Jak sledovala vaše zdolávání Dawn Wall Amerika? Když tam loni vylezli Kevin Jorgeson a Tommy Caldwell, dávala to americká média skoro přímým přenosem a gratuloval jim prezident Obama…
I můj přelez je v Americe poměrně hodně mediálně sledovaný, možná k tomu pomohli i moji američtí sponzoři. Ale odstupující ani nastupující prezident mi nevolal. A ani český (smích).
A co tomu říkají kolegové lezci?
Spousta kolegů lezců mi gratulovala, je to rozhodně velice příjemné. Osobní gratulace třeba od Tommyho Caldwella mě velmi potěšila.
Historicky první přelezení Dawn Wall jste trumfl časem, když jste byl o 11 dní rychlejší. Jak je to možné? Neměla dvojice Američanů-průkopníků o stěně nějaké důležité informace, které vám třeba předali?
Měl jsem obrovskou výhodu v tom, že mi dali spoustu užitečných rad, kudy lézt, jaké chyty mám brát, jaké stupy mám používat a tak dále. Díky tomu jsem na přípravu před samotným pokusem nepotřeboval roky práce na samotné cestě, ale pouze necelé čtyři týdny i s odpočinkem. Ale cesta samotná je pak zdolatelná i daleko rychleji – jen je třeba mít potřebnou výkonnost, aby byl člověk schopen ty těžké délky vylézt i s únavou po předchozích délkách.
Netajil jste se tím, že jste v Yosemitech totální začátečník. To vám měsíční příprava stačila? Umíte tak rychle číst terén, nebo jste "střelec"?
Myslím, že se učím rychle, pokud jde o zvyknutí si na nový typ lezení. Mám nalezeno spoustu cest po celém světě, vyzkoušel jsem snad všechny druhy skal. Ale v Yosemitech jsem ještě nikdy předtím nebyl a ta odlišnost byla šokující. Překvapilo mě, jak pomalu jsem si zvykal. Opravdu komfortně jsem se na místní žule začal cítit až poslední dny při přelezu.
Lišil se nějak váš způsob, jakým jste zdolal Dawn Wall, od toho amerického?
V obou případech se jedná o volný přelez na jeden zátah. To znamená, že se jisticí pomůcky používají jen k jištění a jinak se lezec musí nahoru dostat vlastní silou po chytech, co nabízí samotná skála. Technicky má Dawn Wall určitě desítky přelezů. A na jeden zátah znamená, že jednotlivé lanové délky jsou vylezeny ve správném pořadí a mezitím lezec nesestoupí na zem.
Vy jste lezl s jističem, dvojice Američanů takzvaný týmový přelez. Jaký je rozdíl a co je těžší?
Tommy s Kevinem se střídali ve vedení jednotlivých délek. Jednou lezl první Tommy s lanem jištěný Kevinem odspodu. Tu stejnou délku pak Kevin lezl jištěný Tommym s lanem shora. Na následující délce si role prohodili. Já jsem lezl všechny délky s lanem odspodu a můj parťák Pavel Blažek za mnou jen šplhal po laně, takzvaně jumaroval. Takže v tom to bylo teoreticky hodnotnější.
Co to bylo za povrch na Dawn Wall, že jste to přirovnával k žiletkám a měl úplně sedřené ruce a částečně i nohy?
Je to žula, která je ledovcem perfektně vyhlazena do zdánlivé hladkosti. Jen bližší pohled napoví, že tam jsou nepatrné nerovnosti a mnoho těchto "chytů" připomíná svojí velikostí a ostrostí žiletky.
Fascinoval mě ten váš stan 400 metrů nad zemí, zavěšený karabinou na skobě. I kdyby to bylo bezpečné, není to psychicky náročné?
Záleží, jaké to je jištění. Pokud je to nýt, tedy vrtané certifikované jištění, tak je to v pohodě. Skoba, zjednodušeně řečeno jen kus železa zatlučený do nějaké spáry, tak už je to horší. Na expozici si člověk zvykne, navíc na naší závěsné posteli byl ještě připevněný speciální stan, takže když člověk spí, vidí jen stěny stanu, a nikoliv expozici okolo.
Jak se v tom žije osm dní bez možnosti polevit v koncentraci?
Stále, i při spánku, máme na sobě lezecký úvazek a jsme k něčemu připevnění – co kdyby náhodou. Nepříjemné je, že člověk může buď jen ležet na posteli, nebo lézt, nemůže se projít nebo pohodlně posadit. Vykonávání potřeby je samozřejmě také nepříjemné, probíhá do velkých plastových pytlů, které pak neseme zpět do údolí.
Jak jste mezi jednotlivými výstupy regeneroval?
Jde to určitě hůř než na zemi. V noci může být dost zima, možnosti připravit si kvalitní stravu na závěsném vařiči jsou omezené a nedostatek pohybu mimo lezení není k regeneraci příznivý. Dost jsem se snažil strečovat a občas skákal na místě na malém skalním výstupku, abych se zahřál před lezením.
Nedovedu si představit, jak se v takto náročném terénu leze potmě jen s čelovkou na hlavě – jak tam hledáte chyty a hlídáte jištění?
Cestu už jsem znal, jištění jde vidět dobře a se silnou čelovkou to celkem jde. Může to být psychicky náročnější, všude je tma, ale může to být i lepší, protože naopak nevidíte tu hloubku po sebou. Jediný problém je, že když se člověk dívá pod nohy, tak musí natočit dolů celou hlavou, a nikoliv jen otočit dolů oči.
Nebyl moc velký risk vyrážet na "vrcholový den" za deště?
Chtěli jsme to zkusit, vždycky jsme to mohli zabalit a ještě počkat na sušší počasí. Nakonec se počasí umoudřilo a poskytlo nám dostatečné "okno", abychom to dolezli. I když některé délky byly dost vlhké, naštěstí nebyly na hranici mých možností.
Byla stěna Dawn Wall skutečně to nejtěžší, co jste lezl?
Těžko to srovnávat s mistrovstvím světa v lezení na obtížnost či přelezy krátkých cest, ale vyšších obtížností. Je to minimálně na stejné úrovni.
Co bude dál, když je přemožena nejtěžší stěna světa?
Vždycky se najde ještě těžší! A jako vrchol mé kariéry by mohl být přelez Dawn Wall za 24 hodin!
