Balíček s bílým práškem 'jen za pětikilo' a žádná místa k sezení. I tohle je divadlo

Namísto šatnářek a uvaděček čeká u vchodu bouncer, který diváky vítá jako běžné hosty nočního klubu. S razítkem na ruce a zvyšujícím se očekáváním postupujete temnou chodbou osvětlenou neonovými světly, podlahou vibruje basová linka a vy se najednou ocitáte uprostřed fiktivního raveového večírku. Je to ale ještě vůbec fikce?

V klubu, který je zároveň inscenací, se setkává šest mladých postav na prahu dospělosti. Jsou to lidé, jejichž životní strasti a úzkosti nebudou nikomu neznámé - nebo alespoň jejich útržky. Někdo si stěžuje na neustálý tlak a přehnané očekávání ze strany rodičů, někdo se snaží najít vlastní identitu. Další se ptá, jestli je normální, že před realitou utíká k alkoholu nebo jiným návykovým látkám.

A přitom odhalují otázky, s nimiž se každý potýká reálně a na denní bázi: kým chci být? Jak moc se chci podobat svým rodičům? Kde je hranice mezi svobodou a odpovědností?

Ve chvíli, kdy hudba zesílí a klub se ponoří do pulzující elektronické hudby, se začíná odvíjet další vrstva inscenace - tanec a pohyb. Nejde jen o efektní vizuální prvky. Každý pohyb, každý záškub těla v rytmu basů odráží proměněné stavy vědomí, malé úniky z reality, kterých se postavy dopouštějí.

Inspiračním zdrojem pro choreografii byl tvůrcům z divadla Pomezí film Climax Gaspara Noého. A jeho vliv je dobře patrný: pohyb je někdy hypnotický, jindy drásavý, a pokaždé naprosto přesvědčivý. Vidět postavy, jak se ztrácí v rytmu, je jako sledovat něčí vnitřní svět, který se zhmotnil na tanečním parketu.

Další fascinující vrstvou je téma závislostí a hledání úniku. Klub není jen místem tance; je to prostor, kde postavy testují hranice svých rozhodnutí. Alkohol, drogy, flirt, pohyb - všechno je součástí jejich snahy najít smysl, alespoň na pár hodin, v chaosu dospívání. 

A přesně o to jde. Vstoupit do Climaxu znamená vstoupit do labyrintu vlastního dospívání, do prostoru, kde každé rozhodnutí, každá náhoda a každý pohyb odhalují něco z vás samotných. Bez ohledu na to, jestli tančíte, sledujete nebo se jen snažíte udržet krok, pocítíte, že jste součástí něčeho většího - něčeho, co je divoké, krásné, intenzivní a nezapomenutelné. A co vás nakonec, v noční tramvaji cestou domů, donutí zamyslet se nad tím, kým vlastně jste, co vás formovalo a kam vlastně směřujete. Nad tím, že život je stejně tancem mezi světlem a stínem a že někdy stačí jediný krok do neznáma, aby se všechno nadobro proměnilo.