Před 12 lety jste ve své první knize kritizoval, že nám internet nabízí jak zprávy vytvářené profesionály, tak informace publikované amatéry, ale nikdo nám už neříká, které jsou důvěryhodné a které ne. Leckdo by vám však mohl oponovat, že má publikum díky tomu větší svobodu.
Skutečnost, že na internetu na rozdíl od redakcí tradičních médií neexistují žádní kurátoři, ale otevírá prostor lžím a propagandě. Na stránkách typu YouTube se pak může v klidu objevovat záplava odpadu, který obsahuje putinismus, rasismus nebo nevraživé narážky na ženy a různé menšiny. Kromě toho dává internet obrovskou moc malému počtu platforem a zábavní průmysl dnes například ovládají Netflix a už zmiňovaný YouTube, takže v téhle sféře neexistuje žádná demokracie. Pokud nemáte vybudované jméno na YouTube nebo na Netflixu, tak po vás neštěkne pes.
Netflix si svůj byznys alespoň nepostavil na shromažďování dat o svých uživatelích, ale YouTube je zdarma a vydělává na tom, že zaznamenává všechny naše aktivity a vytváří z nich velmi detailní profily. To stejné ostatně platí o všech službách od Googlu, který díky tomu ví nejen o tom, na jaká se díváme videa, ale taky monitoruje, co zadáváme do jeho vyhledávače a co si píšeme prostřednictvím jeho e-mailové schránky.
Zůstaňme na chvíli u prvního problému, který jste jmenoval. Co se podle vás ve společnosti objevilo dřív - nedůvěra k politickému establishmentu a tradičním médiím, nebo rozšiřování fake news?
To je podobná otázka jako ta se slepicí a vejcem. Ani v tomto případě nemůžeme jednoznačně oddělit příčinu a důsledek. Fake news sice víc a víc podrývají důvěru občanů v jejich vlády, ale tito občané zároveň museli o svých politických zástupcích už dříve pochybovat, aby se nechali falešnými zprávami zviklat.
Ve své nejnovější knize Jak opravit budoucnost přibližujete inovativní opatření zaváděná v Estonsku, které se pyšní vysokou mírou důvěry v politické instituce. Přispívá k této důvěře právě model elektronické demokracie založený na vzájemné transparentnosti mezi vládou a občany?
Země s vysokou mírou důvěry ve veřejné instituce jako Estonsko, Singapur nebo Izrael spojuje relativně krátké trvání jejich historie, což je zároveň jejich výhodou. Singapur vznikl teprve před 50 lety, moderní dějiny samostatného Estonska se začaly psát až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a podobné je to s Izraelem.
Na estonském modelu se mi líbí, že občanům nabízí dohodu. Vysvětluje jim, že anonymita není zdravá, protože se kvůli ní lidé chovají nezodpovědně. Současně ale estonští politici chápou, že nikdo nechce být transparentní od rána do večera. Proto občanům dávají slib, že i když budou jejich data pro představitele veřejných institucí viditelná, vláda je nebude bezdůvodně špehovat, tak jak to dělá například Čína. Výměnou za to mohou obyvatelé Estonska vidět to, co dělá vláda, což může snižovat právě averzi vůči politickým institucím, o které jsme mluvili. Myslím, že země jako Německo, nebo i Česko by si z Estonců mohly vzít příklad a pokusit se taky vytvořit novou společenskou dohodu postavenou na digitální demokracii a oboustranné transparentnosti mezi vládnoucími a ovládanými.
Lidem jako Edwardu Snowdenovi, který odhalil, že CIA tajně sledovala americké občany, by se ale systém, v němž stát o občanech vytváří digitální databázi včetně jejich lékařských zpráv nebo výpisů z trestního rejstříku, asi nelíbil. Není internetová anonymita klíčovou svobodou, o jejíž zachování bychom měli usilovat?
Stojím si za tím, že internetová anonymita je prokletí. Uvolňuje totiž naše nejhorší pudy. Když se teď osobně bavíme tváří v tvář, tak na sebe vzájemně neútočíme a diskutujeme s úctou. Anonymita ale lidi zbavuje zábran, a proto jsou internetové diskuse napěchované nenávistí k ženám, muslimům, židům, homosexuálům, bohatým, ale i chudým. Naším úkolem tak je potlačit internetovou anonymitu, aniž bychom současně vytvořili digitální podobu Orwellova 1984.
