Australský sen skončil v Severní Koreji. Divoký příběh prvního plovoucího hotelu

Příběh začíná v Austrálii - konkrétně u itala Douga Tarca - profesionálního potápěče a vizionáře žijícího v Townsville, který se v 80. letech rozhodl, že lidé by měli zažít Velký bariérový útes opravdu zblízka. A zcela jiným způsobem.

Nejdřív plánoval přeměnit staré výletní lodě na levnou formu ubytování přímo na moři. Brzy ale pochopil, že praktičtější i ekologičtější bude nechat vyrobit zcela nový plovoucí hotel.

Problémy na obzoru

Nadšení ale brzy vystřídaly komplikace. Týden před oficiálním otevřením oblast zasáhl cyklon, který sice nezpůsobil katastrofu, ale zničil sladkovodní bazén.

Brzy se ukázalo, že právě počasí bude největším problémem. "Pokud bylo nepříznivé počasí a museli jste se vrátit do města, abyste stihli letadlo, vrtulník nemohl letět a katamarán nemohl plout, což způsobovalo spoustu nepříjemností," dodává de Jong. Hosté tak často zůstávali v pasti na moři - a mnozí trpěli nepříjemnou mořskou nemocí. Personál měl pak vlastní improvizovaný způsob, jak odhadnout, jak špatná situace nastane, a to za pomoci prázdné láhve od whisky zavěšená ze stropu. Čím více se houpala, tím hůř bylo hostům.

Hotel se proto nikdy nepodařilo naplnit a provoz byl extrémně drahý. A tak rok po otevření bylo jasné, že projekt je problematický a finančně neudržitelný. A titulky časopisů začaly mluvit o "předběhnutí doby".

Druhý život

V roce 1989 hotel koupila vietnamská společnost a nechala ho odtáhnout přes pět kilometrů do Ho Či Minova města (Saigonu). Tam získal nové jméno - Saigon Floating Hotel, a mezi místními přezdívku The Floater. Tohle období bylo pro plovoucí resort možná paradoxně nejúspěšnější.

Zakotvil v centru města na řece Sài Gòn a měl dva rušné noční kluby a lákal turisty, kteří oceňovali spojení s pevninou. Po téměř deseti letech provozu ale znovu narazil na finanční potíže. A tak putoval dál - tentokrát k nečekanému kupci.

Třetí a poslední dobrodružství

Koncem 90. let, v době oteplování vztahů mezi Korejemi, koupila hotel severokorejská vláda společně s jihokorejskou firmou Hyundai Asan - a plavidlo prošlo další dlouhou cestou do turistického regionu Mount Kumgang.

Zase dostalo nové jméno, tentokrát Hotel Haegumgang a v říjnu 2000 začalo fungovat jako součást ambiciózního projektu, který měl podpořit korejské rozhovory, přivést do země turisty z jihu a sloužit jako místo setkávání rozdělených rodin.

A zdálo se, že to funguje. 

Tragédie znamenala konec

Jenže 11. července 2008 došlo k incidentu, který vše změnil. Jihokorejskou turistku zastřelil severokorejský voják poté, co neúmyslně vstoupila do vojenské zóny. Hyundai Asan okamžitě zastavila všechny zájezdy a pro hotel to znamenalo definitivní konec.

Následující roky objekt rezavěl v opuštěném přístavu. "Informace jsou neúplné, ale domnívám se, že hotel byl v provozu pouze pro členy severokorejské vládnoucí strany," říká de Jong. Když ho pak v roce 2019 navštívil Kim Čong-un, nařídil demolici. A tak byl podle jihokorejských zpravodajských služeb v roce 2022 zcela zničen.

Přestože hotel selhal na každé ze svých tří světových zastávek, zanechal po sobě trvalou stopu. Inspiroval nejen další vize plovoucí architektury, ale i obecnější myšlenku, že lidé mohou reálně žít na vodě. A většina místních z Townsville na "svůj hotel" dodnes vzpomíná. Byl symbolem odvahy, vizionářství i schopnosti snít ve velkém. A přestože se rozpadl kdesi na pobřeží Severní Koreje, jeho příběh je připomínkou toho, že i neúspěchy mohou být velkolepé.

První plovoucí hotel světa možná předběhl svou dobou, ale rozhodně se stal nezapomenutelným.

Zdroje: CNN, ABC, SuperCarBlondie