Vimmerby - Prodírám se záplavou tisíců aut a lidí k hlavní bráně obřího zábavního parku Svět Astrid Lindgrenové (Astrid Lindgrens Värld) ve švédském městečku Vimmerby. Každé auto navádějí na místo usměvaví chlapíci, deset podobně rozesmátých pokladních nepřipustí jakékoliv fronty na lístky.
Mám zde domluvený rozhovor s Nilsem Magnusem Angantyrem, jenž tu už dvacet let dělá ředitele marketingu. Setkáváme se u hlavní brány, je poledne. Říká, že by se mu rozhovor hodil ve čtyři, že si to tu zatím budu moct alespoň trochu prohlédnout. Snažím se zachovat skandinávský klid, ale v duchu si říkám: Pane jo, co tu budu celou dobu dělat? A chce se mi vlastně setrvávat v nějakém obřím "lunaparku"?
Ten den tu zaznamenali nadprůměrných devět tisíc návštěvníků. Přesto jsem se nikde až na jednu výjimku nemačkala, v parku panoval naprostý klid, žádný křik či reprodukovaná hudba. A také nikde nic neblikalo. Všechny "atrakce" byly až vikingsky strohé, dřevěné, ale přesto velmi nápadité a přímo vybízející ke hraní.
Chvilku se prodírám malými uličkami s miniaturními baráčky, zmenšenině městečka Vimmerby, kde se areál nachází, kde se Astrid Lindgrenová narodila a kde působila značná část jejích postaviček.
"Jedná se o původní část areálu, která začala vznikat roku 1981. Šlo o Pohádkový park města Vimmerby," vysvětluje později Nils."Pak tu ale zbudovali Rošťáckou uličku, kde se v roce 1991 natáčely dva filmy a seriál podle knížky Lotta z Rošťácké uličky. A to byl začátek parku Svět Astrid Lindgrenové," dodává.
Tady se nejde nestát dítětem. Pippi už se postará
Park mě zakrátko nenávratně pohlcuje. A také vzpomínky na knížky Astrid Lindgrenové a na dětství. Uklidňuje mě, že si tu podobně "dětinsky" počínají všichni přítomní dospělí.
Nejdřív na mě udeří strážníci Kling a Klang a teta Petronila. Mluvili švédsky, ale i tak jsem z jejich rozčileného hlasu a spěchu pochopila, že se shánějí po Pippi, aby ji odvedli do dětského domova. A to už tu byla vila Vilekula, balkon k prasknutí nacpaný dětmi.
Přicházejí Pippi, Tomík a Anika a s úsměvem oznámí hordám rozdováděných dětí, aby teď šly z vily pryč, že se bude hrát divadlo. Ha, ha, to jsem zvědavá, kdy tuhle vřavu zpacifikují, pomyslela jsem si. Jenže vila je v mžiku prázdná a už se hraje a už Pippi na balkoně zkouší přepadávat zloději.
"Pippi je tu zdaleka nejpopulárnější," vysvětluje Nils. "Pak dlouho dlouho nic, pak Emil. A kdo je na třetím místě, se nedá až tak přesně určit. Možná Ronja, možná Karkulín."
Zeptám se ho ještě na jednu scénu, co mě u vily Vilekuly zaujala. Když Pippi a spol. spustili šlágr "Här kommer Pippi Långstrump, tjolahopp tjolahej tjolahoppsansa", rozezpívali a roztančili i většinu dospělých. "U nás v Česku se totiž traduje, že Skandinávci jsou chladní, bez temperamentu a ti rodiče tam hopsali, dováděli a vesele si prozpěvovali."
Nils se pobaveně zasměje: "Jsme celkem klidní, ale ne nudní. A ano, máte pravdu, náš park strhne k hraní i dospělé, což je jedině dobře. Ani se tomu moc nedivím, vždyť i všichni rodiče odrostli na knížkách Astrid Lindgrenové. Je to pro ně příjemný návrat do dětství."
Emil v ohradě, Lina na plotě
Putuju dál, tentokrát za známým popěvkem, jenž kdosi zpívá v dalším amfiteátru: "(...) Och Emil var det namn han bar- Ja, Emil hette han - Sing-dudel-dej-sing-dudel dej...." Ocitám se v Katthultu u Emila z Lönnebergy. Právě s Idou, maminkou, tatínkem, Linou, Alfrédem a Majou Brusinkou zpívají známou píseň z filmu a doprovázejí ji rychlými cviky. Děti moc nestíhají, zato jejich rodiče ano a náramně si to užívají.
A pak se opět hraje. Všechno probíhá ve švédštině, ale vybrané scény jsou notoricky známé a přesně podle knih, takže Emilovy skopičiny s polévkovou mísou na hlavě či to, jak natřel Idu namodro, jako že má "tajfus", si mohl vychutnat úplně každý.
