Ve čtvrtek 30. října 1975 se v dopoledních hodinách v Suchdole v Praze odehrála jedna z největších leteckých tragédií v československé historii. Jugoslávské dopravní letadlo DC-9 směřující z jugoslávského dovolenkového letoviska Tivat na ruzyňské letiště narazilo v husté mlze do strmého svahu nad zahrádkářskou kolonií. Bylo plné lidí, kteří se vraceli z rekreace v jugoslávském hotelu Plavi horizont do Prahy.
50 let od tragédie
"Ten den mělo odletět do Prahy i Bratislavy téměř 500 lidí. V letadle, které spadlo, jich letělo 115: 55 mužů a 60 žen, nebyly v něm žádné děti. Většina byla z Prahy a okolí, zbytek z východních Čech," uvedl pro tehdejší vydání jugoslávských novin Večernij list z listopadu 1975 Miloš Soukup, představitel československých odborů, který se o hosty z Československa staral po celou letní sezonu.
Lidé, s nimiž letoun spadl, byli z posledního, třináctého turnusu té sezony.
Očima dítěte
Necelých devět kilometrů před prahem ranveje moderní stroj DC-9 narazil do vrcholku Sedleckých skal, které u Suchdola vybíhají z údolí Vltavy. Letadlo pravděpodobně zavadilo podvozkem o zídku, pod ostrým úhlem dopadlo na zem a setrvačností urazilo ještě několik set metrů, během nichž se rozpadlo. Místním se to hluboce vrylo do paměti.
"Dopoledne jsme byli v družině, vyučování jsme měli až odpoledne. Bylo ošklivé počasí, hustá mlha, nešli jsme na obvyklou procházku, na kterou jsme jinak chodívali - třeba i do těch míst, kde letadlo spadlo. Pořád houkala auta veřejné bezpečnosti, požárníků. Zanechalo to ve mně hlubokou stopu - pamatuji si, jak jsem odmala ukazovala návštěvám, kde to letadlo spadlo. A pak, když se vysílal seriál Sanitka, oživilo se to ještě víc," vzpomíná Věra Štěpánková, která tehdy chodila do druhé třídy a dnes je v Suchdole místostarostkou.
Na místě zemřelo 68 osob včetně čtyř členů posádky. "Do 3. listopadu se pak počet obětí mezi cestujícími zvýšil na 71. Další čtyři lidé zemřeli později v pražských nemocnicích," vysvětluje Věra Štěpánková.
Jedno jméno pořád chybí
Právě jména čtyř později zemřelých nejsou v archivech uvedena, zůstávala tak desítky let neznámá, ale díky Věře Štěpánkové se tři z nich podařilo identifikovat - jedno jméno však stále chybí.
"Pokud by někdo měl informace o této poslední osobě, budu velmi ráda, když se mi ozve. Datum úmrtí je 4. ledna 1976," dodává Věra Štěpánková.
Do pátrání v archivech a pročítání bezpočtu dobových dokumentů a vyšetřovacích zpráv se suchdolská místostarostka nepustila bezdůvodně, její motivací bylo uctění památky všech obětí letecké tragédie a také to, aby se lidé mohli o události dozvědět víc informací.
Pocta obětem a pátrání v archivech
"Je důležité, aby se 50 let po nehodě vzdala úcta zemřelým. Nejen mně je líto, že na místě pádu letadla není pomník, ale je v trase přivaděče plánované dálnice. Říkali jsme si, že 50. výročí musíme udělat tak, aby to bylo něco víc než jen připomenutí té události krátkým setkáním," vysvětluje Věra Štěpánková, jak se zrodila myšlenka výstavy, která bude k vidění na suchdolské radnici do 7. listopadu.
