Recenze - James Wan vyhrál. Nastartoval sadistickou sérii Saw a vysloužil si za ni nečekanou diváckou a vesměs i kritickou přízeň. Stihl ji pak opustit dřív, než začala hororové fanoušky iritovat. Od té doby se mu dostává dostatečné pozornosti ze strany distributorů i publika, takže není divu, že úspěch zvládl nejednou zopakovat. Především před třemi lety snímkem Insidious.
Podobně dopadá V zajetí démonů. Možná jde o docela rutinní horor, jakých v podobné a vyšší kvalitě vzniká každý rok několik, jenže ty nejsou spojeny s natolik silným jménem a nedisponují tolika prostředky na všech úrovních, aby se je dařilo vysílat do celého světa a kasírovat za ně tolik peněz.
Wanovy výsledky především potvrzují, že úspěch v hororu se dnes zakládá na ochotě studia k danému titulu přistupovat už předem natolik sebevědomě, aby jeho výjimečné kvalitě diváctvo uvěřilo, protože se o ní píše na plakátu.
Čistota nade vše
Sledujeme průměrnou americkou rodinu (Ron Livingston, Lili Taylor), kterou začaly v novém domově pronásledovat nevysvětlitelné příznaky, paralelně s partnerskou dvojicí vyšetřovatelů paranormálních jevů (Vera Farmiga, Patrick Wilson), snažící se jim pomoct a zároveň se vyrovnat s vlastnímy problémy.
Ve zkratce by šlo V zajetí démonů popsat jako „Paranormal Activity oproštěná od found footage formátu", což samo o sobě nevěstí mnoho dobrého. Většina scén je založena na procházení některé z postav osiřelými místnostmi, většinou bez výsledku, a hledání zdrojů tajuplných zvuků, rovněž naprázdno. Ovšem bez přítomnosti pseudodokumentární ruční kamery.
Právě found footage Paranormal Activity však onen ne moc objevný průběh alespoň pro někoho a alespoň v nějaké míře ozvláštňuje. Zpodobnění námětu už tak klasického ještě víc klasicky z něj dělá poněkud zbytečnou nástavbu. Čímž se dostáváme k jádru problému.
Platí, že hororový žánr už je zcela vyčerpaný. Originalitu v něm v klasickém slova smyslu nenalézáme už mnoho let a chtě nechtě se spoléháme na recyklaci. Pokud nás něco zajímá, týká se to spíš práce se známými motivy, jejich kombinací a variací. Právě v tom Wan zcela selhává, nebo spíš takové hrátky ignoruje.
Soustředí se na technicky precizní provedení každé jedné scény podle nejvyšších řemeslných standardů, ale neláme si hlavu s kompletací a kontextem, které by je nějak ozvláštňovaly, nebo třeba nabourávaly či stavěly do nového kontextu.
Záměrná selhání
Zvolit scénář sourozenců Hayesových nebyla šťastná volba. Děj a vše okolo něj lze označit bez okolků za velký průšvih, především co do logiky chování postav. Zúčastnění kupříkladu zběsile pobíhají po domě a hledají hrdinovu ženu, místo aby okamžitě vyrazili do sklepa, kam jedině mohla šachta, do níž nešťastnice spadla, vést - scénář potřebuje časový prostor pro samotnou protagonistku v prázdné místnosti, aby mohl rozehrát x-té tápání v temnotě.
Podobně hapruje práce s prostorem. Probíhá velmi brutální, tedy hlasitý exorcismus za přítomnosti pěti postav, přitom hned ve vedlejší místnosti je hrobové ticho, aby se v ní odehrála diametrálně odlišná situace ohledně hledání ztraceného dítěte.
Jde o selhání základních postupů tak zásadní a tak častá, že jen těžko mohou být neuvědomělá. Wana prostě logika nezajímá, chce se režijně vyblbnout a předvést, jak dobře ovládá řemeslo. Nabízí primárně (a jedině) další a další falešné poplachy, nečekané lekačky, hlasité zvukové efekty a dotahování klišé k čistokrevnosti.
Je to zajímavé a do jisté míry zábavné, ale jen tak dlouho, dokud nám nedojde, že tahle hra nemá cíl, nikam nemíří. Jde o vtip bez pointy. Dobře vystavěný a záživně vyprávěný, ale nedovedený do konce. V mnoha ohledech nejen přeneseně - nevzrušivý a zcela nepřekvapivý závěr, který nejenže ničím nešokuje, ale ničím se asi šokovat nesnaží, vše vybudované napětí nekompromisně pohřbívá.
Kvalita bez příčiny
Přesto se snímek drží nad vodou a může počítat s relativně vysokým hodnocením. Opravdu se na něj dá totiž rozzlobit, až když ho prokoukneme. Což nastává v poslední třetině, kdy naděje, že budované v něco vyplyne, pomalu mizí. Do té doby jde o více než slušnou žánrovou zábavu.
Mozek hororového diváka dávno navyklý na všechna schémata a motivy má během těch téměř dvou hodin tendenci neustále přemýšlet, co se za kterou scénou skrývá, jak budou nakonec očekávání překlopena a překonána. V zajetí démonů po vzoru podobně dějově líného Wanova Insidious žádné podobné kejkle neobsahuje a každý moment, každé zavrzání a každý vyděšený pohled bude vždy přesně tím, čím se na první pohled zdál.
V dnešní době metavýznamů a práce s obeznámeným publikem je absence sebemenší snahy jít proti prvoplánovému řešení či tvořit další vrstvy vyprávění vlastně docela nezvyklá a absolutním nevybočením Wan svým způsobem vybočuje.
Záleží, koho podobné "narušení nenarušením" zaujme natolik, aby pro něj čistě technické zpracování odvedlo pozornost od všeho dalšího. Nemožné to zdá se není, protože si snímek krom skvělých tržeb drží i na žánr nadstandardně vřelá hodnocení. Jde však spíš o prodání blyštivého pozlátka, pod povrchem Wanových režijních hrátek není vůbec nic.
60 %