění převzal Benzinol (pozdější Benzina, pozn. red.) 5800 čerpacích stojanů. V roce 1975 byla v provozu asi tisícovka stanic, přičemž 40 procent z nich neodpovídalo požadavkům doby. Do roku 1980 jich proto byly zlikvidovány další dvě stovky.
Benzina je nahradila novými, kapacitními stanicemi, v jejichž případě nenavýšila jen objem palivových nádrží, ale také počet výdejních stojanů (průměrně pět), umisťovaných ideálně ve třech proudech. Velkokapacitní stanice se z center měst přesouvaly na jejich okraje, k nově budovaným výpadovkám a do volné krajiny nebo k dálnici.
Objevit dnes během cesty starou benzinovou pumpu je tak už prakticky nemožné, přesto je jedna z nich na okraji Prostějova, která se navíc zachovala v perfektním stavu. To se nedá říci o levostranné pumpě Vacuum Oil Company v Praze na Zličíně z roku 1936, pravděpodobně z pera architekta Ladislava Machoně. Chátrá a časem by jistě zanikla, nebýt jedné firmy, která ji hodlá proměnit na dobíjecí stanici.
Z polistopadových pump, které charakterizovala značná míra jinakosti, se jich už také příliš nedochovalo. Nevynikaly sice architektonickou kvalitou, nicméně vypovídaly o své době. Vizuální vrstva stanic však podléhá stejným marketingovým a módním tlakům jako design spotřebních věcí nebo konfekce.
Jak je to s benzinkami dnes?
Současné benzinové pumpy prakticky žádnou mírou kreativity neoplývají. Staly se z nich reklamní produkty. Výjimky samozřejmě existují, ale je jich málo. Příkladem toho, jak se dá jejich estetika uchopit, je slovenský GAS, který při rozšiřování své sítě stanic vsadil na spolupráci s invenčními architekty z pražského ateliéru SAD.
Jejich čerpací stanice v Matúškově se ocitla ve výběru nejlepších světových benzinek dneška a stala se předmětem plagiátorství, jímž dotyčná firma promarnila příležitost dát vzniknout architektonickému dílu, o něž evidentně usilovala.
Architektonicky zajímavá čerpací stanice nazvaná Bouda stojí od roku 2005 v Dobřichovicích u Prahy a je dílem architekta Tomáše Klance. Obyvatelům vedle občerstvení a místa pro setkávání nabízí LPG a samozřejmě benzin. Vydávají ho stojany umístěné pod subtilní dřevěnou střechou se čtvercovým otvorem, kterým prorůstá krásný letitý strom.
Poslední dvě realizace se týkají současného trendu, který na jedné straně reprezentují samoobslužné pumpy, na druhé zase dobíjecí stanice. Nejzajímavější bezobslužný automat, možná jeden z prvních, stojí u sjezdu z dálnice D1 v Průhonicích a pro společnost Tank & Go ho navrhl architekt Luboš Sekal. Je příkladem technicistní, strojírensky přesné architektury, která se pro daný účel zvlášť dobře hodí.
Nabíjecí stanice ve Vystrkově u dálnice D1 je dílem známého brněnského architekta Petra Pelčáka. Organicky tvarovaný objekt s dřevěnou kapotou byl zprovozněn v roce 2016. Má dvě řady nabíjecích stání, z nichž jedno slouží běžným elektromobilům, zatímco druhé vozům Tesla.
