Bydlení za normalizace byl svéráz nevkusu, Husákovo 3+1 ale dnes stoupá na ceně

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
10. 11. 2019 15:32
V 80. letech byly líhní kýče a levné nádhery, dnes se o bytech přezdívaných Husákovo 3+1 mluví jako o jednom z nejlepších výdobytků socialismu. Kvůli vysoké ceně nemovitostí jsou byty v paneláku často atraktivní volbou pro lidi v produktivním věku. "Domy jsou zateplené a interiér se dá upravit dle představ," říká paní Pavla, která v paneláku vyrostla a dnes v něm zase bydlí.

Paní Pavla se narodila v roce 1979 v Brně. Sociologové by ji proto ještě zařadili do generace Husákových dětí, sama se tomu ale brání. "Maminka na mě nedostávala žádné příspěvky," říká čtyřicetiletá lékařka. 

Na své dětství v době normalizace ale vzpomíná ráda. "Na sídlišti jsme měli spoustu přátel a kousek od nás bydlela babička, která se o mě často starala. Nebylo mi ještě tolik, abych vnímala politiku tehdejší doby."

Sympatická a upravená lékařka měla doma striktní výchovu. Tatínek byl inženýr a maminka pedagožka na střední škole. "Oba mě vedli k disciplíně, jak ve škole, tak v chování. Hodně času jsme trávili doma, o víkendech jsme jezdili na chatu, chodili na procházky nebo na zahradu k babičce."   

Tříčlenná rodina bydlela v bytě 3+1, kde byl obývák, kuchyň a dva pokoje. "Jako jedináček jsem se s nikým nemusela dělit o svůj prostor, což byl na tu dobu nevídaný luxus."

Brněnská rodina měla doma klasické vybavení tehdejší doby. "V dětství mi to připadalo celkem útulné," přemítá Pavla. Její pokojíček byl zařízen levným nábytkem pro dospělé, v obýváku byly dvě křesla, pohovka a obývací stěna s televizí a broušeným sklem.

"Když jsem byla malá, lákalo mě na ně sahat a vyndavat je z poliček. Pamatuji si, jak jsem jednu držela v ruce, když mě maminka napomenula, abych ji vrátila tam, kam patří. Podívala jsem se na ni a třískla s tou sklenkou o zem," směje se distingovaná žena.

Na barevné televizi sledovala s rodiči záznamy z divadelních představení a socialistické seriály. "Některé ve mně dodnes vzbuzují nostalgii, jako třeba Malý pitaval z velkého města s hudbou od Ladislava Štaidla nebo My všichni školou povinní." 

Později jako studentka medicíny v Praze tajně snila o tom, že jednou bude bydlet v lukrativní čtvrti. 

Normalizační kýč na dlouhá léta znehodnotil nadčasové bydlení

Typizovaným panelovým bytům 3+1, v kterém vyrůstala paní Pavla, předcházelo půl století úvah o formulování představy bydlení pro masovou společnost. Vlivem urbanisty Le Corbusiera ve 20. letech minulého století přišel Karel Teige s myšlenkou minimálního bytu. Člověk měl ve vlastní buňce pouze spát a zbytek dělat v kolektivu.

Zatímco Teige měl představu o variabilním nábytku, minimalismu a tvarovém purismu, jeho vrstevník Vít Obrtel razil názor, že byt má lidi hlavně chránit před nepohodou a vyhovovat všem sociálně slabým vrstvám.

Vlivem babyboomu v 70. letech vzešla myšlenka na prostornější byt, který zcela reformuje měšťanské bydlení. Návrhem interiéru pro masovou společnost se zabývali největší odborníci tehdejší doby. Výsledkem byla buňka pro čtyřčlennou rodinu o velikosti 74 metrů čtverečních.

"Splňuje to požadavky rodiny ve všech fázích života - před narozením dětí, při jejich výchově, dospívání i po jejich odchodu," napsal čtyři roky před sametovou revolucí sociolog Jiří Musil v knize Lidé a sídliště.

Pro bytovou kulturu a nábytek byly v Československu klíčové ústavy bytové a oděvní kultury, obchodu a nábytku. Tyto instituce měly na starosti vývoj bytového trendu.

Zatímco v 60. letech továrny vyráběly jednoduchý nábytek funkcionalistické moderny, v 70. letech byl podle Nábytkářského informačního systému "populární nábytek s plným soklem, vloženým mezi jeho boky, který se bořil do celoplošného koberce." 

