Letošní rok kvůli pandemii koronaviru představuje velkou psychickou zátěž zejména pro zdravotníky. Vy jste několika na jaře pomáhal a stále v rámci své praxe pomáháte. Jaké to je dělat jim psychoterapeuta?
Předně je důležité pochopit, jak tyhle struktury fungují. Dělat psychologa zdravotníkům je zhruba jako dělat psychologa vojákům nebo policii. Tihle lidé tvrdě pracují, jsou zaměření výkonově a mají pocit, že nemohou ukázat slabost. Na webu jsme třeba museli zdůraznit, že lidé nám mohou volat ze skrytého telefonního čísla, což se normálně nedělá. Je to kvůli tomu, aby se nikdo nedozvěděl, že zdravotník pomoc využil.
Řeší v sobě totiž dilema - je jim sice blbě, ale mají pocit, že když si řeknou o pomoc, společensky se vyřadí. Ve zdravotnictví panuje příliš velká hierarchie a rozdíly mezi jednotlivými pozicemi. Je to statusový souboj. Lidé si svým postojem chrání svou společenskou pozici, na kterou se velmi nadřeli, a nechtějí, aby jejich vydobyté místo cokoliv ohrozilo.
Vyhledávali vás sami zdravotníci, nebo jim to někdo doporučil?
Kontaktovali mě napřímo. Stejně jako na jaře, i teď tvoří zdravotníci nebo pracovníci v takzvané první linii jenom deset procent našich klientů. Ale když si vezmete, kolik zdravotníků je v celé populaci, je to celkem vysoké číslo. Většina z nich pracovala ve zdravotnictví a v sociálních službách.
Co je nejvíc trápí?
Nejdominantnější téma je rozpor mezi povoláním a povinností a péčí o sebe sama. Musí jít za pacientem s covidem, ale zároveň mají strach o sebe a svou rodinu. Tahle ambivalence dvou sil na ně působí tak silně, jako by je měla roztrhnout. Je to nejnepříjemnější pocit ze všech. Často jsme tak spolu řešili, jak ty síly skloubit. Naším cílem je, aby lidi dosáhli toho, že budou mít pocit vlastní volby, a neměli pocit, že jsou do nějakého rozhodnutí tlačeni. Jsou to nepříjemná rozhodnutí a někdy ve výsledku ani není možné se takového vnitřního konfliktu zbavit. Jediné, co s ním mohou udělat, je naučit se jej snášet. Přijmout, že je nevyřešitelný, a vytvořit si postoj, s jakým si jej ponesou.
Druhým častým tématem byla extrémní vytíženost a přepracování. Radil jsem jim, jak dobíjet baterky a jak pracovat s energií. Lidé ve zdravotnictví jsou dlouhodobě přetěžovaní a letošní pandemie je dalším extrémem.
Zdravotníci se letos také častěji potýkali s tím, že jim umírali jejich pacienti nebo klienti v sociálních zařízeních. Mluví s vámi o tom, jak se vyrovnávají se smrtí lidí, o které se starají?
Téma úmrtí jsme při terapiích moc nezaznamenali a je otázkou proč, jestli se to snaží zasouvat do pozadí, anebo se jim to nestávalo. Mnohem častěji řešili, že lidem nemohli při umírání pomoci, například v paliativní péči. Lidé, kteří umírali, nemohli být se svými blízkými.
Dokážou se o sebe zdravotníci z psychické stránky postarat?
Zlepšuje se to. Ještě pár let zpátky byla pozice klinického psychologa brána jako skoro zbytečná. Dříve se na psychiku hledělo velmi málo, důležitější byla somatická medicína. Nyní mají kliničtí psychologové mnohem lepší postavení než dříve. Ve zdravotnictví často pozorujeme odříznutí se od emocí a vnímání, což je v krizových situacích nutné. Pokud to ale děláte dlouhodobě, máte vysokou pravděpodobnost, že vyhoříte. Neberete totiž ohled na to, jak vám je, co prožíváte. Přirovnal bych to k jízdě autem, během které přehlížíte svícení kontrolek na přístrojové desce.
Zdravotní sestry si své povolání většinou volí již po základní škole a je asi zřejmé, že ne všechny v tu chvíli uvažují nad tím, zda tuto práci zvládnou po psychické stránce. Měly by podle vás i střední zdravotnické školy pořádat kurzy péče o psychiku budoucích zdravotníků?
Lidé by měli dokázat pomoci sami sobě v krizových situacích, ale nevím, zda na to vystačí jeden kurz ve škole. Myslím, že všichni bychom do své základní výbavy do života potřebovali takovou znalost první pomoci duše, podobně jako známe první pomoc při zranění těla. Abychom věděli, co dělat, když se s námi někdo rozejde, dostaneme výpověď v práci nebo nás někde nepřijmou.
