"Dávali nám rok, maximálně dva," říká sedmapadesátiletá Eva Baráková, která v pražském Radotíně provozuje kavárnu Pelíšek. Podnik inspirovaný nesmrtelnou filmovou komedií přitom nedávno oslavil desáté narozeniny. V interiéru se hosté mohou uvelebit v ikonických retro křesílkách a osladit si život třeba punčovým řezem, indiánkem, špičkou, ale i větrníkem, který peče cukrářka Naďa Pohlreichová - bývalá manželka populárního šéfkuchaře. Bruselský styl, který v 60. letech pronikl do většiny československých domácností, jim připomenou taky stolky, lampičky nebo květinová stěna.
V poličkách nad barem jsou vyskládané sady nezapomenutelného cibulákového porcelánu nebo údajně nerozbitné skleničky. K šálku kávy si zájemci mohou dokonce poručit lžičky od soudruhů z NDR a nechat si je po vzoru filmových hrdinů v horkém nápoji rozpustit. "Ale nebojte se, tyhle jsou z marcipánu. Plastové už nám zakázali," žertuje Eva. Na Pelíšky si návštěvníci mohou zavzpomínat také díky rekvizitám ze slavných scén. Je tu i skleněné těžítko, které Jaroslav Dušek daroval Evě Holubové, když za ní přišel s nabídkou kvalitního sexu. Na stěně zase visí plakát Gagarinova bratra Micka Jaggera.
Pokud by si chtěl někdo z příchozích vyzkoušet, jak se zocelovaly děti v Sovětském svazu, může sáhnout po hře Vyděržaj pioněr. "Originál už jsme nikde nesehnali, takže tady máme jen repliku, kterou nám vyrobili kamarádi. To ovšem zákazníci nevědí, takže se často dlouho odhodlávají, než drátky vezmou do rukou. Když už se konečně překonají, bývají zklamaní, že to nefunguje jako ve filmu. Vzpomínám si ale, jak jsme se na základce v hodině fyziky se spolužáky chytili za ruce a učitelka do nás proud opravdu pustila. Byl to tak strašný zážitek, že si ho pamatuju i po padesáti letech," přiznává Eva.
Vladimír Pelíšky stříhal, Eva je miliontá divačka
S Pelíšky ji pojí osobní pouto. Je totiž jejich oficiální miliontou divačkou. "Rok po premiéře byla na Václaváku velkoplošná projekce, po které se ze vstupenek losoval miliontý divák. Šla jsem tam s kamarádem, který pak ale musel ještě před koncem odejít. Vrazil mi proto do ruky svůj lístek, a když posléze došlo na losování, vybrali právě ten jeho. To nevymyslíš," směje se Eva. Aby toho nebylo málo, její manžel Vladimír Barák film před téměř pětadvaceti lety stříhal. Díky tomu je v kavárně vystavený také původní scénář, což je vzácnost.
"Hodně si ho považujeme. Proto ho hostům půjčujeme jenom tady vevnitř, na zahrádku si ho brát nesmí," upozorňuje Eva. Další exemplář vlastní už jen režisér Jan Hřebejk, který kavárnu mimochodem s oblibou navštěvuje. Jednou s sebou vzal i Karla Gotta, jehož hit Trezor zazněl při proslulé postelové scéně. "Točili spolu nějaký film v Černošicích a cestou zpátky se u nás stavili na vínečko. Sedli si ven na zahrádku a Gotťák si s námi povídal, jako bychom se znali sto let. Zastihli jsme ho ještě v plné síle," vzpomíná Eva.
Sama má k uměleckému světu taky blízko. Vystudovala divadelní dramaturgii a režii. "Pak se nám ale s manželem postupně narodily tři děti. Na mateřské jsem tedy byla tak dlouho, že mi v oboru ujel vlak," připouští. Vystřídala proto několik různých zaměstnání - dělala recepční, pracovala v administrativě, sportovních centrech i nakladatelstvích, ale nikde nebyla úplně spokojená.
"Manžel pochází z Radotína a jednoho dne se doslechl, že se tu uvolnil prostor. Věděl, že kafe mám ráda, tak mi řekl, ať to zkusím. Zároveň jsme si uvědomovali, že se musíme něčím odlišit, protože kaváren je spousta a další přibývají. Spíš než sterilní, chladné prostory, které jsou teď cool, jsme si představovali útulný obývák, kde se budou hosté cítit jako doma. Nakonec jsme vsadili na Pelíšky, protože k nim máme nejblíž," vypráví Eva.
Lidé si je pletli se zverimexem i kočičí kavárnou
Vybavení ze zlatých šedesátých sháněli po bazarech, přes inzeráty i na sběrných dvorech a smetištích. "Nevěřili byste, co všechno jsou lidé schopní vyhodit. Květinovou stěnu jsem třeba našla na Jižním Městě u popelnic, ještě než jsme na kavárnu dostali stavební povolení. Hned jsem si ji dala přes rameno a odtáhla si ji domů. Dneska už mají tyhle retro věci ohromnou cenu. Za umakartový stojan na kytky jsem zrovna dala hrozné peníze. Stolky podle původního vzoru vyrobili kamarádi na zakázku. V bruselském stylu se totiž prodávaly jen ty nízké, konferenční, a my jsme je pro účely kavárny potřebovali zvednout. Jinak tady ale máme samé repasované originály," přibližuje Eva.
Největší oblibě se podle ní kavárna těší mezi jejími vrstevníky, kteří si dobu, o níž Pelíšky vyprávějí, ještě sami pamatují ze svého dětství. Někteří si dokonce z nostalgie objednávají českého turka s lógrem. "Občas ho ze zvědavosti zkouší i mladí. Dají si k němu marcipánovou lžičku, udělají si fotku a pak ho často zapíjejí espressem," usmívá se Eva. "Lidé, kteří tvrdí, že za komunistů bylo líp, k nám ale nechodí. Odradí je už červené trenky, které máme pořád nalepené na dveřích, protože nám ani po výměně prezidenta nejdou sloupnout," ukazuje Eva na symbol z éry Miloše Zemana.
Občas do Pelíšku zavítá i cestovka, která pro turisty pořádá cyklistické výlety na Karlštejn. "Průvodci se tady vždycky zastaví a vypráví cizincům o našich šedesátkách a totáči," zmiňuje Eva. Zpočátku si zase někteří kolemjdoucí kavárnu pletli se zverimexem. "Název je zmátl a ptali se, jestli máme pelíšek pro psa nebo krmivo pro kočku. V lepším případě si mysleli, že jde o kočičí kavárnu. Doteď mi občas někdo volá, aby se zeptal, jestli přijmu kočičku. A ne, kočičky opravdu nepřijímáme," zdůrazňuje Eva.
Na závěr se hodí dodat ještě jedno upozornění. Pokud by na toaletě v Pelíšku bylo nezvykle dlouho obsazeno, může za to kniha Zavátý život paleontologa Josefa Augusty. Návštěvníci ji najdou na poličce nad záchodovou mísou.