Od května Věra Štěpánková pátrala - nastudovala všechny možné informace, ponořila se do dobových archivů různých institucí. Kromě toho, že dala jména třem dosud neidentifikovaným lidem, o kterých se prozatím vždy psalo pouze jako o obětech, které později zemřely v pražských nemocnicích, se jí podařilo zajistit i přímou vzpomínku. Díky pomoci Pavla Sladkého, zástupce velvyslance České republiky ve Slovinsku, se po desítkách let spojila s přeživší letuškou Tatjanou Rijavecovou.
Do Prahy už se nevrátila
Tatjana Rijavecová byla tehdy jediná z posádky, kdo přežil - a navíc byla jako zázrakem téměř nezraněná - měla slabý otřes mozku a pár šrámů. Na svoji hospitalizaci v nemocnici Pod Petřínem vzpomíná jen v dobrém: "Doktoři byli velmi laskaví a ostatní personál také. Chovali se ke mně moc pěkně."
Do Prahy se pak už nikdy nevrátila: "Po nehodě jsem přestala dělat letušku a dokončila jsem studium na vysoké škole. Zůstala jsem u letecké společnosti Adria, ale v obchodním oddělení. Pracovala jsem tam až do odchodu do penze."
Nehodu si zapamatovala celou: "Pamatuji si vše. Byla jsem v bezvědomí jen chvilku, pak jsem se probrala." A z paměti jí nezmizeli ani její kolegové - srbští piloti a letušky ze Slovinska: "Naše posádka byla velmi profesionální. Všichni byli velmi organizovaní, jak si je pamatuji. Kapitán i druhý pilot přišli od armádního letectva. Byli opravdu zkušení."
Zázrak přežití
Pro všechny, kteří si letošních 50 let od leteckého neštěstí v Suchdole budou připomínat, má Tatjana Rijavecová vzkaz: "Řekněte jim, že je mi líto všech ztracených životů a že jsem šťastná za všechny, kdo nehodu přežili."
Pilot a odborník na letecké nehody Ladislav Keller později ve své knize Nehody dopravních letadel v Československu napsal, že vrak letadla byl tak roztříštěný, že přežití více než čtyřiceti osob lze zařadit do kategorie zázraků.
Podle Věry Štěpánkové lze za zázrak považovat také to, že se nestalo nikomu nic na zemi: "Sice byl konec října, ale lidé tam v chatkách v zahrádkářské kolonii byli. A hlavně trosky letadla skončily u prvního celoročně obývaného domu."
Vzpomínka na tragédii
Zastupitelstvo pražské městské části Suchdol připravilo k 50. výročí neštěstí výstavu, která se uskuteční od 30. října do 7. listopadu. V prostorách radnice budou k vidění unikátní fotografie, dokumenty a svědectví z různých archivů - od státních fondů až po kroniku Zahrádkářské organizace Drsnice či suchdolskou obecní kroniku. Návštěvníci tam najdou dobové materiály, záznamy z vyšetřování i výpovědi pamětníků, které mapují nejen samotnou tragédii, ale i mimořádnou pomoc místních obyvatel.
Poblíž místa havárie, na křižovatce ulic Na Rybářce a Na Pasece, se ve čtvrtek od 11 hodin také uskuteční vzpomínkové setkání.
Na vysokém počtu přeživších měl velký podíl také dodnes oceňovaný zásah pražských záchranářů - díky jejich rychlosti a dokonalé koordinaci byl od nahlášení události poslední zraněný odvezen z místa zřícení zhruba do čtyřiceti minut.
Havárie se stala zhruba v 9:20 a už pár minut poté dostali pražští záchranáři první telefonické oznámení, ze kterého ale nebyla patrná závažnost případu. Když na místo dorazila první hlídka, naskytl se jí otřesný pohled na rozházené trosky, mezi nimiž se nacházeli těžce zranění a mrtví cestující. Vzhledem k rozsahu katastrofy byla uzavřena silnice z Prahy do Suchdola, po které se k místu nehody začaly sjíždět kolony hasičských i policejních aut a především sanitek.
