Praha - "To jsou chytré hodinky. Mám to moc rád. Technika mi usnadňuje život," vysvětluje třicetiletý Vojtěch Vágai, když se mu při rozhovoru už poněkolikáté rozsvítí hi-tech náramek na ruce.
Svým vzezřením o sobě rozhodně nedává vědět, že již nějaký ten rok slouží coby duchovní. Výjimečnost z tohoto mladého kněze ale nedělá jen jeho energie pro práci v církvi, ale i romský původ. Díky svému otci se totiž stal prvním Romem, který kdy navlékl kněžský kolárek.
Aktuálně.cz: Jaký to je pocit, být vůbec prvním romským římskokatolickým knězem? Cítíte se výjimečně, nebo je to zavazující?
Vojtěch Vágai: Je to úžasné. Cítím se výjimečně v tom smyslu, že mým úkolem je například navštěvovat různé akce, kde prezentuji církev a zároveň se jedná o aktivitu s Romy. Určitě je to ale také zavazující v tom, že ode mne lidé dost očekávají; i když to je asi u každého kněze stejné. Celkově je ale úžasné být knězem a zároveň pocházet z rodiny z romského prostředí.
A.cz: Romský původ máte po svém otci. Jak je to s tradicemi, jazykem, stýkáním se s rodinou? Jste více Čech, nebo Rom?
Určitě jsem víc Čech, neumím totiž romsky. Zvyky se u nás moc nedržely. Jediný projev, kdy vnímám své romství, je v tom, jak věci prožívám, jak s lidmi cítím. Také rád slavím. To je moje romství. U nás doma se ale romsky nemluvilo.
A.cz: Setkával jste se s rasistickými projevy?
Určitě na základní škole. Trpěl jsem ze dvou důvodů. Byl jsem věřící a moji spolužáci to věděli, a navíc jsem byl Rom, ten tmavší. Pamatuji si, že jsem si přál smýt z těla barvu, abych zapadl mezi ty ostatní. Teď je to však něco, co mě dělá výjimečným. Většinou ale lidé netipují, že jsem Rom. Myslí si, že jsem více opálený, možná Ital nebo tak něco.
Jiné to bylo v dospělosti. Něco jako stálé podezírání, například v obchodě, kdy si mě více všímala ochranka.
A.cz: A u věřících ve farnosti jste cítil nějaké náznaky?
Většinou se s tím setkávám právě v médiích. V komentářích pod články, což je mnohdy drsné. Je provokující, že jsem kněz a ještě k tomu Rom.
A.cz: Jaký jste duchovní? Preferujete typ ctihodného otce, nebo moderního faráře otevřeného ke všemu?
Mám svůj styl a jiný přístup k věcem, než se třeba očekává. Je pravda, že někdy vybočuji. Pelhřimov je místem spíše tradičnějšího typu a nebyli zde moc zvyklí, aby se například při mši přidávaly různé animace a aktivně se zapojovaly děti. Mě to ale s nimi moc baví a chtěl bych, aby mše byla jednou za čas jiná.
A.cz: Proč jste si vybral duchovní cestu? Kvůli otci, který byl jáhen?
Na rozhodnutí mělo určitě vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Od tří let bydlím na faře. Měl jsem blízko k Bohu a u nás doma byla také vždy spousta kněží, kteří chodili na návštěvu. Vždycky mě zajímalo, jak žijí. Na střední škole jsem pak hodně přemýšlel o tom, co bych měl dělat, aby můj život měl smysl. Tak jsem poznal, že mě Bůh volá ke kněžství.
A.cz: Vysvětlíte pro někoho nesrozumitelné rozdělení na kněze a jáhny? Proč se například váš otec mohl oženit?
Kněžství má tři stupně. Jáhenské, kněžské a biskupské. Můžete být tzv. trvalým jáhnem, což je ten, který má teologické vzdělání a také rodinu. Já jsem byl dočasným jáhnem necelý rok a bylo to takové překlenutí do stavu kněžství.
A.cz: Ženatý jáhen se přeci nemůže stát knězem, že? Vy jste nikdy nechtěl mít rodinu?
Může, když mu umře manželka. (smích) O rodině jsem přemýšlel. U nás doma jsem to ale vnímal tak, že jáhen měl vždy dvě rodiny: manželku s dětmi a pak ještě farnost, a nemohl se tak plně věnovat ani jedné z nich. Při mém stylu života by bylo těžké věnovat se ještě rodině, svou službu bych nemohl dělat naplno.