Když se v Estonsku měřila důvěra, měla vysokou míru ve vztahu k politickému systému jako takovému, což naznačuje, že model vzájemné transparentnosti může fungovat. Na druhou stranu Estonci, podobně jako lidé v západní Evropě, přestávají důvěřovat politickým stranám. Zejména levicová uskupení se totiž dlouhodobě nedokážou inovovat a skoro všechny novinky se dnes v politice dějí napravo, kde přibývají populistická hnutí, která chtějí demokracii zničit. Co se Trumpovi, Erdoganovi nebo Putinovi nedá upřít, je rozhodně jejich inovativnost.
A značná část populistických lídrů cílí na voliče, kteří se v digitálním a globalizovaném světě cítí ztracení. Trump například slibuje, že znovu otevře doly na těžbu uhlí, přestože se ekonomika už dávno posunula k jiným odvětvím.
Přesně tak. To, co mají Trump, Putin, Erdogan a další společné, je, že fetišizují minulost a používají k tomu technologii budoucnosti. Trump slibuje návrat do doby, kdy Američané vládli světu, Putin zase do časů, kdy se Sovětský svaz snažil Spojeným státům konkurovat, a Erdogan do zlaté éry osmanské říše. Jejich příznivci si ale neuvědomují, že všechny tyhle idealizované obrazy minulosti jsou lež.
Skutečně inovativní politici by měli místo toho lidem nabídnout svou představu budoucnosti, a to navíc představu, která není založená na lži. To je velmi složitý úkol, protože když sami nechcete lhát, ale současně musíte s lháři soupeřit, čelíte výzvě, jak být i přesto pro voliče atraktivní. Na druhou stranu věřím, že i lidé, na které lháři cílí, tedy v případě Trumpa například průmysloví dělníci, začnou být z jejich lží dřív nebo později unavení. Zjistí totiž, že návrat do minulosti nelze uskutečnit.
Vidíte v současné světové politice lídry, kteří, jak říkáte, nabízí vize budoucnosti, aniž by lhali?
To je dobrá otázka. Na nějakou dobu ve mně probudil optimismus Macron, protože se zdálo, že dokáže sloučit sociální zodpovědnost se závazkem k budoucnosti. Brzy se ale ukázalo, že se mu to ve skutečnosti nedaří. Určitou naději vidím v německých Zelených, ale i v současné vlně demokratického aktivismu v Česku. Přiznávám, že v mnoha zemích na tuto výzvu zatím neexistuje uspokojivá odpověď, ale na politické scéně se v každém případě nachází díra, kterou musí vizionáři zaplnit. V opačné situaci ji totiž budou dále vyplňovat jen nostalgická a antidemokratická uskupení.
Andrew Keen
- Britský autor vystudoval historii na University of London a politologii na univerzitě v Berkeley.
- Od 90. let žije v americkém Sillicon Valley, kde jako podnikatel rozjížděl technologické startupy Audio Café a AfterTV.
- V roce 2013 tam založil také debatní fórum FutureCast, na němž se schází technologičtí inovátoři s investory a probírají otázky spojené s digitální revolucí.
- Na publicistickou dráhu se vydal v roce 2007, kdy vydal svou první knihu The Cult Of The Amateur, v níž odsuzoval skutečnost, že mají na internetu stejné slovo profesionální novináři i amatérští blogeři.
- Podobně kritické byly jeho další tituly Digital Vertigo (2012) a The Internet Is Not The Answer (2015), ve kterých mimo jiné upozorňoval, že sociální sítě lidi ponoukají k narcismu a oni jim pak zdarma dávají svá soukromá data.
- Loni vydal svou zatím poslední knihu Jak opravit budoucnost, ve které nastiňuje, co by mohlo problémy související s technologickým vývojem vyřešit. Ta nyní vychází také v českém překladu.
Jedno z řešení, která na současnou krizi důvěry spojenou s digitálními médii nabízíte ve své knize Jak opravit budoucnost, představuje vzdělání. Jak by tedy moderní vzdělávání mělo vypadat?
V tomto ohledu se často skloňuje pojem digitální gramotnost, která by vás měla naučit rozpoznat, kdy zpravodajský obsah není ničím podložený a neprochází žádnou redakční kontrolou. Můžete věřit novinářům, které už znáte a víte, že pracují podle určitých pravidel, ale pokud se dostanete k autorům, u nichž si tím nemůžete být jistí, měli byste k jejich příspěvkům přistupovat s jistou dávkou skepticismu. Mohou to totiž klidně být Putinovi trollové, kteří úspěšně šíří obrovské lži díky tomu, že předstírají, že jsou někým jiným. Ve své knize ale argumentuji, že největší výzva pro současné vzdělávání spočívá v tom, jak lidi naučit něco, čemu se v angličtině říká agency. Naučit je, jak technologie používat tak, aby to naší společnosti prospělo, aby nás technologie posilovaly a nebraly nám svobodu.
