Nový horor od produkční společnosti Blumhouse, právě uváděný v českých kinech, partičce středoškoláků do cesty posílá monstrum, které nepotřebuje hokejovou masku ani tvář pokrytou jizvami. Snímek Máma se točí okolo zlověstné postavy, která si vystačí s až přehnaně dobráckou tváří.
Když se šestnáctiletá Maggie přestěhuje do města kdesi v americkém státě Ohio, do nového školního kolektivu zapadne nečekaně rychle. A tak jediný problém, který s partou kamarádů má, je najít místo, kde konzumovat alkohol a jiné substance, aniž by na ně přišla policejní hlídka. I tento problém se vyřeší podezřele snadno.
Lehce korpulentní černoška, která dospívajícím tu a tam koupí bednu s alkoholem v místní samoobsluze, jednou pozve školáky k sobě domů. Má sklep, který je jako dělaný na první večírky, první opilost, první sex a všechna ostatní poprvé, kterými si školáci musí projít. Tajemná žena s přezdívkou Máma však s mládeží nemá bohulibé úmysly.
Společnost Blumhouse proslula především invenčními horory, jejichž rozpočty se často vejdou do pěti milionů dolarů, přitom divákům za málo peněz mnohdy nabídnou rovnou celý orchestr nápadů. A kromě toho utrží mnohonásobky svých rozpočtů. A občas, jako v případě vynikajícího předloňského satirického hororu Uteč od debutujícího režiséra Jordana Peelea, navrch získají Oscara za nejlepší scénář.
Máma se také pokouší pohybovat na ambicióznějším, politickém terénu. Je to film svým námětem odkazující k dnešní společnosti, stále se vyrovnávající s důsledky kampaně #MeToo. Už z názvu je jasné, kdo tady bude zápornou postavou. Ale titulní Máma není jen padouchem, ale prvně a především obětí.
Nemalou roli hraje také to, že jde o Afroameričanku ve městě, kde zjevně nežije mnoho černochů. A ještě větší roli hraje, že ji zcela proti svému typu ztvárnila Octavia Spencerová, která dosud hrála upracované poctivé hrdinky - za jednu takovou si osm let starým snímkem Černobílý svět vysloužila Oscara i Zlatý glóbus.
Jenže tvůrcům Mámy se ambiciózní hra s žánrem poněkud vymkla z rukou. Režisér Tate Taylor, který se Spencerovou natočil právě Černobílý svět, se pokouší pracovat se společensko-kritickými prvky. Dávkuje je však s "umem" rutinéra, který točí béčkovou podívanou na hony vzdálenou čemukoli dramatickému.
Máma, podobně jako většina hororů o partě náctiletých, kterým se brzy začnou dít hrozné věci, dlouho klame tělem. Pouze naznačuje, že pod radostným povrchem se ukrývá cosi zkaženého.
Jenže na rozdíl od povedenějších žánrových souputníků to vyčkávání trvá a trvá. A když konečně dojde na sadistické finále, jde o zklamání jak pro fanoušky krvavých hororových masakrů, tak pro milovníky hororů s přesahem.
Titulní antihrdinka je vykreslená jako bytostně nesympatická postava, co kašle na práci, a hrozně se chová také k vlastní rodině či okolí. Pozvolna se objevují důvody z minulosti, které z ní však nedokážou udělat komplexní bytost. Stále je to jen chodící a mstící se klišé.
Režisér Taylor se nevyhne žánrovým proprietám, jako je mučení pomocí rozžhavených žehliček, ale těch momentů jako by se při realizaci lekl a natočil je tak, aby nad nimi divák jen pokrčil rameny. Skoro jako by se až do konce neuměl rozhodnout, jestli točí spíše drama z maloměsta, nebo horor. Nepodařilo se ani jedno.
Rasové a další společensko-politické komentáře jsou ukryté tak hluboko, až jsou k nedohledání. Odvážný tah vyobrazit černošskou postavu jako nesnesitelnou bytost a přitom se pokusit ukázat, že jde o důsledek dřívějšího chování bílého okolí, nevyšel.
Máma
Režie: Tate Taylor
CinemArt, česká distribuční premiéra 30. května
Nakonec největší hrůza pramení ze sledování toho, jak tato i další původně ušlechtilé myšlenky vedou ke svému opaku. Nenutí diváky přemýšlet, natož se bát, ale jen kroutit hlavou.
Tento žánrový experiment zkrátka nevyšel. Režisér Tate Taylor stvořil monstrum, kterého se nelze bát, neboť nemá jak vyděsit. A zároveň oběť, které nemůže být divákům líto, protože nevzbouzí žádnou kladnou emoci.
