Režisérka Sofia Coppola, držitelka Oscara za Ztraceno v překladu, ráda nahlíží do života slavných či bohatých. Ať už šlo o císařovnu Marii Antoinettu nebo zlatou hollywoodskou mládež ve filmu Bling Ring, pokaždé přišla s překvapivými portréty. Publikum dráždila mimo jiné tím, jak s velkou pečlivostí jen sleduje prostředí, v němž mocní žijí. A možné interpretace jejich melancholických příběhů nechává na divácích.
Tentokrát je od počátku zřejmá jedna věc. Sofia Coppola natočila snímek o manželce Elvise Presleyho jako protipól opulentního, dva roky starého titulu Elvis od Baze Luhrmanna. Zatímco australský tvůrce se pokusil zhmotnit jednu z největších hudebních hvězd 20. století v nadlidských proporcích, jako nablýskaného, takřka mytického hrdinu, jehož veřejný obraz dalece přerostl realitu, ve snímku Priscilla nezazní jediný Elvisův song.
Příznačná je scéna z velkolepého vystoupení v Las Vegas - místo Luhrmannových ohňostrojů vidíme siluetu zpěváka zezadu, z davu se stává pár rozeznatelných obrysů v temnotě.
Do podobného šera je ponořený celý poměrně komorní snímek, který se z velké části odehrává v neutěšené samotě domácnosti známého páru. Sofia Coppola natočila jakési "scény z předmanželského života", tlumenou toxickou romanci, od počátku odsouzenou k neúspěchu, jakkoli konejšivě klidný, medový Presleyho hlas může naznačovat opak. Není divu, že charismatický zpěvák hraný Jacobem Elordim hned učaruje dospívající Priscille v podání Cailee Spaeny.
Seznamují se v Německu, kde on sloužil mezi lety 1958 a 1960 a kde pracovně působil také Priscillin otec, důstojník amerického letectva. V zemi, kde není mnoho co dělat, se důvěrné, prozatím velmi počestné schůzky stávají jediným vytržením ze života, který byl pro mladou dívku spíše vězením.
O pár let později rodiče pouštějí Priscillu za svým slavným přítelem přes oceán. A tam ji poprvé pohlcuje Las Vegas, večírky a také noci plné alkoholu či prášků.
Sofia Coppola opět s velkou důsledností představuje oblečení, účesy a interiéry bytů, v nichž se dění odehrává. A přináší snímek trochu v duchu dobového Hollywoodu - velmi cudnou romanci, která takové věci jako dlouhý, dost možná vášnivý sex ukazuje pomocí roztomile obstarožních vypravěčských technik, tedy tak, že služebnictvo nosí před dveře ložnice tácy s jídlem a zase je odnáší.
Jenže zároveň se celý snímek vznáší v podivném hypnotickém a sedativním oparu, vykreslujícím nejen Elvisovo permanentní otupení léky, ale také toxickou povahu jejich vztahu.
Oba jsou naivní "děti", akorát že on se na rozdíl od Priscilly nemůže vymlouvat na věk. Elvise Presleyho film vyobrazuje důsledně bez popkulturního pozlátka, až na pár vteřin ho tu nikdy nevidíme jako zpěváka či celebritu.
Režisérka ukazuje, že v soukromí to byl labilní slaboch, proplouvající životem v podivné mlze. A ženu, která ho velmi dlouho milovala, vlekl s sebou až do chvíle, kdy už ani pro ni nebylo možné přehlížet povahu jejich vztahu.
Baz Luhrmann se soustředil na všechno, čím Elvis jako muzikant magnetizoval okolí. Jeho film předkládal portrét muže, co chtěl být superhrdinou a v jistém smyslu se jím stal. Australský režisér svůj životopisný snímek takřka doslova vytepal ze zlata, snů, diamantů a také závislostí.
Sofia Coppola si z tohoto výčtu nechala jen to poslední. Zavřela se s hrdiny do soukromí, zbavila Elvise Presleyho všeho, díky čemu byl milován davy, a pokusila se naznačit, proč jej milovala manželka. A jakkoli idylicky mohou zprvu vypadat některé chvilky ze života dvojice, která si cosi důvěrně špitá a vše zatím končí cudnými polibky, postupem času začíná být jasné, že jde spíše o vztah, jenž je sám obdobou závislosti.
Snímku Priscilla se nejspíš nedostane takové pozornosti jako Luhrmannově opojné jízdě na horské dráze. Rozhodně ale stojí za zhlédnutí. Nejen jako potřebný doplněk, ale také jako další autorský film režisérky, která nám ukazuje životy slavných z úplně jiné perspektivy, než bývá nejen v Hollywoodu běžné.
Film
Priscilla
Režie: Sofia Coppola
Aerofilms, česká premiéra 30. května.