V souvislosti se vzděláváním zmiňujete, že by školství mělo mladou generaci připravovat na profese, které nebude moci v blízké budoucnosti nahradit umělá inteligence. Které profese podle vás technologie nedokážou vykonávat stejně dobře jako člověk?
Jsou to profese starého buržoazního světa jako právo, medicína nebo strojní inženýrství. Řidiče, sekretářku nebo obsluhu ve fast foodu může spolehlivě zvládat i algoritmus, ale profese vyžadující lidský důvtip nebo právě to, co nazývám slovem agency, stroje nahradit nemohou. Algoritmus totiž nedokáže dokonale napodobit lidskou empatii a kreativitu ani neumí vymyslet poutavý příběh. Algoritmus taky nikdy nebude schopný plně pochopit nuance legislativy, a vyřešit tak dilema nějakého právního problému. Nebude zvládat komunikovat s pacientem tak, aby mu co nejcitlivěji vysvětlil, proč je nemocný. Školy by se tím pádem měly zaměřit na umění komunikace, tvořivosti a vcítění se do jiných lidí.
V zemích jako Česko, kde někteří politici prosazují školství, které bude produkovat více zaměstnanců do průmyslového odvětví, se taková vize zdá být utopií.
Pro mě je samozřejmě jednoduché navrhovat podobná řešení, protože nezodpovídám za zaměstnanost ani za soulad nabídky a poptávky na trhu práce. Nejlepší vlády ale vždycky dovedou odhlédnout od krátkodobých cílů ve prospěch těch dlouhodobých. Čeští politici by si měli uvědomit, že vaše země nemusí být závislá na průmyslu a může se proměnit v digitálně propojený stát 21. století. V takovém případě ovšem musí vidět konkurenci v Izraeli, Estonsku nebo Singapuru, a ne v Číně. V historii jste vynikali jako země manufaktur, které sice nemusí v současném světě úplně zaniknout, ale jako velký obdivovatel české kultury věřím, že umíte být dostatečně kreativní a flexibilní, abyste se stali Estonskem střední Evropy.
Dějiny by napovídaly, že ani Estonsko nebude coby další bývalý sovětský satelit světovým inovátorem v oblasti digitálních technologií. V čem byly estonské podmínky oproti českým jiné?
Estonsko bylo už před zánikem Sovětského svazu jedinečné v tom, že ho Rusové využívali jako své výzkumné středisko a dávali hodně peněz do technologické inovace. Díky tomu se v Estonsku už tehdy soustředila technologická elita východního bloku a ta v zemi zůstala i po pádu Berlínské zdi. V novém tisíciletí estonští inovátoři spolupracovali na vývoji startupů jako například Skype, a když na informačních technologiích zbohatli, rozhodli se své peníze a energii investovat do inovací ve státní sféře. Myšlenka veřejného zájmu je v Estonsku velmi živá a třeba někdejší programátor Taavi Kotka je dnes šéfem informačních technologií estonské vlády. Stěžovat si, že Česko dnes není stejně daleko jako Estonsko, mi proto nepřijde úplně fér.
Dalším vaším řešením na opravu budoucnosti je regulace ze strany vlád. Nejsou státy ve vztahu ke globálním korporacím jako Facebook nebo Google bezmocné?
Na příkladu Německa můžeme vidět, že nejsou a že mohou internetové společnosti přimět ke stejné zodpovědnosti vůči právním normám, jaké podléhají noviny nebo rozhlasové a televizní stanice. Samozřejmě že národní a mezinárodní zásahy nefungují úplně dokonale, ale Facebook teď díky nim pomalu přijímá roli regulátora a omezuje možnost nekontrolovaně sdílet dezinformace.
Pomineme-li vládní regulace, jak můžeme k lepší budoucnosti s digitálními technologiemi přispět my sami jako běžní uživatelé a občané?
Jako spotřebitelé si můžeme pečlivě číst pravidla, která nám korporace pro užívání svých služeb stanovují, a můžeme od těchto společností kolektivně požadovat víc práv a víc soukromí. Pokud nedostaneme, co chceme, můžeme hromadně odcházet ze sociálních sítí, bez nichž koneckonců klidně přežijeme. Jako právníci můžeme chránit zájmy lidí, kteří kvůli sociálním sítím čelí nejrůznějším problémům. Jako rodiče můžeme chránit naše děti, aby se na sociálních sítích nestaly závislé. Jako voliči můžeme podporovat politiky, kteří se těmito tématy zabývají. Nezamýšlené důsledky průmyslové revoluce se podařilo vyřešit až v průběhu několika generací díky snaze mnoha různých typů aktérů a to samé bude platit pro revoluci digitální.
Video: Přichází robotizace a naše školy se nemění, učí informatiku 19. století, říká Šebek