A.cz: Na internetu se o vás píše, že pastoračně působíte na lidi z prostředí masových médií a modelingu. Co tento svět s člověkem jako vy udělá?
Asi je to všechno o kontaktech a lidech. Člověk se s někým seznámí a ten ho zase uvede do nějaké společnosti. Přijde mi zajímavé, že můj život není uzavřený, ale že jsem mezi lidmi, často v nevěřícím prostředí a mezi hledajícími.
Když mě někdo někam pozve, tak tam jdu. Teď jsem třeba dělal porotce v jedné taneční soutěži. Kněz není jen někdo, koho mají lidé spojeného s životem v kostele, ale je to ten, který je mezi lidmi a ví, co prožívají. A přitom je jedno, v jakém je to prostředí nebo o koho jde. Jestli se jedná o babičku na vesnici, nebo o Prachařovy tady v Praze (Agáta a Jakub Prachařovi, pozn. red.)
A.cz: Přijde vám spojení církve a světa šoubyznysu správné? Dokážete si to obhájit?
Jsou různé pohledy. Jedni mě budou za to, co dělám, odsuzovat, druhým to může připadat výjimečné. Já lidi ale nehodnotím, já jsem jen ten, kdo je s nimi. Každý člověk má svou historii To, že někdo chodí do kostela, bohužel automaticky neznamená, že je lepším člověkem než ten, kdo tam nechodí.
Díky důvěře, která mi byla dána, vím o některých takzvaně slavných lidech spoustu věcí, které nejsou veřejně známy. A jsou to krásné a hluboké věci, které se odehrávají v jejich nitru. Při pohledu na člověka se prostě musí koukat pod povrch.
A.cz: Zvenku může svatba nepraktikující celebrity či křest jejího dítěte vypadat poněkud protekčně. Setkáváte se s tímto názorem?
Oddáváme všechny lidi, kteří splní právní požadavky církve. Vždy musí být oba dva pokřtění katolickou církví. Když je pokřtěný jen jeden, žádá se o dovolení biskupa. Takže to není určitě tak, že by se děly nějaké protekční věci.
P. Mgr. Vojtěch Vágai
Narodil se 14. března 1984 v Českém Krumlově jako nejstarší syn katolického jáhna Vojtěcha Vágaie.
Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České v Českém Krumlově, obor pozemní stavitelství. A Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
Po jáhenském svěcení působil jako jáhen ve Strakonicích. Po kněžském svěcení (25. června 2011 v Českých Budějovicích) jako farní vikář v Bechyni a od 1. července 2012 jako farní vikář v Pelhřimově.
Kromě klasické práce ve farnosti s rodinami, dětmi, mladými i seniory slouží jako tzv. kaplan pro mládež ve vikariátu Pelhřimov, věnuje se otázkám soužití menšin a většinové populace a také pastoraci lidí z prostředí masových médií, modelingu a umění.
Zajímá se o umění, architekturu a design. Aktivně se věnuje různým druhům sportů, jako jsou: jízda na kole a na koni, posilování, horská turistika. Rád fotografuje, navrhuje liturgická roucha a kulturně žije.
A.cz: Překvapilo mě, že si navrhujete mešní roucha, je to obvyklé?
Znám například tři kněze, kteří si je dělají pro sebe nebo pro někoho jiného. Když navrhuji roucho, dělám něco, co je vidět. Často je mé povolání jen o povídání, naslouchání nebo vedení k Bohu a je to velmi abstraktní. Ve věci, kterou vytvoříme, ale něco vidíme. Na roucho si můžu sáhnout, je to kus ze mě a to mě velmi naplňuje.
A.cz: Jak se vám líbí současné směřování katolické církve s papežem Františkem v čele?
František je úžasný. Dělá katolickou církev v očích lidí lidštější a to je v dnešní společnosti nejdůležitější. Ukazovat, že církvi jde o člověka, o to se ve svém životě a poslání také snažím. Líbilo se mi na něm, že na Zelený čtvrtek umyl nohy ve vězení ženám či nekatolíkům. Nebo že políbil na tvář argentinskou prezidentku. Všechna tato gesta jsou vypovídající a vždy vzbudí ohlas v celém světě, jak přistupuje k lidem a vnímá jejich hodnotu a důstojnost.
Nebo nedávné setkání izraelského a palestinského prezidenta ve Vatikánu. To je mimořádná věc, když se političtí odpůrci sejdou ke společné modlitbě. František má charisma a dokáže lidi spojovat a nadchnout je.