Původní myšlenka humanistického funkcionalismu se tedy vlivem nedostatku zboží v Domě bytové kultury nikdy nenaplnila. Typizované byty, které měly rodinám poskytnout více prostoru, lidé zaplňovali těžkopádným nábytkem a dekoracemi.

"Folklor normalizačního bytu necharakterizoval střídmost, byl to svéráz nevkusu, který devalvoval nadčasový interiér 3+1," říká kunsthistorička Lada Hubatová-Vacková. 

Pedagožka vyučující na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové iniciovala před 12 roky výzkum nazvaný Husákovo 3+1 - Bytová kultura 70. let. Se studenty prvního ročníku a kolegou Cyrilem Říhou zmapovali, jak za socialismu vypadala typická československá domácnost.

"Do té doby nebyly o tehdejší masové kultuře, architektuře a designu žádné publikace, stále přetrvávalo takové to porevoluční stigma. Začali jsme shánět dobové předměty, mluvit s lidmi na sídlišti a shromažďovat časopisy ze 70. a 80. let," vzpomíná Lada Hubatová-Vacková. 

Ze zkoumání bytového designu vzešla rekonstrukce typické domácnosti v éře normalizační masové společnosti. Kunsthistorička se s Cyrilem Říhou shoduje, že za uniformní fasádou často vykvétal svéráz nevkusu.

"Hodně k tomu přispěly časopisy a jejich rubriky o kutilství jako Vlasta, Květy anebo Dorka," uvádí kunsthistorička. Obytné stěny se zasklenými vitrínami zdobilo porcelánové nádobí, broušené sklo, uháčkované dečky i samorosty. 

Proč je dnes panelák zase kamarád

Vlivem normalizační bytové kultury v lidech po revoluci dlouhou dobu přetrvávalo stigma, že sídliště jsou "králíkárny" plné nevkusu. Ti, kdo v panelácích bydleli a dostali byty do osobního vlastnictví, ale postupně začali s rekonstrukcemi a obměnami interiéru. 

"Nábytek z bytů samozřejmě nezmizel ze dne na den, obývací stěny jsou v některých bytech vidět ještě dnes - byly sice těžkopádné, ale poměrně dlouho vydržely," říká antropolog Michal Lehečka, který se sídlištím dlouhodobě věnuje. Podle něj mají byty 3+1 větší potenciál, než normalizační masová společnost vůbec tušila, a znovu nabývají na atraktivitě.

"V 70. a 80. letech se do paneláků vkládala hotová jádra, která byla buď z umakartu, nebo materiálu, který byl zrovna k dispozici. Vložená buňka se osadila bateriemi a napojila se na vodovodní vývody, odpady a elektřinu. Byt 3+1 sice prochází nosnou stěnou, ale zbytek jsou jen příčky, což nabízí snadnou variabilitu," vysvětluje Michal Lehečka.

"Příčky jsou v panelových bytech vložené do dvou ližin, jedna je u stropu a druhá na zemi. Když stěnu v půli zlomíte, dá se snadno vyndat z ližin a vznikne prostorný interiér. Původní myšlenka inženýrů totiž byla taková, že si lidé byt budou měnit dle potřeb, to se ale nikdy nenaplnilo," míní Lehečka a dodává, že probouráním stěn se dají spojit i dva byty.

"Na některých sídlištích si lidé odkoupili vedlejší byt, zazdili jedny z vchodových dveří a nechali si probourat předělovací stěnu."

Své zkušenosti má s rekonstrukcemi i architekt David Neuhäusl, který spolu s Matějem Hunalem navrhl přestavbu stísněného bytu v panelovém domě typu T08B na sídlišti v pražské Krči. "Zrušili jsme úzké chodby a propojili místnosti velkorysou halou, která nabízí lepší orientaci v prostoru," říká architekt. 

Podle Neuhäusla je v panelových bytech v případě vůle klienta možné vymyslet téměř cokoli. "Záleží na typu konstrukčního systému, v krčském bytě jsme mohli vytvořit i loftový prostor, přání klienta ale bylo jiné." Naopak nevýhodou bývají laciné materiály, které je potřeba od základů vyměnit, míní architekt.

Že je o Husákovo 3+1 dnes poměrně velký zájem, potvrzuje i realitní makléřka Věra Vránková. Díky zateplení fasád a dobré dopravní dostupnosti se dnes byty v pražských panelácích prodávají jako na běžícím páse, v rozmezí od 58 do 65 tisíc korun za metr čtvereční.

