reklama
 
 

Kouzlo foodstylingu. Když má člověk chuť jíst pouze očima

16. 6. 2014 10:30
Rozhovor s Ilonou Kasalovou o foodstylingu v Česku, klamání spotřebitelů i focení jídel v restauracích.

Praha - "Je úžasné, jak si Amerika poradila s kusem nevzhledného mraženého masa v prazvláštní sladké housce," říká česká foodstylistka Ilona Kasalová s tím, že u jídla většinou rozhoduje první dojem. Když navíc zákazníkovi chutná, má značka či podnik vyhráno.

V rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz prozradila, jak náročná je příprava focení jídla, které značky mají toto "řemeslo" nejlépe zvládnuté a co si myslí o gastronomickém fenoménu zvaném "food porno".

Aktuálně.cz: Jak jste se k foodstylingu dostala? 

Ilona Kasalová: Někdy v roce 2006 mi přítel fotograf přivezl z cest po Americe knihu o foodstylingu, byl to vlastně manuál s technikami a spoustou nádherných fotografií od skutečných profesionálů. Ty fotografie mne naprosto uchvátily. Foodstyling je zvláštní oblast umění a jako každá kreativní tvorba vás naprosto a zcela pohltí. Jste malířem, který chystá nový obraz, přemýšlí o něm, hledá to nejlepší v sobě a věnuje se svojí představě naplno. Pokud vás to baví, nemůžete si dát jen tak volno. Prostě stačí, když uvidíte o dovolené na pláži nedokonalou fotku steaku, a je to zase tady.

A.cz: Jak byste svoji práci popsala laikovi, který o foodstylingu předtím nikdy neslyšel?

Foodstylista je vlastně takový zvláštní živočišný druh, protože musí zvládnout mnohé profese… je to kreativec, nákupčí, kuchař, cukrář, chemik, řezník, zahradník, designér skla a porcelánu i optik. Zná kdejakou bylinku, ví, jak se porcuje prase, umí sehnat lanýže do 24 hodin a libuje si v nejrůznějších chemických reakcích.

Především je ale naivní optimista, protože vždycky když se pečlivě připraví a udělá pro věc maximum, přijde klient, vysloví na place nereálnou představu a jste v háji s celou přípravou a začínáte znovu.

A.cz: Kdy a odkud se do České republiky tento fenomén dostal?

Nevím to zcela přesně, ale jen usuzuji, že kolébkou profesionálního foodstylingu je Amerika. Je úžasné, jak si dokázala poradit s kusem nevzhledného mraženého masa v prazvláštní sladké housce. Ale pozor, to vše na luxusní fotce a ono to, světe, div se, funguje.

Pokud mám přesné informace, tak první foodstylisté začali v Česku pracovat už v 90. letech a právě pro onu nejmenovanou společnost.

A.cz: Co vše je za krásně naaranžovanou fotografií v časopise? Je jídlo opravdu vařené a připravené ke konzumaci, nebo je vše jen na oko?

Ne, vše se dá jíst. Každá potravina se chová jinak. Velmi náročné je například grilované kuře, které pokud vůbec prochází procesem grilování, musí být foceno rychle, jinak vadne. Podle zkušeností je dobré maso pouze potírat barevnou směsí tak dlouho ve vrstvách, až získá barvu hotového, nebo ho takto krátce péct.

A.cz: Mnohdy vybíráme v restauracích či rychlých občerstveních právě jídlo z fotografií. Výsledek je potom naprosto jiný. Není to podvod na spotřebitele?

V minulosti byl v mnoha případech rozdíl markantní. Dnes nutí legislativa výrobce i provozovatele k reálnějším fotografickým výstupům produktů a jídel. Z obalových designů budou časem mizet poznámky typu ilustrační foto, které můžeme ještě dnes najít na obalu pod luxusně nafoceným tuňákem, zatímco když konzervu otevřete, najdete tam neidentifikovanou drť něčeho. Právě jsme dokončili sérii nových obalů na tuňáky a ta už odpovídá novým požadavkům. Takže se blýská na lepší časy.

A.cz: Na co se spotřebitelé jako první při výběru jídla tzv. chytnou?

Poprvé jíme jídlo očima. Fotografie je vlastně první ochutnávka. Když ještě pak navíc jídlo skutečně chutná a zákazník je spokojen, bude se vracet. Všeobecně se ví, že naše oči i chuťové buňky nastartuje červená, je to barva apetitu a zdraví. Zelená je zase barva přírody a šťavnatosti. Důležité je také používání správných barevných kombinací. Určitě naše oko zaujme také zajímavý tvar části jídla na talíři. Dáme pohledově určitě přednost kuřecím paličkám před tvarově nevýrazným kuřecím prsem nebo vysokému šťavnatému steaku s tymiánem před plátkem hovězího v omáčce.

A.cz: Jak dlouho trvá takové focení jídla a kdo všechno se na něm podílí?

Délka focení odpovídá složitosti výsledného stylingu a struktuře produktu, se kterým se pracuje. Například čtvrtka šlehačkového dortu s čokoládovým zdobením, plátky uzeného lososa v náročnějším aranžmá nebo tuňáková bageta se mohou připravovat k focení třeba i dvě tři hodiny. Nedílnou součástí je i příprava podkladů a desek, nákup ingrediencí, porcelánu, textilních podkladů, potřeb ke stolničení.

Samozřejmě tomu všemu předchází příprava celého konceptu s fotografem, stylistou a klientem. Při práci v ateliéru mi také věrně asistuje můj ridgeback Leon, leží u nohou a čeká, co upadne. Bohužel při chemických úpravách někdy nedostane nic a jídlo mizí v odpadkovém koši.

A.cz: Jak to tedy v praxi probíhá?

Klient sdělí zadání a účel projektu, tým připraví koncept a zajistí nákup potřeb k aranžmá, ingrediencí, případně se připraví nová receptura na míru. Fotograf připravuje ateliér a svícení, foodstylista se postará o aranžmá na fotostole a pak následuje příprava jídla v kuchyňské části ateliéru.

A.cz: Můžete zhodnotit nějakou konkrétní práci? Která značka zvládá foodstyling nejlépe?

Kofola, Crocodille s Bageterií Boulevard jsou moderní prosperující společnosti s týmem specialistů v reklamě, kteří vědí, co chtějí a kam směřují. Líbí se mi jejich svižnost, nasazení a rychlá přizpůsobivost poptávce. Už dopředu vědí, co by mohl zákazník chtít a kde by mohli sklidit úspěch. Umí si říct, co potřebují, a dokážou to specifikovat. Není totiž v reklamní branži nic horšího než klient, který neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.

A.cz: Co říkáte na fenomén poslední doby, tzv. food porno, kdy si lidé fotí jídlo před konzumací a sdílejí snímky na sociálních sítích? Kuchaři to údajně nevidí moc rádi.

Nedávno mi říkal jeden známý, že dnes je fotografem každý, kdo má mobil. Zřejmě se tomu nedá uniknout. Pro mne tyto fotky nemají žádnou výpovědní hodnotu, a pokud vadí personálu restaurace, bude muset sám zasáhnout. Možná jsem trochu starší ročník, ale pamatuju si, a není to tak dávno, že při návštěvě restaurace patřilo k obecné slušnosti nejen vedení tichého hovoru, ale také automatické vypnutí telefonu. Science fiction? Možná…

autor: Zuzana Mocková | 16. 6. 2014 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama