Praha - Pražané se bouří proti necitlivosti developerů a stavebních podnikatelů, demonstrují proti stržení historických domů. Stěžují si, že doba je zlá, památkám nepřeje a orientuje se jen na peníze.
Jenže kolem roku 1900 byla situace staré Prahy mnohem horší. Stavební podnikatelé měli menší zábrany, neboť památková péče neexistovala. Historické domy se demolovaly po stovkách, zničen byl celý Josefov a část Starého Města.
Právě proto vznikl před 115 lety Klub Za starou Prahu, aby se proti těmto zásahům postavil a naučil společnost vnímat památkové hodnoty. S jeho pomocí se například podařilo zabránit zastavění Kampy, zbudování silnice srázem Petřína nebo vystavění zubačky Nerudovou ulicí.
"Umíte si představit, že by se dnes bourala třeba Karlova ulice na Starém Městě nebo Mostecká na Malé Straně? Ta představa je naprosto nemyslitelná, takže srovnávat historické 'developery' s těmi dnešními lze opravdu jen těžko. Ten rozdíl spočívá právě v existenci památkového vědomí, které stanovuje určité přirozené hranice nedotknutelnosti," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková.
Aktuálně.cz: Klub Za starou Prahu funguje už 115 let. Řeší v zásadě stále stejné problémy, tedy necitlivé zásahy do historických pražských památek, nebo se jeho činnost v průběhu historických etap nějak zásadně mění?
Kateřina Bečková: Náplň klubu skutečně zůstává po celých 115 let stejná, liší se jen způsob, jakým kdy mohl klub své názory prosazovat. Za minulého režimu byly pochopitelně možnosti vyjádření nesouhlasného stanoviska velmi omezené, stavebníkem byl většinou stát a protivit se mu znamenalo riskovat zrušení spolku. I tak je to spíš zázrak, že si klub svou nezávislou existenci po celou dobu udržel. Předpokládám, že hlavní zásluhu na tom má fakt, že památková péče je ve své podstatě nepolitická disciplína.
A.cz: Nebýt intervencí klubu, byla by Praha o hodně jiná a památkově chudší?
Nepředstavujme si, že Klub Za starou Prahu hýčká nějaký seznam budov, které zachránil. Pokud se některé památkově kontroverzní záměry v minulosti nerealizovaly, stalo se to mnohdy součinností více činitelů, nebo i souhrou náhod. Já myslím, že historická zásluha klubu je jiná, stál u zrodu státní památkové péče, učil společnost vnímat památkové hodnoty a formoval její památkové vědomí.
A.cz: Lidé si dnes říkají, že si neumíme vážit památek a že provádíme necitelné zásahy. Ale v historii vašeho klubu čtu, že již krátce po roce 1900 museli členové řešit takové bizarnosti jako elektrické dráty pro tramvaj na Karlově mostě nebo zubačku Nerudovou ulicí. Jak reálné tyto plány byly?
Ty plány byly myšleny vážně, ale odpor proti nim, podnícený nejen Klubem Za starou Prahu, ale i mnoha jinými spolky, způsobil, že nebyly společensky průchodné. Zkrátka tehdejší sbor obecních starších pražského magistrátu, což bylo dnešními slovy městské zastupitelstvo, si nemohl dovolit něco takového podpořit a přijít o voličstvo.
A.cz: Váš klub vznikl v roce 1900 "v době soustředěného náporu stavebních podnikatelů na výhodné využití parcel historického centra města, kterému však musely předcházet demolice cenné historické zástavby," jak píšete. Fungovali draví developeři již tehdy?
V roce 1900 se neříkalo "developer", ale "stavební podnikatel" a stejně jako dnes to nebylo z podstaty věci žádné odpudivé podnikání. Tehdy neexistoval památkový zákon, a pokud stavební podnikatel prokázal stavebnímu úřadu, že navržená stavba bude dostatečně důstojná pro dané místo a esteticky na úrovni, nic mu nebránilo starou stavbu na tom místě zbořit. V Praze se od 90. let 19. století bouralo neuvěřitelným tempem, jednak to byla pražská asanace, stavební akce pražského magistrátu, při níž byl zbořen celý Josefov a přilehlé části Starého Města, a jednak soukromá aktivita mnoha stavebních podnikatelů. Během dvaceti let byly zbořeny stovky historických domů.
A.cz: Čili se s památkami zacházelo ještě podstatně hůře…
Umíte si představit, že by se dnes bourala třeba Karlova ulice na Starém Městě nebo Mostecká na Malé Straně? Ta představa je naprosto nemyslitelná, takže srovnávat historické "developery" s těmi dnešními lze opravdu jen těžko. Ten rozdíl spočívá právě v existenci památkového vědomí, které v naší současné kultuře stanoví určité přirozené hranice nedotknutelnosti. Názorně bych to vyjádřila takto: jestliže v roce 1900 bylo na denním pořádku bourat cokoliv snad s výjimkou gotických kostelů, dnes si investor už nedovolí navrhnout demolici barokní stavby, i když cokoliv mladšího už pro něj tabu není.
A.cz: V prvních letech Československa museli památkáři řešit mnohdy necitelná strhávání habsburských symbolů. Které vzácné památky tím například utrpěly nebo byly zcela zničeny?
V takové převratové euforii vždycky dochází k určitým kulturním ztrátám. Odstraňují se pomníky a symboly předchozího režimu. Ale za dvě tři generace negativní pocity vyprchají a zákonitě se objeví iniciativy, které to překotné obrazoborectví chtějí napravit. Dnes, kdy novodobý český stát je pro nás již naprostou přirozeností, bezprostřední nenávist k Habsburkům dávno necítíme a obnovení například pomníku Františka I. na Smetanově nábřeží není pociťováno jako žádné trauma. Mnoho lidí možná ani neví, že se tam vrátil.
A.cz: Proč byl v roce 1918 rozvášněným davem stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí? Co ten měl s Habsburky společného, když byl vztyčen jako poděkování za obranu před Švédy? A co je pravdy na tom, že tentýž dav chtěl jít naházet sochy z Karlova mostu do Vltavy?
O tom nelze uvažovat racionálně, byl to prostě ukázkový vandalský kousek, který dobře pasuje na tu zjitřenou dobu po 28. říjnu 1918. Nicméně podvědomým motivem byla nepochybně křivda z vynucené rekatolizace českých zemí, vždyť předbělohorské Čechy byly výrazně protestantské. Je zajímavé, jak málo se do tohoto přediva emocionálních vztahů našich předků dnes dokážeme vcítit, pro nás je to už jen učebnicový příběh. Zda měl rozjařený dav zálusk i na Karlův most, nevím.
A.cz: Jak reálná byla hrozba zastavění Kampy tak, že by nebylo vidět panoráma Hradčan?
Skutečně reálná, i když panoráma Hradčan by jistě více či méně vidět bylo, jen by se změnilo popředí toho známého "stokorunového" pohledu. Ještě za Rakouska se na Kampě a malostranském břehu vůbec plánovala výstavba kamenného nábřeží a na něm velké úřední budovy, podobně jako byly zastavěny i jiné pobřežní úseky v Praze. Pokud se nad tím dnes pohoršujeme, je to trochu ahistorické, protože tento způsob úpravy břehů byl tehdy zcela obvyklý.
A.cz: Co tenkrát rozhodlo?
O zachování Kampy bez nábřeží, ale také volného pohledu na panoráma Emauzského kláštera na Novém Městě se muselo skutečně tvrdě bojovat. Různými protesty, novinovými články a hlavně intervencemi vůči rozhodujícím místům na magistrátu, dnes bychom řekli lobbingem.
A.cz: Co chybělo k tomu, aby v meziválečném období byl zničen Petřín tím, že by svahem vedla silnice, která by spojovala centrum s Dejvicemi? Jak silné byly tyto snahy?
Takzvaná petřínská komunikace byla skutečně dlouho a vážně projektovaným záměrem. Měla to být taková serpentina po svahu Petřína, která by začínala na Malé Straně u Hladové zdi a končila v Břevnově. Řešila tehdy již palčivě pociťovaný problém dopravního spojení z jihu na západ Prahy. Nakonec se právě v protestech proti tomuto záměru zrodila myšlenka výstavby Strahovského tunelu.
A.cz: Jak klub fungoval v době komunismu? Šlo zabránit mizení starých pražských čtvrtí ve prospěch výstavby panelových sídlišť či budování metra?
V době minulého režimu klub pochopitelně nemohl fungovat tak jako za Rakouska, první republiky nebo dnes. Ale tehdy byly jeho členy mnohé osobnosti oficiální památkové péče, takže paradoxně měly myšlenky klubu v odborných památkových orgánech snad největší zastání za celou dobu jeho existence. Jenomže proti politickým rozhodnutím, jako byly například demolice nádraží Těšnov, asanace Žižkova či Vysočan, byly krátké i orgány památkové péče, natož klub.
A.cz: Jak těžké bylo bojovat s "hurápodnikateli" a dravými investory po uvolnění režimu v 90. letech 20. století?
