Jak její reportáže v deníku A2larm, tak oceňovaný dokument Apoleny Rychlíkové nazvaný Hranice práce do značné míry splnily účel - rozpoutaly diskusi a vedly k několika konkrétním posunům, například zvýšení mezd v Albertu. Utichající debatu i snahy o změnu jak pracovních podmínek, tak chápání pojmu práce se nyní pokouší oživit inscenace pražského Divadla Komedie nazvaná Hrdinové kapitalistické práce. Vychází ze stejnojmenné knihy reportáží Uhlové.
Pro režiséra Michala Hábu, který tíhne k angažovanému, levicově orientovanému, často až brechtovsky laděnému divadlu, se sociální téma zdá být jako dělané. Problém s převodem na jeviště - a režisér si ho zjevně uvědomuje - spočívá v provázanosti látky s autentickým prožitkem Uhlové, s jejím autorským hlasem.
Kniha, koncipovaná jako deník, a stejně tak filmový dokument mají nespornou dokumentární hodnotu. Uhlová detailně popisuje jednotlivá pracoviště i fragmenty příběhů těch zaměstnanců, s nimiž se sblížila. Stejně podstatná z hlediska účinku je ovšem i rovina emocionální. Co o tématu třeba i částečně víme, prožíváme skrze autorčiny pocity a stavy beznaděje, vzteku či únavy. Ta ji v dokumentu poměrně strašidelně mění i fyzicky, především co do otupělého výrazu v obličeji.
Ač tedy Uhlová opakovaně mluví o tom, že je jí to "líto", není to lítost, ale soucit, vycházející ze skutečné, prožité účasti i přijmutí toho, že nemůže bezprostředně pomoci.
Režisér Hába na jevišti středobodem dění ponechává Uhlové vyprávěčský hlas, dělí ho však mezi čtyři výtečné herečky. Ty pak dle potřeby zosobňují i lidi, se kterými se Uhlová setkala či kteří její práci komentovali.
Hned v úvodní scéně se všechny objevují v blyštivě zlatých róbách, s šampaňským v ruce a jaksi nadřazeným výrazem v obličeji jako představitelky našich privilegovaných životů. Za doprovodu ironické diskotékové písně Heroes of Capitalist Labour s opakujícím se refrénem "It’s them, it’s us, it’s you" (Jsou to oni, jsme to my, jsi to ty) herečky vybranými pasážemi z knihy zprostředkovávají zkušenost Uhlové z motolské čistírny.
Zmiňují samozřejmost, s níž se tu zaměstnancům doporučuje vzít si po úmorné dřině za minimální mzdu ještě další práci, protože "tak to lidi dělají", málo jedinců na moc práce, hrdost lidí na zaměstnání, které jim ale neumožňuje důstojně žít. Jak dokládá scéna, v níž se jedna z hereček manicky cpe dortem ze Světozoru - pro jednoho ze zaměstnanců prádelny znamenal výlet metrem a zážitek, jaký si pravděpodobně dovolí jednou za život.
Problematika exekucí, které lidé z nízkopříjmových zaměstnání často musí řešit, a nefunkčnosti stávajících úřadů práce, s níž diváky seznamují zbylé kolegyně, v tuhle chvíli herečce nemůže být víc putna.
Inscenace postupně prochází veškeré pracovní "štace" Uhlové, s každou další částí ale autorčinu výpověď čím dál víc dekonstruuje. Režisér Hába, jak je pro něj typické, text soustavně zcizuje, komentuje, dovysvětluje, s notnou dávkou ironie zasazuje do zdejšího kontextu. Jako by věděl, že odzbrojující autenticity a syrového účinku předlohy stejně nedosáhne.
V epizodě z Vodňanského kuřete tedy prim přebírá herečka Ivana Uhlířová, která se ve žluté kombinéze válí po obrovském plyšovém kuřeti a překotným, čím dál zmatenějším způsobem, odpovídajícím neuctivému zdejšímu pojetí práce, popisuje absurdní chaos - včetně neschopnosti vysvětlit lidem, co mají dělat, tlaku na neefektivní rychlost a plýtvání materiálem i energií.
Johana Schmidtmajerová a Halka Třešňáková ji přeruší s vtipem "přijde novinář na sociální sítě a říká", v němž se otírají o chytré, pohodlné komentáře kritiků Uhlové, v tomto případě výtku, proč se nevěnovala také důstojnosti zvířat zde porcovaných. Pološílená Uhlířová, již zcela propletená s plyšovým kuřetem, se tedy pokouší téma vetknout do své už tak komplikované tirády, až sotva popadá dech - těžko může spasit celý svět. Soucítit tu jde takříkajíc samo.
Ironie nemine ani obecnou představu o hrdinství. Ta má blíž k Supermanovi než k samoživitelce, která neviděla vyrůstat svého syna kvůli práci v Albertu, kde je zaměstnanec nucen se i přes slzy především neustále usmívat na zákazníky. Obří kuře tak alespoň odváží bagr za doprovodu dramatické hudby a spousty efektního kouře.
Ctnostnou lítost z bezpečných pozic průběžně shazuje operní zpěv Vandy Šípové, která tragicky pěje "je mi to líto", zatímco se v sošné póze projíždí po jevišti na "bedně kontextu".
Pokládají se "navztekané otázky", kupříkladu zda je demokratická práce možná bez přehodnocení celého systému. A soustavně se musí dávat pozor, aby to celé nebylo moc radikální, protože to "nikdo nechce". Stejně jako zmínku o čemkoliv levicovém, protože levičák byl i Stalin, takže všichni levičáci přece musí být jako Stalin, jak zazní v dalším operním popěvku.
Nakonec s připitomělým, leč sebevědomým výrazem přikluše kovboj v podání Jindřicha Čížka, který do té doby obstarával živý hudební doprovod. Představí se jako "metafora Kapitálu" a čtveřice protagonistek pod jeho taktovkou nezúčastněně a neumětelsky zavrzá smyčcový kvartet.
Umění totiž inscenace tematizuje také. Respektive umění jako práci, protože aby téma mohlo být politické - a alespoň minimálně prožité jako Uhlové zkušenost -, musí být osobní, káže Schmidtmajerová v mikině s potiskem Ježíše. Copak to, že je práce baví, snad herce předurčuje k podřadným platům? Mají být vděční - stejně jako hudebníci, učitelé nebo diváci Divadla Komedie -, že přes víc než plné úvazky nemají co danit?
Tlačit příliš na pilu by bylo nevkusné, režisér Hába i herečky ale mají dobrý timing i míru. Nejen v této scéně udržují agitku na uzdě. A tak inscenace především manifestuje tezi, že dokud se za zlepšování podmínek vlastní práce nebudeme ozývat "my" (přičemž my, vy a oni v inscenaci porůznu permutuje a splývá), nemohou se ozvat ani lidé, o kterých píše Saša Uhlová a kteří k tomu mají mnohem méně prostoru. To by bylo teprve hrdinství. Jen jestli to není moc radikální.
Hrdinové kapitalistické práce
(Hra vznikla na náměty článků Saši Uhlové)
Režie: Michal Hába
Divadlo Komedie, Praha, premiéra 14. září, nejbližší reprízy 24. září a znovu 3. a 19. října.