Během produkce jsou všichni diváci na svých místech a všude panuje naprosté ticho, sotva představení skončí, děti vesele řádí na povozu rodiny Svennssonových a na slámě u stodoly. Odcházím z amfiteátru, když tu náhle potkám služku Linu, jak bezmocně visí na plotě ohrady, kde Alfréd s Emilem krmí dobytek. Piští, dokud ji Alfréd nesundá, pak se ho drží jako klíště a vybízí lidi, ať si tento "zamilovaný" pár vyfotografují. Zkrátka celá Lina, která se celé dva díly knihy chce provdat za Alfréda. Tak si je taky bliknu, Lina mi potěšeně zamává.
"Interakci mezi herci a diváky lidi nejvíc milují. Nabádám své herce, že tu jsou v práci a že musejí být ve své postavě celou svou pracovní dobu, i když zrovna neprobíhá představení. Pak teprve jim děti uvěří," vysvětluje Nils Magnus Angantyr.
Svět Astrid Lindgrenové v číslech
Park se rozkládá na ploše 180 tisíc m2.
Každý den ho navštíví pět až devět tisíc návštěvníků, za sezonu sem přijde cca 475 tisíc lidí.
Personál čítá cca 400 lidí, z toho 120 hraje či zajišťuje divadelní aktivity.
Park nabízí na několika pódiích 30,5 hodiny divadla denně. Setkáme se tu se 60 postavami z devíti knih Astrid Lindgrenové.
Kvůli šanci stát se zde hercem se každoročně přihlásí na konkurz 900 lidí z celého Švédska.
60 procent návštěvníků si kupuje dvoudenní vstupenku.
30 procent návštěvníků tvoří cizinci, hlavně Němci a Dáni.
Šéf marketingu Nils Magnus Angantyr tu pracuje nepřetržitě 20 let.
A má úplnou pravdu, když se ocitnu u Karkulína ze střechy, právě zde končí představení s chlapíkem s vrtulkou na zádech, klukem Benem a nepříjemnou chůvou "Sůvou". Zatímco Karkulín jde vesele a hrdě rozmlouvat s dětmi, Sůva se naštvaně prodírá davem na toaletu a hudrá na všechny, kdo jí přijdou do cesty.
Ronja se vším všudy, včetně vodopádu a Pekelné tlamy
Nyní směřuji do odlehlé části parku ukryté v hustém lese. Ozývá se odtud drsný zpěv loupežníků. Ano, jsem v Mattisově doupěti u Ronji. Ve velkolepém středověkém hradu si právě loupežnická tlupa prozpěvuje s diváky, holčičky honí Ronju, kluci Birka. Batolata zatím řádí v kalném vodním příkopu, kam by mnohý malý "Neviking" nestrčil ani palec u nohy, a i kdyby ho tam chtěl strčit, maminka by ho hnala.
Pak do té všeobecné vřavy přijde Plešek a lidem oznámí, že za chvilku se začne hrát a že všichni mají jít na místa za lana, neboť se tu bude jezdit na koni a bojovat a nemuselo by to být bezpečné. Opět jsme svědky bleskové švédské hry "škatulata batulata", za dvě minuty je již z vřavy lesní divadlo a představení začíná.
Přede mnou se odehrává strhující podívaná včetně soubojů, skoků přes Pekelnou tlamu a závěrečného happyendu, kdy stojí Ronja s Birkem na útesu a za nimi se spustí obří vodopád.
Najednou zjišťuji, že mě začíná tlačit čas a že ředitel dobře věděl, co říká, když jsem si to tu za čtyři hodiny měla "alespoň trochu prohlédnout". Pádím na smluvené místo do kavárny a jen periferními pohledy registruji zmenšeniny Bullerbynu, Saltkråkanu či Madynčina Letního vršku.
Na vkusnost parku dohlíží rada příbuzných a vědců
Nils se mě ptá na mé dojmy. Snažím se krotit své nadšení, jsem tu přece pracovně, ale jde to trochu těžko. "Je to tu neuvěřitelné, čekala jsem něco jako švédský Disneyland, ale je to tu všechno takové kultivované, divadelní, strohé, ale přitom zábavné, všechno pěkně postaru a rustikální..."
Šéf marketingu spokojeně přikyvuje a pak říká: "Ne, tady to skutečně nemůže být Disneyland, protože tenhle park není o Waltu Disneyovi a jeho kreslených postavičkách, ale o švédské spisovatelce Astrid Lindgrenové a jejích knihách. Někdo možná lituje, že to u nás nevypadá přesně jako ve filmu, ale my ctíme svět jejích knih a chceme přimět děti číst. Také se řídíme její filozofii, že dítě má právo na pěkné a veselé dětství plné her."
