V době, kdy na pražské FAMU studovali budoucí režiséři československé nové vlny, byl mezi nimi také mladík, který nikdy nic nenatočil. Přesto celý jeho život připomíná film. Špionážní thriller. Karel Köcher byl jediným tajným agentem východního bloku, jemuž se podařilo infiltrovat do CIA, a dokumentární snímek nazvaný RINO − Příběh špiona jeho osud i osobu přibližuje s napětím detektivky.
Muž, vzhledem nápadně podobný Václavu Klausovi, hovoří o tom, jak coby student gymnázia svými rozsáhlými znalostmi o Franzi Kafkovi uhranul jistého profesora Kolumbijské univerzity. Tehdy Köcher chodil s dcerou spisovatelovy lásky Mileny Jesenské.
Ve snímku popisuje, jak si podal přihlášku do CIA, jak jeho žena získala významné postavení v byznysu s diamanty, jak on sám obdržel tučnou prémii za svou činnost pro změnu od ruské KGB. Přes obraz na plátně běží rukopisné i strojopisné záznamy z Köcherova spisu, který čítá na 10 tisíc stránek, a Köcher vypráví klidným hlasem člověka, jenž při vstupu do CIA prý obelhal také detektor lži.
Režisér Jakub Wagner se několik let probíral oněmi tisíci stránek a z dobových i současných výpovědí Köchera i lidí zapletených do jeho příběhu sestavil portrét, který se nepokouší proniknout k pravdě. Povahu informací, jež ze CIA vynášel, Köcher neprozradí. A po celý film se prezentuje jako schopný jedinec, který si vždy kladl nejvyšší cíle a který zevnitř bojoval ve "válce" dvou mocností, jež udržovala svět v rovnováze.
Ve snímku nezazní žádný pohled historika, jde o dramaticky vystavěnou směs faktů a názorů zúčastněných, ať už jde o Köchera, jeho amerického právníka, či bývalého šéfa KGB.
Wagner využívá potenciálu dobových písemných i audiozáznamů, lakonicky snímá budovy, v nichž se odehrávaly jednotlivé epizody Köcherova života, občas si pomůže atmosférickým záběrem na silnici z jedoucího vozidla.
Köcherovu sebeprezentaci narušují výpovědi těch, kdo jej vnímají jako "druhořadého agenta" či "odpudivého člověka". Nebo citace z dopisu, který Köcherův otec poslal na FAMU, když tam syn studoval. Dopis jej líčí jako člověka, jenž má průměrné znalosti v lecčem, ale v ničem nevyniká.
Wagner těmito výpověďmi jemně relativizuje Köcherův pohled na sebe sama, nestaví však ani dokumentární pomník, ani neukazuje odsuzujícím prstem. Spíše si klade otázku, jak uvažuje člověk, který byl zapletený do špionážní hry podobných rozměrů.
Jak natočit dokument o někom, kdo nejenže není ochoten či schopen odhalit před kamerou své "pravé já", ale u něhož díky jeho tréninku nelze ani odhadnout, zda mluví pravdu? Wagnerovi se v jedné, možná dvou scénách podaří zachytit Köchera bez "racionální slupky", odhalit pohnutky a emoce, jež působí opravdově, nenacvičeně. O to víc však nutí diváky uvažovat o zbytku, o tom, co s člověkem udělá, když dlouhé dekády žije mezi "mlýnskými koly" globálních proporcí.
RINO, což bylo jedno z Köcherových krycích jmen, není jen film, který pomocí minimálních prostředků a efektivních režijních rozhodnutí líčí příběh jako z hollywoodského thrilleru. Příběh, v němž nechybí pobyt ve vězení, sexuální orgie či předávka špionů na berlínském mostě.
Je to především dokumentární portrét, jenž se pokouší o nemožné: podívat se do mysli člověka, která je před okolními pohledy uzavřena. Wagner s Köcherem nesympatizuje, jen se ho snaží pochopit. A střípek po střípku se mu daří poskládat mozaiku zpomalených pohybů, záchvěvů emocí a suchých fakt, z níž se vynořuje fascinující postava. Nikoli romantizovaný gauner jako z mafiánského dramatu, ale muž, který při konstrukci vlastního obrazu musel zahodit lidskost. Soudit už jej musí jiní.