Se zahlceností zdravotnické personálu přišel i velký zájem ze strany dobrovolníků, kteří se nechali vyškolit, aby mohli pomáhat v nemocnicích i sociálních službách. Může dělat dobrovolníka v tak psychicky náročném povolání skutečně každý?
Líbí se mi, že lidé chtějí pomáhat. Ale je pravda, že to někdy může být medvědí pomoc. Lidé si třeba myslí, že práci zvládnou, ale na místě zjistí, že ne. Vlna pomoci, která se tady zvedla, je nesmírně důležitá, protože tenhle pozitivní příklad si jako společnost poneseme léta. I naše komunita psychoterapeutů do dnešního dne poskytla pomoc v hodnotě tří milionů korun zdarma lidem, kteří ji potřebovali a přihlásili se o ni. Pro nás psychoterapeuty to byl velký přelom.
Takže letošek se zapíše do dějin jako rok, kdy se lidé definitivně přestali stydět za své psychické problémy a pravidelná sezení s psychoterapeutem?
Na podzim se nám potvrdila domněnka, že tahle pandemie bude mít dopad především na psychiku. Více lidí trpělo karanténou a omezením pohybu než samotnou nemocí. Kromě toho premiér Babiš nedávno tweetoval, že se musí podpořit psychoterapie i mimo zdravotnictví. Pro nás terapeuty je to obrovská změna. Nikdy dříve se nestalo, že by stát podporoval soukromé psychoterapeuty a aby například VZP tyto psychoterapeutické služby proplácela. Téma psychické pomoci se navíc stává běžnějším a normálnějším. Víte, když má ve skupině deseti lidí jeden člověk psychické potíže, má špatnou pozici. Pokud ale problémy přizná šest lidí z deseti, je to téma běžnější. A to se teď děje.
Organizace Dělám co můžu
Nezisková organizace #delamcomuzu založila na crowdfundingovém serveru Donio.cz sbírku na psychologickou pomoc pro pracovníky v první linii a lidi, kteří by si ji jinak nemohli dovolit - rodiče samoživitele, seniory a lidi s minimálním příjmem. Web Dělámcomůžu.cz sdružuje přes 700 terapeutů.
Náš obor zároveň prochází velkou digitalizací. Před pandemií jsme uvázli někde v roce 1995, neexistoval žádný centrální seznam psychoterapeutů. Při hledání terapeuta jste tak byli odkázáni na doporučení, protože spousta z nás neměla ani webové stránky. Na to jsme zareagovali webem Dělámcomůžu.cz, a navíc jsme založili portál Terapie.cz, kde si každý může najít svého terapeuta.
Oslovuje vás teď více klientů než před pandemií?
Ano, ale je otázkou, jestli za to může covid-19, nebo to, že jsem dával rozhovory do médií. Z našich výzkumů ale vyplývá, že poptávka je mírně zvýšená. Předpokládáme, že se snížením počtu onemocnění vzroste počet psychických potíží. Jde o to, že s nárůstem počtu případů roste strach a krize. Při krizi vám naskočí instinkty přežití, teprve jakmile krize pomine, začnou se objevovat psychické problémy, protože je najednou máte prostor řešit.
Čeho se lidé, kteří vyhledají vaši pomoc, momentálně nejvíce obávají?
Je zajímavé, jak roztříštěné je vnímání pandemie ve společnosti. S někým covid ani nehne a někdo má strach vyjít na ulici, aby neumřel. Mám lidi, kteří odmítají celé týdny vyjít ven a i doma si všechno neustále dezinfikují. A pak mám lidi, kteří odmítají nosit roušky a říkají, že je to fašismus. Dominantními tématy jsou tedy strach o život a sociálně-ekonomické dopady. Přitom socio-ekonomická stránka je pro ně často zásadnější.
Vy sám jste psycholog a pomáháte lidem s jejich problémy. Jak si ale pomůžete, když je vám mizerně?
Moje první psychická pomoc spočívá v celé řadě věcí. Předně se snažím neignorovat svůj stav a problémy. Snažím se vnímat se komplexně, včetně negativních vlivů. A taky cvičím a snažím se kolem sebe mít uklizeno, protože se mi pak lépe soustředí.
Pavel Pařízek
- Psycholog a terapeut pochází z Prahy.
- Vystudoval Psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A následně absolvoval výcvik na Institut pro výcvik v Gestalt terapii (IVGT) v Praze.
- Praxi absolvoval na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze a v krizovém týmu organizace Fokus Praha. V současné době vede vlastní individuální a skupinovou psychoterapeutickou praxi na Praze 6. Je zakladatelem neziskové organizace #delamcomuzu a portálu Terapie.cz.
- Ve volném čase rád sportuje, čte a chodí do divadla.
