Rozhovor - Jana Smiggles Kavková vystudovala politologii v nizozemském Leidenu. V letech 2011 až 2014 byla předsedkyní České ženské lobby, kterou zastupuje dále v Radě vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. V roce 2009 se stala ředitelkou organizace Fórum 50 %. Ta usiluje o vyrovnané zastoupení žen a mužů ve veřejném prostoru a snaží se rovněž inspirovat ženy pro větší zájem o politiku.
V souvislosti s nedávným stým výročím prvního ženského spolku Americký klub dam v rozhovoru pro Aktuálně.cz prozradila něco o historii emancipačního ženského hnutí na území ČR nebo o vlivu komunismu na ženské spolky.
Aktuálně.cz: Nedávno oslavil stoleté výročí ženský spolek Americký klub dam. Jaký vliv měl na ženské emancipační hnutí v tehdejší době?
Jana Smiggels Kavková: Ženské hnutí bylo na přelomu 19. a 20. století velmi silné a živé hnutí. Podobných spolků byly desítky. Americký klub je ale úplně prvním, který na území našich zemí v roce 1865 vznikl. Feministické hnutí mělo tehdy na rozdíl ode dneška velmi silnou politickou oporu. Podíváme-li se na Tomáše Garrigue Masaryka dnešní optikou, můžeme ho s klidným srdcem označit jako feministu. Zajímavé je, že iniciátorem vzniku tohoto spolku byl další muž, Vojta Náprstek.
A.cz: Co bylo jejich hlavním cílem?
Primárně usilovaly o volební právo a velmi důležitá byla pro ně rovněž možnost studovat. Po získání volebního práva kritizovaly nízké zastoupení žen v politice, ve veřejných funkcích. Jejich manifesty byly v podstatě velmi podobné těm našim.
A.cz: A měly se tehdy české ženy lépe, nebo hůře než v ostatních státech?
Měly jsme dobře našlápnuto. Jako jedny z prvních jsme získaly volební právo. Jen pro srovnání například ve Švýcarsku se ho ženy dočkaly až v 70. letech. Stejně pozitivně se vyvíjelo hnutí i v době první republiky. První ochlazení přišlo s protektorátem a druhou světovou válkou. V době komunismu byla ženská hnutí v podstatě zdecimována. Existovala pouze jediná státem povolená organizace, a to Československý svaz žen.
A.cz: A jak probíhala emancipační vlna v demokratických státech?
Během války se ženy dostaly na takové pozice, o kterých se jim ani nesnilo. Po jejím ukončení se ale čekalo, že se opět vrátí zpět do domácnosti, do role, která jim náleží. Ony na to samozřejmě odmítaly přistoupit. Hlavním tématem této, řekněme druhé feministické, vlny bylo, že ženy by neměly patřit jen do osobního, ale i do veřejného života. Hodně se řešily také role mužů a žen. Tohle jsme tady vůbec neřešili.
A.cz: Komunismus tedy ženská hnutí téměř zlikvidoval. Nové spolky začaly vznikat až po roce 1989?
Přesně tak. Nicméně je potřeba zmínit, že postavení žen v době komunismu nebylo špatné. Mnoho žen, které tehdy emigrovaly za železnou oponu, si stěžovalo na své postavení. Získaly sice občanskou svobodu, ale jako pro ženy pro ně znamenala emigrace krok zpět. V socialismu bylo totiž běžné, že ženy mají vlastní kariéru.
A.cz: A co je hlavním tématem současných feministek?
Dnes jde o velmi široký proud a je těžké jednoznačně říct, co ho spojuje. Existují například radikální proudy, které by se od mužů nejraději zcela distancovaly. Jiné zaujímají takový postoj, že mezi muži a ženami nejsou až tak velké rozdíly a že ve skutečnosti pouze zastávají naučenou sociální roli. Společnost a výchova nás vedou k tomu, jak být správnou ženou či mužem. Dále také směry, které hodně propagují ženství. Takové ty esoterické ženy.
A.cz: Předpokládám ale, že postavení žen je dnes mnohem lepší.
Do určité míry ano, ale stále naráží na to, že jejich postavení je nerovné, jsou systémově znevýhodněné. Projevuje se to například tak, že nemají stejný přístup k moci. Na řadě věcí, které ovlivňují i jejich životy, nemají vůbec možnost se podílet. Rozhodnutí pak vůbec neodráží životní názory a zkušenosti žen.
