(2. díl dvoudílného seriálu) Před odjezdem na Sumatru jsme si dopřáli pohodu na námi prověřené pláži Nusa Dua. Na Sumatru jsme letěli s Jayou, Sumatřanem, kterého jsme poznali hned první den na pláži v Kutě.
Po dvou hodinách letu jsme přistáli na Jávě, abychom přestoupili na letadlo na Sumatru. Let na Sumatru trval další dvě hodiny. Po příletu na nás na letišti čekali Jayovi kamarádi, kteří nás zavezli na místo, které se jen vzdáleně podobalo autobusovému nádraží.
Leželo v Medanu a jeli jsme k němu asi dvě hodiny. Na autobus jsme čekali více než hodinu. Jelo se do vesnice, kde nás vyzvednul Jayův táta. U nich doma už na nás čekaly rozestlané postele, do kterých jsme zalezli, tak jak jsme byli. Celkově nám cesta trvala dvanáct hodin.
Ráno mě probudil všudypřítomný pach cigaretového kouře. Sumatřani jsou doslova obaleni dýmem. K tomu cigaretovému se přidal i kouř z pálených odpadků. Chvíli jsem zůstala v posteli a poslouchala život.
Jayova maminka uklízela skromný baráček a Febiola, Jayova mladší sestra, do toho zpívala svým silným hlasem písničky od Beyoncé. Ve vesnici jsme byli vůbec prvními turisty, takže jsme se stali místní atrakcí. Všude nás vítali s otevřenou náručí a všude nás chtěli krmit, protože jsme jim připadali hubení.
Jsme atrakce, musím vystoupit v místní škole
Po snídani jsme si prošli vesnici a Jaya nás vzal do místní základní školy. Oznámil mi, že budu mluvit ve třídě před dětmi, tak ať se na to připravím. Tihle malí nadšení a rozradostnění špunti se učili anglicky, většině z nich to však příliš nešlo, a tak jsem musela hodně moc přemýšlet o tom, co jim povím, jak jim to povím, a nakonec, jestli to vůbec já, která mám problémy hovořit na veřejnosti, zvládnu.
Když se na nás na školním dvorku sesypali učitelé a odhadem padesát až sedmdesát žáků, moje sobecké obavy byly rázem ty tam. Hovořili jsme o mých tetováních, práci, mé zemi, o přírodě a o orangutanech.
Pak po mně děti chtěly podpisy do sešitů. Po tisíci vyfocených fotografiích se studenty i učiteli jsme se zastavili na tržišti. Poté jsme vyrazili k jezeru Danau Toba, kde byl příjemný klid. Když jsme přijeli zpět domů, požádala mě Jayova maminka, jestli bych s ní a s Jayovým tátou nejela do města na trhy, abych jí tam pomohla vybrat oblečení, boty a doplňky na svatbu Jayovy kmenové sestry Nichi.
Vidět takhle obrovský trh, kde maso střídalo bižuterii, bylo opravdu zajímavým zážitkem. Sumatra mě neskutečně motivovala, ohromovala, až jsem začínala mít neodolatelnou touhu se sem co nevidět vrátit. Na Sumatru jsme totiž měli málo času a já věděla, že je tu toho mnoho k poznávání a objevování.
Po návratu domů jsem si dala ledovou sprchu z kyblíčku. Byla tak osvěžující. Celé rodině jsem ale připadala jako blázen, protože jsem se myla večer, kdy je teplota v jejich vesnici o cca 15 až 20 stupňů nižší než ve dne. Všichni se obvykle myjí ráno, aby jim nebyla zima.
Rodinné hrobky Bataků jsou obsypané turisty
Na další den jsme měli naplánovaný výlet na ostrov Tuk Tuk na jezeru Toba, u něhož se narodil Jay. Když jsme k němu dojeli, zjistili jsme, že nám ujel trajekt, a tak jsme hodinu čekali na další. Cesta po největším sopečném kráterovém jezeře na světě nabízela mnoho krásných pohledů. Na Tuk Tuk jsme jeli asi půl hodinky.
Projížděli jsme se po ostrově, až jsme dojeli na louku, kde stály zajímavé domečky. Jaya nám řekl, že to jsou rodinné hrobky Bataků. Na jedné louce byla hrobka rodiny Siallagan. Po cestě do jeho vesnice nám vyprávěl o Batacích. Než jsem odjela do Indonésie, něco málo jsem si o nich četla a nesmírně mě zajímala jejich historie. Vůbec by mě nenapadlo, že se na cestě dostanu do batacké rodiny!
