Čtyři holky zachraňují starý nábytek. Židle z normalizace stoupnou na ceně, tvrdí

Čtyři holky zachraňují starý nábytek. Židle z normalizace stoupnou na ceně, tvrdí
Obchůdek a dílna Z pokoje do pokoje je u vestibulu metra Florenc směrem k autobusovému nádraží. Denně tudy proudí stovky lidí, jen málokdo ale ví, co se děje uvnitř.
Vchod vede přímo do sdílené dílny, kde čtyři amatérské restaurátorky opravují starý nábytek.
Ruce i oblečení mají dívky umazané od barev a z námahy je často bolí svaly. "Je to dřina, ale jde to i bez chlapů," říká Tereza Korbelová.
"Přijímáme jen ty věci, které jsou z kvalitního dřeva. Problém moderní výroby je ten, že ve snaze urychlit produkci firmy vyrábí nábytek z nekvalitních materiálů, jako je dřevotříska," dodává truhlářka bez výučního listu.
Foto: Magdaléna Medková
Magdaléna Medková Magdaléna Medková
5. 8. 2019 8:59
Oblečení mají každý den umazané od barev a na rukou ztvrdlé mozoly. "Někdy je to dřina, ale práce rukama nás baví," shodují se čtyři mladé holky, které si před třemi lety v Praze otevřely "sekáč" s nábytkem. Staré a nechtěné věci si od lidí berou za odvoz, ve své dílně je pak za pomocí nářadí brousí a čalouní. "Chceme, aby si lidé uvědomili, že i starý nábytek může posloužit někde jinde, v jiném domově," shrnují motto svého projektu Z pokoje do pokoje.

"Zrovna tu natírám dvířka od staré skříně," říká mladá rusovláska, když ji přistihneme v truhlářské dílně. Zuzana Daněčková se k projektu přidala jako poslední. "Pracovala jsem dříve v pojišťovně, ale nebavilo mě to. Bydlím hned naproti a pokaždé, když jsem šla kolem, říkala jsem si, že by bylo fajn dělat něco rukama, tak jsem se přihlásila na kurz a už tu zůstala," říká truhlářka se štětcem v ruce. 

"Důležité u téhle práce je střídat různé kusy nábytku, minulý týden jsem dělala čtyři židle v řadě a na konci už jsem měla pocit, že si snad vystřelím mozek z hlavy," směje se rusovláska kleče u pracovního stolu. Kousek opodál pracuje také její kolegyně Tereza Korbelová. Pomocí elektrické brusky zbavuje dřevo starých laků a lepidel.

Podívejte se, jak to vypadá v dílně. | Video: Jakub Zuzánek

"Přijímáme jen ty věci, které jsou z kvalitního dřeva. Problém moderní výroby je ten, že firmy ve snaze urychlit produkci vyrábí nábytek z nekvalitních materiálů, jako je dřevotříska. Je to jednorázové zboží a oproti starým držákům nejde snadno opravit," vysvětluje nahlas absolventka architektury, zatímco v ruce má zapnutou brusku. 

"Někdy si vezmete věc, o které si myslíte, že ji stačí jen lehce oprášit. Nakonec ale zjistíte, že je na ní víc práce, než se původně zdálo, a z pár hodin je hned celý týden práce," pokračuje truhlářka v modré kombinéze a dodává: "Občas je to dřina, ale jde to i bez chlapů."

Nábytek s příběhem

Vše začalo, když se Zuzana Kuberová vrátila zpět do Prahy ze svého dlouhodobého pobytu ve Skandinávii. Jako studentka, bez peněz a rodiny, byla ve Švédku zvyklá na to, že hezký nábytek může koupit levněji v obchodech, které renovují staré a odložené věci.

"Hledala jsem je i v Praze a uvědomila si, že tu nic podobného není," říká zakladatelka projektu. Absolventka ekonomické školy se záhy sešla se svou dlouholetou kamarádkou, studentkou estetiky, a řekla jí o svém nápadu. "Po pár deci vína bylo jasno, řekly jsme si, že to rozjedeme," usmívá se čerstvá prvorodička. 

Dvojice dlouho hledala místo, nejprve působila v prostorách současné městské knihovny v Praze na Letné. Pobyla tam měsíc, získala další truhlářku a kvůli malé kapacitě se společně přestěhovaly do vnitrobloku na pražském Florenci. 

"Tohle všechno bylo růžové a na podlaze byly šedé, kancelářské koberce, takový ten devadesátkový styl," říká Zuzana Kuberová.
"Tohle všechno bylo růžové a na podlaze byly šedé, kancelářské koberce, takový ten devadesátkový styl," říká Zuzana Kuberová. | Foto: Magdaléna Medková

"Vypadalo to tady strašně," říká Zuzana Kuberová a ukazuje na cihlové zdi uvnitř prvorepublikového domu. "Tohle všechno bylo růžové a na podlaze byly šedé, kancelářské koberce, takový ten devadesátkový styl." Sádrokartonové přízemí truhlářky přeměnily v dva útulné pokoje, kde dnes vystavují svůj zachráněný nábytek.