A.cz: Vám tedy nejvíc vadí, že ve společnosti chybí ženský úhel pohledu?
Vadí. Tahle podřadná a submisivní role se totiž posléze promítá i do dalších problémů, jako je například domácí násilí a násilí na ženách obecně. Podle různých statistik umírá na světě nejvíce lidí právě z tohoto důvodu. Víc než v ozbrojených konfliktech či na následky nemocí. Například jen v ČR má zkušenost s násilím každá třetí žena.
A.cz: A kde se tedy nejlépe žije ženám?
Určitě ve Skandinávii. Za to jo, jak se tam teď mají, vděčí silnému hnutí v 70. letech, kdy si to tam doslova vybojovaly. Zároveň jsou tyto státy velmi specifické pro svůj silný sociální aspekt. Například Norsko bylo první zemí, která zavedla kvóty pro zastoupení v dozorčích radách firem. Tyto kvóty sice neuplatňují v politice, ale mají třeba povinné střídání obou manželů na rodičovské dovolené. Mnohem víc vtahují muže do péče o děti.
A.cz: Když se u nás o ženě řekne, že je feministka, zní to spíš jako urážka. Nemyslíte?
Máte pravdu. Přitom k tomu opravdu není žádný důvod. Nevyskytují se tu totiž žádné radikální proudy. Propagujeme takové věci, jako vyšší zastoupení žen v politice, chceme vyšší podporu matkám samoživitelkám nebo více míst ve školkách.
A.cz: Navíc si myslím, že se proti vám nevymezují jen muži, ale i ženy.
Určitě.
A.cz: Mluvila jste o tom, že ve Skandinávii si ženy svoje postavení doslova vybojovaly. Nejsou tedy české ženy slabší? Netrápí je třeba nedostatek sebevědomí?
To si netroufám posoudit. Možné to je. Ale jak jsem říkala, tak ve Skandinávii panují zcela odlišné poměry než u nás.
A.cz: Zmiňovala jste i sociální role. Jaké jsou tedy podle vás typické role pro ženy a jaké pro muže?
Myslím si, že se to nedá paušalizovat. Záleží na typu konkrétního člověka. Ani dvě ženy nejsou stejné. Důležité je, abychom se cítili spokojeně a šťastně a nebyli do ničeho tlačeni společenskými stereotypy.
A.cz: Takže se feministky mohou zastávat i mužů?
Samozřejmě. Proč by se muži měli cítit špatně, tlačeni společností do role živitele rodiny? Když přijde o práci, může ho přeci stejně dobře zastoupit i žena, aniž by ho jeho okolí odsuzovalo. Na druhou stranu, žena by přeci neměla být vnímána jen jako matka a někdo, kdo se stará o domácnost.
A.cz: Když to ale takhle chce?
Pak je všechno v pořádku. Ale musíte mít možnost volby.
A.cz: A jak to máte zařízeno u vás doma?
Každý máme svou práci a v domácnosti děláme všechno napůl. Například můj manžel velmi rád vaří a já se zase starám o takové věci, které by možná někdo považoval za typicky mužské.
A.cz: Například?
Například na dovolené stavím stan a čtení z mapy přímo miluju (smích).
A.cz: Jsou Češi, co se týká feminismu, konzervativnější než ostatní národy?
Určitě. Česká společnost je velmi liberální v mnoha ohledech, jako jsou například otázky eutanazie, marihuany nebo práv gayů a leseb. V případě rovného postavení mužů a žen jsme naopak velmi konzervativní.
A.cz: Nebylo to tak ale vždy. Mluvila jste o tom, že za první republiky měly feministky silnou oporu.
Podle mého to hodně souvisí s padesáti lety socialismu. To, co si jinde vydobyly už po druhé světové válce, my začaly řešit až v 90. letech.
A.cz: Jak byste feminismus definovala vy?
Jeho základem je přesvědčení, že ženy a muži jsou si rovni. A mají rovnoprávné postavení ve společnosti. Já osobně bojuji za možnost žít život, jak vám vyhovuje. Ne plnit očekávání společnosti.
