V rozhovorech pláče nad změkčilostí dnešní "politicky korektní" generace a na plátnech kin nutí publikum plakat jako za starých časů, kdy ještě lístky do kin prodávaly především výkony velkých hollywoodských hvězd. Herec a režisér Clint Eastwood má sice i v šestaosmdesáti letech charisma a názory svého slavného nekompromisního hrdiny Drsného Harryho ze stejnojmenného filmu, ale jeho režijní novinka nazvaná Sully: Zázrak na řece Hudson je především melodrama. A slzy při sledování snímku tečou proudem.
"Ten let trval jen pár minut, ale přesto si živě vybavuji nesmírné množství detailů," píše na úvod stejnojmenné knihy kapitán Chesley "Sully" Sullenberger. Ten v lednu 2009 zachránil život 155 pasažérů svého letounu, který se srazil s hejnem ptáků.
Těch 208 vteřin, během nichž dopravní letadlo zázračně přistálo na hladině řeky Hudson v New Yorku, se ve filmové verzi skutečného příběhu odehraje hned několikrát, pokaždé s trochu jinými detaily.
Eastwood naložil na herce Toma Hankse obtížný úkol ztvárnit lidového hrdinu, který po většinu snímku nečelí nástrahám přírody a osudu, nýbrž vyšetřování toho, za jakých okolností svůj hrdinský skutek učinil.
Je to příběh starý jako sám Hollywood: skromný, schopný hrdina, v němž se skrývá to lepší z každého z diváků, se na jedné straně dočká jednomyslné podpory nejen všech pasažérů, ale prakticky celého New Yorku.
Jenže na druhé straně číhají "hlavouni" z komise pro bezpečnost dopravy a také ti z pojišťoven a leteckých společností. A těm se nelíbí, že pilot utopil letadlo, jež přitom dle počítačových simulací mohlo klidně přistát hned na dvou letištích v okolí.
Od úvodní snové vize, v níž se letoun řítí mezi budovami New Yorku, režisér Eastwood spolu se scenáristou Toddem Komarnickým chytře budují napětí.
Diváci nepochybně jednomyslně fandí Sullymu v podání Toma Hankse, nejpřívětivějšího herce současného Hollywoodu ve věkové kategorii 60 a méně let, ale přesto v nich vrtají pochyby, zda dobrosrdečný pilot se čtyřicetiletou praxí nepochybil a zbytečně neriskoval.
Celé přistání se ve filmu poprvé ukáže poměrně pozdě, uprostřed Sullyho telefonátu se ženou, ale ještě mnohem později se vyjeví, že v něm spoustu věcí nebylo vidět a především slyšet. Jde o snímek tak plný patosu a dojetí, že v rukou mnoha jiných režisérů by skončil jako kýč. V Eastwoodově uměřené režii však vznikla kultivovaná podívaná, která bude nepochybně rezonovat především v Americe, pro niž má od teroristických útoků z 11. září děsivé konotace už jen symbol letadla nad obrysy mrakodrapů.
Evropského diváka tato pohádka, prostoupená větami jako "Tehdy ti nejlepší Newyorčané spojili své síly", nejspíš občas donutí zamáčknout slzy a zamyslet se nad svým dojetím. A možná také nad tím, zda mají podobné filmy v moderní kinematografii stále místo.
Když Tom Hanks běhá ranním velkoměstem a sužují ho děsivé vize, že mohl pochybit, stává se z Eastwoodova snímku obžaloba všech těch, kteří raději papírují, než konají. Těch, kteří by i opravdového hrdinu "jako z filmu" nejraději dohnali nejen na psychické dno, ale také k odpovědnosti a ke ztrátě pilotní licence.
Naštěstí snímek nikdy nesklouzne k černobílému vidění, které by démonizovalo jednu stranu a heroizovalo tu druhou. A nakonec jsou vlastně sympatičtí všichni. Jak kapitán a jeho neméně statečný kopilot, tak ti, kdo se pomocí nezpochybnitelných důkazů přesvědčili, co se tehdy během oněch 208 vteřin ve vzduchu událo.
Přesto se při závěrečných titulcích, v nichž figurují záběry skutečného Sullyho a jeho pasažérů, nelze zbavit pocitu, že někdy prostý režijní um nestačí a že pohádek pro dospělé už bylo dost.
