reklama
 
 

Dovolená není válení u moře. Smysl cestování jsem objevil až u Velké čínské zdi, říká dobrodruh

8. 12. 2015 11:01
Dvaadvacetiletý Dominik Ilichman se svými přáteli zažil cestu, o které mnozí pouze sní. Putoval přes Transsibiřskou magistrálu až k branám Zakázaného města. "Když stojíte na náměstí Nebeského klidu, vnímáte to, co se tam v roce 1989 stalo. Stále je to cítit ve vzduchu. Včetně toho, že na každém sloupu je dvacet kamer. Ten režim se bojí," vypráví Dominik. Jejich cesta však v Číně neskončila. Jeli dál vstříc vietnamským a kambodžským deštným pralesům, pouze v ponožkách. Letadlem, autobusem, kamionem či na motorce urazili 19 830 tisíc kilometrů, celá cesta po Asii je vyšla asi na 55 tisíc.

Aktuálně.cz: Skutečně jste procestovali skoro celou východní Asii v ponožkách?

Ta idea výletu v ponožkách vznikla poměrně neočekávaně. Když jsme přiletěli do Ruska, tak jsme si, jako neznalí místních poměrů, mysleli, že se nám nic nemůže stát. Spali jsme ve velice levném hostelu, a když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že nám někdo přes noc ukradl boty. Samozřejmě jsme si hned koupili nové, ale tato veselá příhoda nás inspirovala k tomu, že jsme celou cestu pojali jako příběh ponožek, které cestují po Asii. Začali jsme každý den fotit fotky v ponožkách a dávat je na naše facebookové stránky. A s velkým překvapením jsme zjistili, že to naše kamarády baví. Tak jsme v tom pokračovali.

A.cz: V kolika lidech jste tedy přesně cestovali?

Kdo jsou cestovatelé v ponožkách?

Kdo jsou cestovatelé v ponožkách?

Dominik Ilichman, student Právnické fakulty UK, Praha, 22 let

Věřím, že škola je jen jedna z forem vzdělávání, která sice nezbytná, neměla by být jediná. Ve chvílích volna běhám a cestuji.

Adam Hofman, student Fakulty architektury, ČVUT, Praha, 20 let

Rád dělám věci na 100 procent a baví mě přijímat výzvy, o kterých ostatní tvrdí, že jsou nereálné. Letošní cesta po Asii pro mě je velkým splněným snem.

Michal Najman, student Fakulty elektrotechnické, ČVUT, Praha, 22 let

Dokážu se začíst jak do přílohy receptů v OnaDnes, tak vědeckého článku o umělé inteligenci. Mám rád technologie, veřejné dění a dobrou kávu.

Já jsem napřed o svém nápadu řekl spolubydlícímu v Praze. Ten se přidal, ale neměl bohužel čas na celé tříměsíční dobrodružství, takže s námi pobyl jen měsíc. Nakonec jsem se domluvil se svým známým ze Zlína, který se mnou cestoval po celé tři měsíce. V průběhu se k nám ještě přidali další dva přátelé, takže do cíle jsme dojeli čtyři.

Skrze Rusko Transsibiřskou magistrálou

A.cz: Cesta tedy začala v Moskvě. Nasedli jste na vlak vstříc šestidenní cestě Transsibiřskou magistrálou. Jaké to je sedět ve vlaku několik dní a pomalu se vzdalovat od domova?

Uklidňující. Sedíte ve vlaku, pozorujete nekonečné sibiřské pláně a pomalu vnímáte, jak se mění kultura, lidé, prostředí. S každým dalším kilometrem ubývalo Evropanů a přibývalo Asiatů. Taktéž bylo velice zajímavé sledovat měnící se kulturu. Dobře to šlo poznat například na artefaktech z dob komunismu. V Moskvě jsme si například nevšimli skoro žádných Leninových soch. Čím východněji jsme byli, tím soch přibývalo. Byly stále větší a větší. A i lidé Lenina vnímali daleko pozitivněji.

A.cz: Jaké jsou vlastně vlaky, které se na Transsibiřské magistrále prohánějí?

My jsme naštěstí nejeli celou trasu najednou, ale rozkouskovali jsme si ji. Vyšlo nás to i levněji. Když si koupíte přímý lístek z Moskvy do Pekingu na mezinárodní spoj, tak vás to vyjde zhruba na 12 tisíc. Když to však jedete postupně, tak cena může klesnout až na osm tisíc. Navíc jsme tam měli možnost vždy přespat v nějakém městečku, více poznat architekturu měst a cestu si více užít. A co se týká vlaků, tak jsou poměrně pohodlné. Vlak měl asi 20 vagonů, tudíž asi 500 metrů na délku. V každém byla navíc jedna stevardka. Dostali jsme při odjezdu čistý ručník a povlečení, ve voze byly sprchy a čisto. Tudíž velice komfortní cestování.

A.cz: Vlak sice jede z Moskvy do Pekingu, vy jste ale přímo do Číny nezamířili, že?

