Scenárista Miro Šifra se výrazněji zapsal do paměti diváků temnou detektivkou Rédl v režii Jana Hřebejka. Krimi seriál zachycoval porevoluční období, kdy nebujela jen radost ze svobody a demokracie. Scénář kriticky zkoumal dobu, v níž se staré struktury vpisují do těch nově vznikajících. Bylo vidět, že minulost pro Šifru není muzeální záležitostí, ale touží skrze ni hledět i na dnešek.
Totéž platí o novém dobovém snímku Úsvit, který od čtvrtka promítají kina, byť je zasazený do dávnějších časů, před druhou světovou válku.
Venkované v krojích za kopcem zpívají lidové písně, v městečku Svit se ale vše nese ve znamení pokroku a pozitivistické víry ve vědu a techniku. Moderně smýšlí i žena ředitele závodu, kterou Eliška Křenková hraje jako emancipovanou, vzdělanou aktivní hrdinku.
Nechce být jen paní ředitelová. Ráda by se stala lékařkou a také se jako jediná hodlá postavit čelem k "temné skvrně", která se v úvodu snímku objeví uprostřed vznikajícího "ráje". Nález těla mrtvého novorozence přímo na staveništi spouští detektivní zápletku, která se však rázně promění, jakmile vyjde najevo, že mrtvé mimino je hermafrodit. Náhle cílem ani tak není odhalit, jak se sem novorozeně dostalo, spíše případ zamést zpět a co nejhlouběji do vršících se sutin.
Režisér Matěj Chlupáček moderním snímáním i barevnými kulisami prozrazuje, že buduje jakousi metaforu uprostřed okolní pustiny a že si - v duchu scénáře - bude pohrávat s napětím mezi dobovým a současným.
Šifra se při psaní inspiroval nejen zkušeností rodáka z nedalekých končin, ale také dvěma knihami. Titul Soudní lékařství v praksi od profesora Františka Hájka z roku 1925 zkoumal mnohé případy výskytu hermafroditismu a jeho autor - z dnešního pohledu možná překvapivě - zaznamenal řadu takových, kdy odborníci i veřejnost přijali různé formy intersexuality celkem bez předsudků.
Jedním z popsaných příběhů byl i ten, který dal vzniknout postavě dělníka Saši - matky onoho dítěte. Ve filmu ho ztvárnil skutečný transgender herec Richard Langdon a jeho přirozený, upřímný výkon je součástí toho, proč Úsvit patří k důležitým momentům české kinematografie, jež se tu snaží vymanit ze zavedených lokálních schémat historického dramatu.
Přes veškeré sympatie ale nelze zastřít, že tvůrci se snaží pojmout až příliš témat a také trochu zápasí se zvoleným konceptem, v němž se historie pere se současností. Za to může částečně onen druhý knižní zdroj: esej francouzského filozofa a sociologa Bruna Latoura nazvaná Nikdy jsme nebyli moderní. V roce 1991 kritizovala dobové pozitivistické dělení světa na jasné protipóly, tedy právě to vidění, které o dekády dříve pohánělo baťovský optimismus. I proto může jedno mrtvé nemluvně nejasného pohlaví zapůsobit jako rozbuška ve světě, kde jsou mantinely vědy a výzkumu jasně nalinkované.
Přesto se filmařům nedaří věrohodně vysvětlit, proč by právě tato událost měla zaměstnat celé vedení firmy spolu s najatým drsným mužem, kterého ztvárnil prototyp tvrďáků Milan Ondrík. A který hodlá použít jakékoli prostředky, aby byl případ vyřešen klidně nekompromisně, ale pokud možno beze stop.
Podobně rozháraně působí nejen některé další body zápletky, ale také styl mísící současné kameramanské postupy se zastaralými triky, jako je přehnaně symbolická práce s barvami.
Město i nedaleká vesnice záměrně připomínají produkty dobové stylizace, Svit zhmotňuje baťovskou víru v pokrok, venkov jako by vypadl z tehdejších folklorních fotografií. A do tohoto jasného uspořádání autoři vrhají podvratné elementy.
Ti, co věří ve vědu, se zdráhají přijmout Sašu jako lidskou bytost. Nakonec pro něj mají větší pochopení i soucit prostí lidé z jeho rodné vsi.
Podobným trnem ve světě ovládaném muži je hrdinka Helena, která si dovoluje nebýt jen doplňkem svého manžela, naopak se chová jako mnohem důraznější a akčnější postava. Jenže nakonec i to je komplikovanější, jak se ukáže v průběhu filmu. Některé zvraty pokoušející se dodat hrdinům další psychologický rozměr působí nakonec podobně strojeně jako ono v jádru jednoduché pozitivistické vidění světa, jež přitom film chce rozrušovat.
Člověk by rád ocenil, že mladí umělci zkusili natočit dobovou detektivku, která nepracuje s pravěkým pohledem na dějiny tak jako třeba dobovka Ve stínu režiséra Davida Ondříčka z roku 2012, ale naopak otevírá společensky relevantní témata od postavení žen ve společnosti přes politické třenice až po to, jak vnímáme jinakost - ať už ji reprezentují etnické, náboženské, či sexuální menšiny.
Jenže nakonec Úsvit podobně jako Ve stínu, byť nikoli s takovou mírou neobratnosti, pohřbívá detektivní vyprávění pod vrstvami jiných ambic. A načrtnutá témata nestíhá rozvinout.
Byť chce mít jako ústřední motiv stírání nabízejících se protikladů, třeba toho, co patří do minulosti a co rezonuje i dnes, nakonec se při veškeré snaze naťuknout aktuální, univerzální a světové podněty trochu zahaluje do provinčního bezpečí. Což je škoda.
Anglický název snímku, jenž je též anglickým názvem Latourovy eseje We Have Never Been Modern, tak může být i nechtěně ironickou připomínkou, že tvůrci žádné z dnešních témat neotevírají dost důsledně a razantně, aby zarezonovalo po světě. Přitom jsou až příliš troufalí, aby ukonejšili tuzemské milovníky "dobovek" nesoucích se v duchu převládajících stereotypních pohledů do historie.
I tak se Úsvit řadí k nejnadějnějším českým počinům roku.
Film
Úsvit
Režie: Matěj Chlupáček
Bontonfilm, v kinech od 5. října.