Batakové byli původním Sumaterským kmenem, který žil v oblasti severní Sumatry, právě kolem jezera Toba a pod Acehem. Do 18. století byli Batakové animisty a kanibaly. Často mezi sebou válčili, kvůli čemuž stavěli vesnice tak, aby se do nich nemohly dostat jiné batacké rodiny.
Mezi vesnicemi nebyly cesty a přes řeky nevedly mosty. V 18. století se setkali s protestantskou vírou, kterou jejich král brzy přijal za svou a která se rozšířila do celého kmene. Tím skončili s válčením a s kanibalismem.
Když jsme dorazili do Jayovy vesnice, zjistili jsme, že je atrakcí pro turisty. Nakonec celý Tuk Tuk byl jednou velkou turistickou atrakcí. Čistý, upravený, ale vůbec ne autentický. Naštěstí nebyl v této době plný turistů. Z Tuk Tuku jsme vyrazili směrem k Parapatu, kde se volně pohybují orangutani. Bohužel jsme na ně neměli štěstí.
Cestou domů jsme to vzali přes čajovníkové plantáže. Pomalu se stmívalo a pohled na vesnice plné kouře působil pochmurně.
Fotím svatbu Jayovy kmenové sestry
Na Sumatru jsem jela více méně kvůli tomu, abych zde nafotila svatbu Jayovy kmenové sestry Nichi. Kolem druhé ranní jsme tedy přijeli k salonu La Lolo, kde jsem od tří do šesti hodin ráno fotila přípravy. Byly velkolepé. Jak by taky ne, když jsme se nacházeli v nejlepším batackém salonu v severní Sumatře.
Nanést nevěstě make-up na tvář trvalo dobré dvě hodiny. Přirozená krása Nichi se ztratila pod nánosem líčidel. Vypadala jinak, ale zajímavě. Po nalíčení obličeje jí nanášeli make-up i na zbytek těla.
Poté se kolem Nichi seběhlo několik žen a snažily se ji vtěsnat do šatů. Nakonec jí do vlasů vsadily jasmín a růže. Ze salonu jsme vyjeli zpátky do vesnice. Svatba začala v devět hodin dopoledne mnoha obřady v rodinném domě. Lidé seděli uvnitř a venku na zahradě. Když jsem dorazila, konaly se uvnitř domu proslovy a lidé venku čekali na okamžik, kdy se budou moci pustit do jídla.
Ochutnala jsem tradiční svatební jídlo - prase vařené ve vlastní krvi s rýží. Po této části dopoledního obřadu se popošlo do kostela, kde se konal vleklý obřad.
Na celé svatbě jsem postrádala úsměvy a veselí. Všichni byli ohromně vážní. První větší emoce jsem zaznamenala až při gratulacích. Nichi na svatbě měla fotografku i kameramana. Všechno se jim maximálně přizpůsobovalo. Vše bylo statické. Když se měla udělat fotka, jako by se celý svět zastavil jen pro ten jeden fotografický okamžik.
Kameraman natáčel téměř vše, a tak jsem měla ženicha i nevěstu permanentně ozářené panelem z led diod. Obřad trval dvě hodiny. Po něm se všichni hosté přesunuli na zahradu, kde se konaly další obřadní ceremonie. Během této části novomanželům zazpívala i Febiola.
Loučíme se s rodinou, blíží se cesta domů
Další den dopoledne jsme se nasnídali a rozloučili s rodinou. Máma byla smutná. Objali jsme se a vyrazili na autobus. Po dvou hodinách cesty jsme v jednom městě přesedli na autobus/auto a jeli do Medanu. V Medanu jsme byli po pěti hodinách jízdy.
Další hodinu jsme čekali na Jayovy kamarády. Měli jsme naplánovaný výlet na vulkán nad Medanem. Jaya nám říkal, že tam pojedeme odhadem hodinku. Nikdy ale nevěřte Sumatřanovi, když vám říká, v kolik kde máte být. Po třech hodinách strávených v dalším autě jsme dojeli pod vulkán. Začalo lít, vulkán zahalila mlha a bylo po treku. Náhradní plán nebyl příliš daleko. Zajeli jsme do sirných bazénků.
V 5:30 ráno zazvonil budík. V šest jsme vyjeli od hotelu, v sedm byli na letišti a v 8:30 odletěli na Jávu a z Jávy na Bali. Na Bali jsme letěli pět hodin, došli jsme do hotelu, kde jsme si před tím nechali věci, a vyrazili do města na jídlo a koupit nějaké drobnosti. Na večer jsme se vrátili zpět, sbalili si své saky paky, dali sprchu a šli na letiště. Do Čech jsme z malé vesnice na Sumatře dorazili prakticky po 68 hodinách.
Další den ráno jsem si koupila letenku zpátky na Bali, abych se vydala na další cestu po Asii a Indonésii.