Ne, naše cesta vedla nejprve do Mongolska.

A.cz: Takže nekonečné sibiřské pláně se změnily v pustinu pouště Gobi?

Přesně tak. Dojeli jsme do hlavního města a chtěli si tam splnit náš sen. Půjčit džíp a s řidičem cestovat po poušti, po celém Mongolsku. Nakonec jsme si v hostelu plácli s jednou paní a ráno jsme už seděli v džípu. Ještě musím dodat, že v Mongolsku nemají silnice, jak je známe my, ale pouze prašné cesty. Takže to bylo místy celkem napínavé.

Mrazivá pouštní rána a nebezpečné noci v džungli

A.cz: Jaké je to usínat v poušti?

„Není mi zima jako v Rusku, ale zima jako v mongolské poušti,“ takto bych to asi shrnul. Měli jsme pouze stan a na poušti spadla v noci teplota na čtyři stupně. Takže nás to k ránu dost překvapilo a doslova jsme klepali kosu. Já jsem si vždy představoval pouště jako nekonečné pásy písečných dun. To byl však omyl. Většinou jsou to pustiny, štěrk, keříky. Náš řidič Bold si vzal na jídlo pouze dvě plechovky tuňáka, tak jsme si řekli, že nám Bold v poušti umře. Nakonec jsme to vyobchodovali tak, že jsme Boldovi dávali najíst, na oplátku nás ale musel vzít na nějaká zajímavá místa.

A.cz: A pak nekonečnou, tichou poušť vystřídala lidnatá Čína a do smogu zahalený Peking.

Ano. A přišel další splněný sen, a to přespání na Velké čínské zdi. Přes zákaz vstupu jsme se dostali do rozbořené části a na konec jsme se utábořili v jedné polorozpadlé strážní věži. Tam jsme přespali. Tu noc přišla ohromná bouře a my jsme spali uvnitř té rozvaliny.

A.cz: Do Mongolska jste přijeli vlakem, cestovali jste tam džípem a v Číně jste využili zase vlaky. Jak jste cestovali například po Vietnamu?

Měli jsme plán přejet Vietnam ze severu k jihu a právě na severu jsme se potkali s Holanďany, kteří přejížděli naopak z jihu na sever. Od těch jsme nakoupili motorky, zhruba za pět tisíc jednu, a vyrazili. Občas to bylo nevyzpytatelné. Například se nám jedna z motorek porouchala přímo v džungli. To bylo značně nebezpečné, protože nic nebezpečnějšího než noční džungle snad ani není. Nakonec jsme se dostali do jedné vesničky a tam jsme přespali do druhého dne.

Video: Admiralos Production

A.cz: Jaká je noční džungle? Nebezpečná?

Strašidelná. Po zemi se plazí hadi, kolem nás poletovalo spousty hmyzu. Vůbec jsme nevěděli, jestli bychom tam vydrželi přespat. Přiznávám, že na tuhle situaci jsme vůbec nebyli připraveni. Naštěstí se to ale vyřešilo tím, že jsme našli tu vesničku.

Cestování jako cesta k poznání sebe sama

A.cz: Co pro vás cesta znamenala? Byla to dovolená, cestování? Je v tom vůbec rozdíl?

Právě až na letošní cestě po Asii jsem si ten rozdíl uvědomil. Cestování je něco víc než jen válení se u moře a relaxování. Cestování má pro mě daleko větší hodnotu. Když cestujete na vlastní pěst, zažijete spoustu mezních situací, kdy dokážete poodhalit a poznat kousek ze sebe. Ono to není totiž úplně jednoduché. Když stojíte na peroně a zjistíte, že vám ujel vlak, další jede až za dva dny, pomalu ubíhá platné vízum a teď najednou musíte vymyslet řešení, jak z této situace. Cestování je poznání, nejenom jiné kultury, ale sama sebe.

A.cz: Vrátil se tedy zpátky do Česka úplně někdo jiný, než kdo před třemi měsíci odjel?

Ne, to ne. Nepřijel úplně jiný člověk. Stále jsem to já. Trochu jsem se změnil, trochu ano. Rozhodně jsem ale nepoznal jen svět, ale hlavně sám sebe.

A.cz: Co po tom všem zůstalo?

Nakonec jsme se shodli na tom, že ty ponožky jsou to nejcennější, co jsme si z celé cesty mohli přivést zpět do Česka. Proto plánujeme ponožky napřed pořádně vyprat a pak je zarámovat a pověsit si je na zeď, aby nám připomínaly skvěle strávené léto.

Chtěl jsem jen promítnout kamarádům v kavárně fotky z cest, teď mám nabídky od nakladatelství a dal jsem výpověď v práci, říká Ladislav Zibura, který ma za sebou pěší pouť do Říma nebo Jeruzaléma | Video: Martin Veselovský |  16:12

autor: David Kohout | 8. 12. 2015 11:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama