Krištof Kintera ví, jak přitáhnout zástupy. Na jeho rudolfinskou výstavu Nervous Trees před šesti lety přišlo přes 150 tisíc lidí. Aniž by se podbízel, dokázal vedle fajnšmekrů srozumitelně promluvit i k divákovi, který o umění naposledy zakopl na hodině výtvarky na základní škole. Secesní Rudolfinum tehdy rozšťoural intervencí, která neměla obdoby.
Podlahu pokryl sešlapaným linem, odšrouboval starý lustr a snesl ho na zem tak, aby vypadal, že se před chvílí zřítil. Na zemi vytvořil zašmodrchaný chumel z drátků a elektrozařízení připomínající megalopolis budoucnosti. Jednu z výstavních síní předělal v ušmudlaný ateliér plný plechovek a barev, v další zase vystavěl pyramidu ze zapojených praček s rotujícími bubny.
Člověk nemusí být kurátor umění, aby pochopil, že autor naznačuje něco o lidské spotřebě a síle, s jakou lidstvo nevratně přetváří svět. Přitom nešlo o žádný mravokárný apel, ale zábavnou a vizuálně bohatou výstavu, nad kterou žasli dospělí i děti.
Pohled, který vidí až do žaludku
Kinterův nový výstavní počin v pražském Doxu podtrhuje vedle talentu srozumitelně komunikovat ještě jednu umělcovu schopnost - jasnozřivý pohled, kterým vidí současné společnosti až do žaludku. Velká stěna ve věži holešovické výstavní síně je posetá "kresbami", které vytvářel dvacet let.
Většinou se jedná o bílý rám, z něhož svítí jednoduše vyvedené reliéfní "emoji" s prostým apelem ve formě černého nápisu. Často jde o různě barevnou rozteklou skvrnu s žárovkami místo očí a krátkou čarou místo úst. Groteskní obličej ale může tvořit i zmuchlaná igelitka, rozsypaný popel, slepenec vánočních ozdob nebo jen kus dřeva. Emoci vyvolává výraz "smajlíka" v kombinaci s úsečnou hláškou.
"Ksichty" česky i anglicky informují, že "pocity jsou děvky", "slova bolí", ptají se, jestli "je v pořádku nemít na nic názor". Plynová maska s chapadly je personifikací psychózy, rozteklá rudá skvrna je "těžká myšlenka" a klacek s očičky zase "těžká chvíle". Obličeje připomínající rozšláplou žvýkačku chrlí po desítkách věty, které mohou vyvolat úsměv, stejně jako nepříjemně bodnout.
"Odtajňuji komentáře k okolnímu světu a snažím se je zestručňovat, cizelovat a mířit jimi na naše společné problémy, traumata, komplikace. Hraju si na terapeuta, zároveň jsem sám sobě pacientem a je to vlastně terapie i pro mě," říká Krištof Kintera, obklopen chórem, který mnohohlasně sděluje rozporuplné pocity a stesky moderního člověka.
Leckdy docela konkrétně. Přelomené koště s brýlemi nás informuje, že si "připadá zlomeně a přepracovaně", najdou se i existenciální povzdechy o tom, že "není žádný znova". Zpuchřelý předmět, který mohl být kdysi rozfoukávačem ohně v krbu, zase tvrdí, že představuje naši environmentální úzkost.
Permanentní tok obrazů
Tři sta obrazů dosud samostatně viselo u více než 120 zapůjčitelů doma nebo v kanceláři. Jak masový účinek celé stěny hlav vnímá umělec, který sám hovoří o době přehlcené informacemi? "Žijeme v permanentním toku obrazů a já si jenom přihřívám polívčičku. Místnost, v níž stojíme, je přeplněná vjemy a touhle instalací příval informací jen zesiluji," uznává. Když mluví o tónu kreseb, tvrdí, že se snaží být "úsečný, lapidární, jízlivý a ironický". Za černým humorem v umění si stojí, i když vnímá, že někomu může připadat nevhodný. Považuje ho ale za lék.
Během vernisáže se tak nenechal vyvést z míry, když ho pozorný host upozornil, že mu ve větě jedné z kreseb chybí čárka a navíc v ní má pravopisnou chybu. "Měl jsem zrovna v kapse fixu, tak jsem neváhal a opravil to." Na otázku, co tomu řekne majitel zapůjčeného obrazu, Kintera reaguje se smíchem: "Bude to muset respektovat, a když ne, tak to má blbý, no."
A jak "blbý" je to podle jeho názoru s lidstvem, jehož "budoucnost je v troskách", jak informuje další kresba? "Snažím se být optimista. Konec světa přichází už od pradávna, vždy byl za dveřmi, je to přirozená součást koloběhu. Stejně jako od narození spějeme ke konci, tak se lidi obávají, že bude končit svět. Ale nebude, pevně věřím, že to nějak zvládneme. Zároveň je nutno podotknout, že svět je taky pěkně pekelné místo, je třeba to nějak empaticky nazírat, není to jen legrace…"
Psychokoktejl, který si mícháme
Některé z kreseb mohou působit povědomě, novinkou je toxická skládka emocí, kterou Kintera vystavěl uprostřed místnosti. Nápad začal malou poličkou v úvodu výstavy, na niž umělec postavil několik základních ingrediencí "psychokoktejlu" lidské mysli, jako jsou láska, pochyby, strach nebo pokora. Rozhodl se dílo rozšířit a objednal si dodávku nádob, na které začal malovat pozitivní i negativní stránky duše.
"Začal jsem psát a zjistil jsem, že mám těch kanystrů a barelů málo, tak přijela druhá dodávka." Momentálně je opět ve fázi nedostatku. "Zapisuji si do telefonu stále nové ingredience. Stačí poslouchat rádio a naskakují mi další a další přívlastky, které mají otisk v naší psychické realitě!"
I v Doxu dojde na oblíbené lino z Kinterova ateliéru a na ozvěny jeho starších nápadů. Třeba dřívější projekt Neuropolis reprezentují díla složená z elektroodpadu. Skládá z něj miniatury měst a jejich vnitřností, které procházejí metropolemi. "Fascinuje mě spletenec všech těch sítí. Je to město pod zemí, které oko nevidí. Až když se dělají výkopy, vidíme provázanost toho mraveniště, kabelů, vodovodů, kanalizací, plynovodů. Baví mě to rozplétat, jde svým způsobem o krajinomalbu, která jde pod povrchem věcí."
Popularita přináší nevyhnutelnou kritiku
Pod povrch přírody se dostal díky obrazům rostlin, jež tvoří technikou vypalování elektrickým výbojem. Pomocí dvou vodičů na bílou plochu kreslí květiny i s kořeny. Fascinuje ho, že se rostlina pod zemí přesně podobá přirozenému vlnění elektřiny. "Kořeny, blesk a všechny projevy růstu, energie a vypětí mají strašně podobné tvarosloví," říká autor nadšeně.
Kinterovi bude v září padesát, úspěch v Rudolfinu ho před skoro šesti lety dostal do širokého povědomí veřejnosti, ale vynesl mu také kritiku kvůli údajné snaze se zalíbit. Kintera se netají tím, že chce, aby lidé jeho práci chápali, kritika, která přišla i z vlastních řad, ho nicméně rozčílila. "Ale záhy jsem se s tím naštěstí vyrovnal a začalo mi to být úplně jedno. Myslím, že je to nevyhnutelné a stane se to každému autorovi, který se stane známým. Umělecká scéna vzniká z undergroundu a oslovuje malou bublinu lidí," vysvětluje umělec, který sám pamatuje na výstavy, které pořádal pro patnáct lidí.
"Zároveň chápu, že se mladší autoři musí vymezit vůči těm starším a poslat je trochu do háje. Je to zdravé, takže hurá do toho! Jen očekávám, že mi ukážou, s čím sami přicházejí. Pakliže je ta kritika pouze verbální, ale nenabízí mi z té druhé strany alternativu, je marná," uzavírá.