"Spíše se poptávají byty před rekonstrukcí, kdy si majitel či investor rád zrekonstruuje byt na své náklady - podle svého a v měřítku, jaké on konkrétně potřebuje. Současná situace je ale taková, že se finančně stírá rozdíl mezi starým a novým," vysvětluje Věra Vránková.

Podle realitní makléřky je poptávka často větší než nabídka, byty se tedy prodávají velmi rychle. "Pokud mám klienta jako majitele nemovitosti, který chce prodat a jeho strategie je prodat za co nejvíce peněz, nabídkovou cenu nadhodnotím o deset až patnáct procent a, světe div se, prodá se." 

"Osobně se divím, za kolik se byt na sídlišti může prodat, je to opravdu šílené období, ten současný stav je neúnosný," tvrdí makléřka.

"Vypadalo to tady jako ve staré horské chatě"

I paní Pavla, zmíněná na začátku tohoto článku, před deseti lety investovala do bydlení v panelovém bytě. Přestože si v Praze přála žít v lukrativní čtvrti, usoudila, že byt na sídlišti pro ni bude dobrý kompromis. "Chtěla jsem něco jednoduchého a účelného za rozumné peníze."

Najít byt lékařce před deseti lety netrvalo dlouho. "Věděla jsem přesně, co chci. Hledala jsem byt na Jižním Městě, protože už tam bydlela naše rodinná známá. Je to kousek do centra, domy už byly zateplené a interiér se dá upravit."

Pavla sehnala byt 3+1 za dva a půl milionu korun. "Část peněz jsem měla z rodinného dědictví, na doplatek a následnou rekonstrukci jsem si vzala hypotéku." 

Před lékařkou obýval byt důchodce. Interiér byl plný dveří a do bytu prostupovalo jen málo světla. "Působilo to tu stísněně, u vstupu byla malá chodba a z ní vedlo šest dveří."

Stěny pokojů byly do tří čtvrtin obložené dřevem. "Připomínalo mi to starou horskou chatu, v kuchyni bylo linoleum a na zemi hnědé koberce," říká lékařka. Na rekonstrukci si najala odbornou firmu a ta vybourala několik příček.

V dospělosti si lékařka pořídila byt na Jižním městě, vybourala některé příčky a interiér přizpůsobila svému vkusu.
V dospělosti si lékařka pořídila byt na Jižním městě, vybourala některé příčky a interiér přizpůsobila svému vkusu. | Foto: Pavla (archiv)

"Kuchyň a obývák byly dříve zvlášť, vstupovalo se do nich z chodby. Nechala jsem vybourat část stěn a tím se obě místnosti propojily. V obýváku mám do chodby jen zásuvné dveře, které jsou i celkem hezkou dekorací na stěně," vyjmenovává paní Pavla největší změny.

Na doporučení své rodinné známé nechala zasklít lodžii. Natřela stěny barevnými odstíny a investovala do moderního nábytku. "Celkově mě rekonstrukce vyšla asi na 800 tisíc korun, pořád se to ale vyplatilo, protože jsem si mohla byt zařídit podle svého. V bytě poblíž centra bych na to neměla."

Po deseti letech jí byt 3+1 na Jižním Městě stoupl na ceně. Jsou vyzděná jádra, je nová elektřina i kuchyňská linka. Podle dat z katastru nemovitostí by v současné době byla jeho hodnota téměř pět milionů korun.

Svoje 3+1 ale paní Pavla prodat nehodlá. "Takový komfort bych už nikde nesehnala." V bytě bydlí zatím sama, v ložnici má postel a úložné prostory, co se nevešlo do nich, má v pokoji pro hosty. Na konferenčním stolku leží televizní program a na poličkách broušené sklo. "Vím, stydím se za to, je to dědictví a nevím, co s ním, tak je ve vitríně," dodává paní Pavla.

Paneláky v Česku
Autor fotografie: Jaromír Čejka

Paneláky v Česku

Speciál Aktuálně.cz se zaměřuje na život na sídlištích. První díl na příkladu pražských Ďáblic ukázal širší problematiku nové výstavby a lukrativnosti tohoto místa, v druhém jsme popsali proměnu obyvatel a tamní společnosti. Třetí díl popsal proměnu interiéru typického bytu 3+1. V dalších dílech se zaměříme na příklady ze zahraničí, zeleň, parkování, umění a podíváme se i do vyloučených lokalit. 

Zdroj: Magdaléna Medková
 

Právě se děje

Další zprávy