Nahlíží Češi na bezdomovce s předsudky?
Marek Jakub (Bezodmovci, lidé jako my): Sice si myslím, že pohled Čechů na bezdomovce se postupně mění k lepšímu, ale nebylo to tak vždycky. Například na samém začátku naší neformální iniciativy Bezdomovci, lidé jako my a také Noci venku byla právě snaha změnit pohled lidí na bezdomovectví. Existovala totiž tendence přerozdělovat finance v neziskovém prostoru dle oblíbenosti cílových skupin. Peníze, které měly pomoci bezdomovcům a narkomanům, se začaly omezovat na základě mnoha mýtů, které kolem této skupiny kolovaly. Tehdy nám došlo, že je potřeba je vyvracet.
Jaké je to je strávit noc venku? A jde to vůbec, nebo vás bude někdo stále rušit? Zkusili jsme přespat v centru Prahy, aby jsme si to otestovali na vlastní kůži. Pojďte to s námi zkusit taky v rámci Noc Venku Praha! Ve 22:00 odstartuje workshop Přestupní stanice Jak přežít zimu, kterým Vás provede Richard s Václavem. Společná večerka je naplánovaná od 24:00 na nádvoří Domu u Minuty a v jeho podloubí. Spacáky a karimatky s sebou! Děkujeme Jorgeorge Stejskal za skvělé video!! 👏 #prosimenerušit
Zveřejnil(a) Bezdomovci, lidé jako my dne 14. November 2018
A jaké jsou ty nejčastější mýty?
MJ: Například se často říkalo a mnohdy ještě i říká, že bezdomovci nechtějí pracovat, že být na ulici je jejich volba, že jsou hloupí, neschopní a že nám by se nikdy tohle nestalo. To jsou ty nejčastější, které v souvislosti s bezdomovci kolují. Změnit by se ale měl nejenom pohled veřejnosti, ale i zákony.
Které myslíte?
MJ: Zákon o sociálním bydlení, exekucích, protože spousta lidí chce pracovat, ale nebude kvůli exekucím. Dalším je pravidlo odpracovaných let tak, aby dosáhli na invalidní důchody. To jsou tři zákony, které je nutné změnit, aby se lidé z ulice posunuli někam dál.
Martin Chudíček (Architekti bez hranic): Já bych jen chtěl dodat, že kamenem úrazu je to, jak se o bezdomovcích píše v médiích. Snažíme se tedy poukazovat i na zbytečně negativní mediální obraz bezdomovců, jejž logicky přejímají i lidé, kteří tato média čtou.
Kdo jsou lidé žijící na českých ulicích?
MJ: Na bezdomovectví mě vždy zajímalo právě to, že se týká širokého spektra lidí. Najdete tam takové, kteří mají IQ 160, ale i ty, kteří mají jen 50. Jsou tam vysokoškoláci i ti, kteří nedokončili základní školu. Mezi bezdomovci najdete psychicky nemocné, alkoholiky, ale také abstinenty. Těch je dokonce poměrně velké procento. Zkrátka jakákoliv generalizace člověka, který ztratil zázemí, což není jen otázka příbytku, ale i sociálních vazeb, je nemožná. Jediným pojítkem všech lidí na ulici je to, že nejsou schopni či ochotni si udržet vazbu se společností.
Znáte někoho, komu se podařilo z ulice dostat?
MJ: Většina lidí, která bezdomovectví zažije, se přibližně do roka do dvou z ulice dostane. Samozřejmě záleží na tom, v jaké kondici se nachází. Mladší ročníky většinou ulici opustit dokážou.
Liší se bezdomovectví v Praze od toho na malých městech?
MJ: V Praze jde převážně o mimopražské, zatímco v regionech jde o lidi, kteří na místo mají nějakou vazbu. První vlnou pražských bezdomovců byli Rumuni utíkající před občanskou válkou. Ty pak nahradili lidé propuštění z vězení amnestií v roce 1990 nebo lidé propuštění po krachu státních podniků.
Zvýšil se počet lidí bez domova například během finanční krize před 10 lety?
MJ: V roce 2008, kdy finanční krize probíhala, jsem s lidmi na ulici začal pracovat. Většinou šlo o lidi s relativně malým problémem, například se záznamem v rejstříku trestů. Ti už dnes na ulicích nejsou. Bohužel tam ale stále zůstávají lidé, kteří mají například problém s alkoholem nebo trpí nějakou psychickou nemocí.
Jak se řeší bezdomovectví v zemích Evropské unie?
MCh: V zemích Evropské unie jsou bezdomovci marginální skupinou, protože tam funguje dokonale propracovaná sociální síť, což je případ Skandinávie nebo Nizozemí.
MJ: Když se mluví o bezdomovectví například v Norsku, jde většinou o uprchlíky, kteří tam nemají žádný status. Úplně jiná situace je ve Spojených státech, kde panuje rasová diskriminace na pracovním trhu, a na ulicích tak často končí Afroameričané nebo Hispánci. Hodně se liší i bezdomovectví v New Yorku od toho v Los Angeles. Zároveň se tam velmi často ocitnou bez střechy nad hlavou celé rodiny.
Pobývat na ulici v Česku je legální. Přesto vaše kolegyně z uskupení Bezdomovci, lidé jako my vyhnala hlídka městské policie, když se v rámci sociálního experimentu pokusily přespat v jednom z podloubí na Staroměstském náměstí.
MJ: Jak víte, tak v Maďarsku nedávno vznikl nový zákon, který přespávání na ulici zakazuje. U nás takový zákon není. Bezdomovectví řeší místní vyhlášky. Takže zatímco v jedné části Prahy budou městští policisté bezdomovce vyhánět, jinde mohou suplovat sociální pracovníky.
MF: Je až s podivem, jak se zákonodárci stále snaží tyto vyhlášky protlačovat. A umožnit starostům, aby bezdomovce vytlačili za hranice obce nebo města, kdykoliv se jim zlíbí. To přece problém neřeší.
V létě se venku přežít dá, ale problém nastává v zimě. Je například v Praze dostatečná kapacita v ubytovnách a noclehárnách?
MJ: Míst je dostatek. Bohužel je ale systém sociálních služeb nastaven ve smyslu: my vám něco nabízíme, takže vy se musíte přizpůsobit. Nicméně ne každý dokáže přespávat v ubytovně s dalšími třeba 160 lidmi a dá pak raději přednost tramvaji. I bezdomovec je právoplatným členem společnosti, a tak bychom k tomu měli přistoupit.
Sociální služby jsou ale stále jako v 90. letech nastaveny na jednotlivce, kteří se dokážou lépe přizpůsobit. Vlastně jediným, kdo se snažil bezdomovectví odstranit konečným řešením, byly totalitní režimy jako komunismus a nacismus. Bezdomovci jsou vlastně takovým lakmusovým papírkem demokracie, když je jich moc, znamená to, že je stát příliš liberální, když na ně používá represe, zavání to autokracií.
