Ani úspěšný lékař nezvládne všechno. „Taky se trápím,“ přiznává dětský chirurg Jan Trachta

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Dětský chirurg Jan Trachta zachraňuje malé pacienty v Motole i na misích Lékařů bez hranic, ale obraz neohroženého lékaře odmítá. Otevřeně mluví o strachu, pochybnostech i tlaku, který medicína přináší, a popisuje, proč je pro něj někdy nejtěžší návrat z práce domů.

Jan Trachta pracuje tam, kde se špičková medicína potkává se strachem, bezmocí i obrovskou odpovědností. Jako dětský chirurg a urolog zažil náročné operace v Motole i dramatické mise s Lékaři bez hranic. Přesto o sobě nemluví jako o člověku, který má všechno pevně v rukou.

Bez okolků přiznává paniku ze střelby, pochybnosti po každé operaci i to, že doma bývá stejně bezradný a unavený jako kdokoli jiný.

Pach dezinfekce a věčná nejistota

Do pražského Motola po škole nenastoupil kvůli vznešenému poslání, ale z docela obyčejného důvodu – potřeboval placené místo, aby měl z čeho žít. Práce s malými pacienty ho nakonec chytila, přinesla ale i stálý tlak, na který se nedá zvyknout.

Přitom dětská medicína nebyla jeho snem. Jenže nakonec ho zcela pohltila. „Ukázalo se, že mi naprosto vyhovuje,“ říká.

Navzdory tlaku. I když totiž operace skončí úspěchem, úleva nepřichází automaticky. „Řeknete si: fajn, udělali jsme to dobře, ale sakra, uvidíme, co bude dál. Na medicíně je frustrující, že se vlastně nikdy nemůžete pořádně nadechnout a říct si: Jo, jsem dobrej,“ popisuje Trachta.

Navíc dobře ví, jak děsivě nemocnice působí z druhé strany. „My doktoři, co v tom špitále pomalu bydlíme, snadno zapomeneme na ten pocit dítěte. Jdete s mámou za ruku, otevřou se dveře, všude to divně páchne dezinfekcí a vás poleje čirá hrůza.“

Když vás zachrání náhoda

Zkušenosti z válečných zón v Kongu nebo Středoafrické republice ho definitivně zbavily iluzí o vlastní neohroženosti. „Při ostřelování nemocnice v Africe jsem o sobě pár vteřin vůbec nevěděl. Byl jsem v naprosté panice, strachy úplně sevřený,“ vzpomíná.

Nejblíž smrti byl v Sýrii, kde jejich základnu přepadli ozbrojenci z Islámského státu a část kolegů unesli. Trachta tehdy vyvázl jen díky shodě okolností – byl zavřený na operačním sále u akutního císařského řezu. „Měli nás sebrat všechny,“ říká věcně.

Právě tahle zkušenost mu pomohla srovnat si hlavu i profesní ego. „Už jsem se vyblbnul, vyskákal, nemám potřebu se předvádět. Dnes si spíš řeknu: Pojďme to zvládnout, jsme lidi na svým místě a uděláme maximum.“

Z války rovnou do rodinného provozu

Největší zkouškou ale často nebývá sál, nýbrž návrat do běžného života. Po vypětí v polní nemocnici nepřichází klid, ale obyčejná všednodenní realita.

„Ani já spoustu věcí nezvládám a občas jsem ze svýho života zoufalý. Pak přijdete domů a tam se do vás pustí pro změnu ne mezi řádky, ale zcela otevřeně manželka, emoce a děti,“ popisuje s nadsázkou i pochopením.

S věkem a stovkami odoperovaných hodin se u něj vytratila touha po titulech i velkých gestech. To nejpodstatnější se smrsklo na jednoduché okamžiky: „Když se podaří dostat dítě z toho nejhoršího, bývám dojatý. Dřív jsem takový nebýval, ale teď se mi chce i brečet. A pak si jen řeknu: Tak je to dobrý. Asi že žijeme.“