"Máme tady křesla, židle, stoly i pár skříní," popisuje vybavení dílny Barbora. "Je tu většinou nábytek s příběhem, chodí k nám lidé, kteří mají k věcem sentimentální vztah, na tomhle křesle třeba sedávala něčí prababička, měly jsme i skříň, která byla ve šlechtické rodině ze Lvova, nejvíc jsou tu ale kusy z šedesátých až osmdesátých let." 

I bývalé studentce estetiky je líto, že nábytek často končí rozlámaný na sběrných dvorech: "Lidé už dnes vědí, že nábytek z dvacátých a třicátých let má nějakou hodnotu, o věcech z dob normalizace si to ale většinou nemyslí. My jsme přitom přesvědčené, že za pár let i tenhle nábytek stoupne na ceně, protože to dřevo je poměrně kvalitní."

"Chceme šířit osvětu"

Z pokoje do pokoje má za cíl oprášit starý nábytek a zasadit ho do nového kontextu: nového domova či pokoje. Lidé mohou zavolat přímo do centra a naplánovat si den bezplatného odvozu. "Za ty tři roky nám prošlo rukama už asi 1700 kusů nábytku," říká Zuzana Kuberová, když všechny čtyři sedí u stolu a popíjejí kávu.

"Nejvíc jsou tu kusy z 60.- 80. let," říká Barbora Kocandová.
"Nejvíc jsou tu kusy z 60.- 80. let," říká Barbora Kocandová. | Foto: Magdaléna Medková

Dílna, kde truhlářky bez výučního listu pracují, je zároveň i sdíleným prostorem, kde si lidé mohou něco opravit. "Zajímavé je, že k nám chodí hlavně ženy, myslím, že je to proto, že interiér byl a stále je doménou žen. Chlapi si rádi vyrobí židli, ale je jim už jedno, jak ta židle vypadá, natož jaké má čalounění," usmívá se studentka estetiky.

Jedním z vedlejších úmyslů dívčího týmu je naučit lidi s nářadím a bruskou. Během víkendů tak ve své dílně pořádají vzdělávací kurzy pod vedením odborných lektorů. "Máme tady pedagogy z vysokých škol i bývalé truhláře, kteří lidi učí čalounit a montovat nábytek. Chceme pomocí nich šířit osvětu o recyklaci starého nábytku a ukázat, že ke štěstí nepotřebují stále nové zboží," vysvětluje Tereza Korbelová.

Opuštěný dvůr se probouzí k životu

Obchůdek a dílna se nachází v ulici Za Poříčskou bránou, hned vedle metra Florenc. V komplexu starých budov dřív sídlila bývalá Pražská informační služba a střelnice, od povodní v roce 2002 ale místo zelo prázdnotou.

"Stahovaly se sem různé podivné existence, byl tu obchod s drogami a místní se tudy báli chodit. I to byl důvod, proč jsme se tohoto místa ujaly, chtěly jsme ho trochu oživit," vysvětluje zakladatelka Zuzana Kuberová s tím, že město nápadu vyšlo vstříc a prostor jí za rozumné peníze pronajalo.

Společně s dalšími organizacemi se v uplynulých měsících podařil oživit i přilehlý dvorek. Vedle kavárny Bar/ák je tu také keramická dílna Keramika srdcem a výdej zeleniny. "Funguje to tak, že se lidé začátkem sezony zaregistrují k odběru, zaplatí zálohu a pak si sem každé úterý chodí navážit zeleninu," vysvětluje Rudolf Dobiáš ze spolkového obchodu Obživa.

Zeleninu spolek dováží od českých zemědělců, kromě toho je tu také bůvolí mléko a čerstvé sýry.
Zeleninu spolek dováží od českých zemědělců, kromě toho je tu také bůvolí mléko a čerstvé sýry. | Foto: Magdaléna Medková

Zeleninu spolek dováží od českých zemědělců, kromě toho je tu také mléko a čerstvé sýry. "Řídíme se podle toho, co zrovna v danou dobu dozraje, teď tu máme papriky, cukety, patizony a tři druhy melounu," popisuje naplněné přepravky Dobiáš.

Do vnitrobloku chodí hlavně místní a občas sem zamíří i lidé z korporátních firem v Karlíně. "Často se diví, že jsou tyhle domy prázdné, vidí v nich velký potenciál, protože je to u metra i autobusového nádraží. Jak a kdy město budovy využije, zatím není jasné, chceme tu ale být tak dlouho, dokud to jen půjde," dodává truhlářka Barbora Kocandová. 

 

Právě se děje

Další zprávy