A skutečně, příležitostí k hraní je tu více než dost. Nejde však o žádné pouťové blikající atrakce, vše nějak souvisí s dílem této švédské autorky: Děti mohou vyšplhat ke Karkulínovi na střechu a sjet nejrůznějšími prostředky dolů, mohou navštívit dům, na němž bydlel, a vidět vše očima malého chlapíka, co je trochu při těle. Jsou zde obří okna, dveře, postele, židle, stůl, velikánská knihovna s obrovskými knihami, dokonce i obří záchodová mísa. Po všem se dá samozřejmě libovolně lézt.
V Rošťácké uličce před žlutým domkem, kde se natáčela Lotta, mohou děti jezdit na její červené tříkolce či chodit na chůdách, v areálu si také mohou vyzkoušet mezi vodou a kameny hru "Nedotkni se země", která se hrávala v Bullerbynu i ve vile Vilekule.
Existuje tu i nákupní zóna, ovšem ani zde nepořídíte nesmyslné plastové krámy či obří plyšáky, nýbrž především knihy, DVD, papírenské zboží v designu Pippi či Emila, luky, šípy, kostýmy Pippi Dlouhé punčochy, vilu Vilekulu či figurky postaviček.
"A pozor, nákupní zóna je přísně oddělená od míst určených k hraní a divadlu. Samozřejmě bych mohl prodávat všechny věci s Pippi ve vile Vilekule a měl bych mnohem vyšší obrat, ale neudělám to a nikdy to tak nebude," upozorňuje šéf marketingu.
Ptám se, zda jde o psaná pravidla tohoto parku a jaké jsou další předpisy. Začne mi vysvětlovat složitý a velmi přísný systém: "Astrid Lindgrenová za svého života jmenovala jakýsi koncil žen, jimž důvěřuje, jedná se o její příbuzné a známé. V této radě zasedají i přední znalci jejího díla. Tito lidé nám schvalují vše do designu poslední tužky, aby opravdu všechno bylo tak, jak by si to paní spisovatelka přála."
O této geniální autorce je známo, že žila velice skromně a stroze i v době, kdy už vydělávala velké částky peněz. Jenže je rozdala všemožným, především dětským, nadacím a dále žila ve svém malém bytě ve Stockholmu. A také je o ní známo, že nikdy nepřestala být hravá jako dítě. Když chtěla, jezdila si na kartonu po sněhu, v sedmdesáti vylezla na radiovysílač.
Areál neustále pokračuje ve svém rozvoji. Loni tu postavili a zařídili za 95 milionů švédských korun (cca 285 milionů Kč) divadelní areál pro Emila z Lönnebergy i s objekty a pozemky napodobujícími usedlost Kocouří (Katthult). Nyní se chystá expozice pro knihu Bratři Lví srdce a vybudování Třešňového údolí.
Nabízíme jen švédská jídla od místních farmářů. To určitě napište
Pomalu ukončuji rozhovor, Nils mě však zarazí: "Ještě něco bych chtěl do České republiky vzkázat, připadá mi to jako důležité téma. Jde o náš koncept jídla. Nabízíme výhradně jen švédské pokrmy a všechny suroviny pocházejí od místních farmářů, kteří pracují do 40 kilometrů odsud. Nenajdete tu proto jediný hamburger a významně se podílíme na zaměstnanosti v okolí Vimmerby," říká tentokrát velmi vážně jinak veselý Nils Magnus Angantyr.
Přeptám se ho ještě na podíl cizinců v návštěvnosti parku, tipuji v čele žebříčku Němce. Nemají to daleko a do knížek a filmů Astrid Lindgrenové jsou naprosto zbláznění.
Nils mi dává za pravdu. "Neexistuje jiná země na světě, kde by Astrid Lindgrenová byla tak populární jako v Německu. Zatímco ve Švédsku najdeme všehovšudy dvě školy, které nesou její jméno, v Německu jich je 140."
Cizinci tvoří třicet procent návštěvnosti, nejvíce Němci a Dánové, dále pak Norové, Finové a Nizozemci. Češi se ve statistikách vůbec nevyskytují.
Knihy Astrid Lindgrenové jsou přitom u nás stále velmi populární a do Vimmerby je to zhruba stejně daleko jako do přímořského letoviska Brela v Chorvatsku, tedy nějakých 1130 km. Výlet lze spojit s návštěvou opravdového Bullerbynu, Katthultu (Kocouří) či Lönnebergy, koupat se lze v nesčetných jezerech či popojet k mořskému pobřeží, kde o pláže není nouze.
"Třeba Češi náš park teprve objeví, říká při loučení s úsměvem šéf marketingu v tomhle kouzelném světě. Jednou z jeho dominant je obří kniha s citáty Astrid Lindgrenové. Před knihou jsou lavičky, na nich odpočívají návštěvníci a čtou. Všechno je tu zkrátka trochu jinak.