Popravdě řečeno, nejtěžší pro nás bylo pochopit, jaká je a jaká by mohla být v nových podmínkách role klubu. Kde a jak co nejúčinněji vyjádřit náš názor. Myslím, že to trvalo až do poloviny 90. let, než klub získal tu jistotu pohybovat se v prostředí orgánů státní památkové péče a než si tyto orgány zvykly, že klub není jejich konkurent, ale spojenec.
A.cz: Jestli se v 90. letech na veřejnosti plamenně diskutovalo o nějaké proměně historické Prahy, pak to byl Tančící dům. Proč právě on?
Sama jsem obdivovatelkou a ctitelkou Tančícího domu a při žádných jednáních před více než dvaceti lety, kdy se projednávaly jeho první studie, jsem ještě nebyla. Ale vzpomínám si, že velkým kritikem stavby byl především doktor Dobroslav Líbal, nestor české památkové péče a tehdejší místopředseda klubu. Vyčítal mu rozbití klidné uliční fronty nábřežních domů a v motivu tančící dvojice "Ginger a Fred" shledával pokleslou provokativnost. V podstatě měl pravdu, ale to, co on nazýval záporem stavby, já považuji za její klad.
A.cz: Jde tedy často o subjektivní názor památkáře...
A to je pro památkovou péči typické. Není založená na žádném přesném měření, ale na subjektivních soudech, generačních názorech, osobních zkušenostech i emocionálním nastavení hodnotitele, z nichž ty, které mají největší podporu odborné i laické veřejnosti, by měly být akceptovány.
A.cz: Jaké současné kauzy Klub Za starou Prahu řeší?
Rozhodně jich není nemálo. Nechceme například, aby se bouraly domy v pražské památkové rezervaci, protože to jde proti jejímu smyslu. V současné době víme o několika domech bezprostředně ohrožených demolicí - Václavské náměstí 47, Revoluční 30, Petrská 33. Nechceme, aby se historické domy přestavovaly, nastavovaly a dostavovaly tak necitlivě, že ztratí svůj charakter a stanou se karikaturou sebe sama, jako například bývalý Dům potravin na Václavském náměstí přestavěný na hotel. Nechceme, aby novostavby vstupovaly do prostředí historické zástavby na úkor svého okolí, často totiž neusilují o harmonii s místem, ale o ničím nezaslouženou dominanci, třeba dům Crystal na Vinohradské třídě nebo plánovaná budova Line přezdívaná Lední medvěd na Vítězném náměstí.
A.cz: Je stará Praha stále v ohrožení? Nebo už jsou zákony natolik "nepropustné", že jsou památky v podstatě v bezpečí?
Stavby, které jsou prohlášeny za kulturní památky, jsou víceméně v bezpečí a zákony jsou "nepropustné“, pokud se dodržují. Ale naše obranné úsilí se v dnešní době často vztahuje ke stavbám, které dosud nejsou pod žádnou ochranou, nejsou prohlášeny za památky, nebo dokonce ani nestojí na chráněném území.
A.cz: Jaké stavby máte na mysli?
Čas běží a to, co před několika desítkami let připadalo našim předchůdcům jako banální nebo mladá stavba, nehodná ochrany, se nyní začíná jevit v jiném světle. Velmi často vznikají i silné občanské aktivity, když investoři hodlají zasáhnout do tradičního místa, na které jsou jeho obyvatelé zvyklí, nebo když chtějí demolovat stavbu, kterou starší generace dosud zcela přehlížela, jako například nákladové nádraží Žižkov a různé stavby průmyslového dědictví, nebo jí dokonce opovrhovala, třeba v případě hotelu Praha v Dejvicích.
A.cz: Co je podle vás dnešním největším problémem staré Prahy?
Problémem rozhodně není památková legislativa, ta je podle mého názoru dostatečná. Nedostatečná je ale ochota některých investorů řídit se jí. Čím silnější investor a smělejší návrh, tím drzejší forma nátlaku na památkové orgány a snaha klientelisticky si jejich kladné rozhodnutí zajistit. Nejednou jsme četli výrok památkového orgánu, který obrazně řečeno tvrdil, že černá je bílá, a toto tvrzení dokládal mnohastránkovou slovní vatou.
A.cz: Co s tím?
Pokud se takové závazné stanovisko nedostane hned na veřejnost, která by ho mohla úspěšně napadnout, ale která vůbec netuší, že bylo vydáno, je v průběhu dalších etap řízení probíhajících po měsících či letech na jeho korekci zpravidla pozdě. Investor totiž závazné stanovisko po celé ty měsíce a roky "konzumoval v dobré víře“, že je správné, a to je pro odvolací orgán často důležitější než skutečnost, že černá je přece jen černá a bílá bílá. Tedy jednoduše řečeno, největším problémem je podle mne netransparentnost památkářského schvalování.
