Lovestory z Brna. Přírodovědce sblížila láska k jedovatým hadům a posledním drakům na planetě

Neuvěřitelné snímky Mateje a Zuzany: Draci, jedovatí hadi, nejmenší krokodýli i největší žáby
Jako malý začínal na exotických rybičkách v akváriu. Plazi přišli až později, ale už ho nepustili.
Jen se zvětšovala vzdálenost destinací, kam jezdil plazy zkoumat. A také šlo o čím dál vzácnější druhy.
Muž, jenž má pokoj plný terárek s jedovatými hady, může mít značně nejisté vyhlídky ohledně seznámení se s partnerkou. Anebo potká někoho tak dobrodružného a odvážného, jako je Zuzana Literáková…
… dnes už Zuzana Dolinay. Potkali se na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.
Foto: Matej Dolinay, Living Zoology
Zuzana Hronová Zuzana Hronová
28. 6. 2018 12:17
Potkali se během studií na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Zuzana Literáková se odmalička věnovala ornitologii, Matej Dolinay zase miloval plazy. Pak spolu začali chodit a zvítězili plazi. Nyní již manželé Dolinayovi projíždí svět a přináší svědectví o nejvzácnějších plazech a obojživelnících. Snaží se také podnikat osvětu mezi lidmi. "Většina hadů je neškodných. A abych nezapomněl, savci se vyvinuli z plazů. Kdyby plazi neexistovali, nebyli bychom tady ani my," zdůrazňuje Matej Dolinay.

Jak vypadal váš dětský pokojíček, když jste byl malý? Byla to samá terárka s hady?

Jako malý jsem dostal akvárium, ve kterém jsem postupně choval spoustu různých druhů exotických ryb. Plazi přišli na řadu až později, když to bylo v rodině schváleno.

Většina populace to má tak, že hady považuje za nebezpečné a žáby za odporné. Už odmalička je vychovávána v příkazech: "Pozor had, rychle pryč!", popřípadě: "Fuj, zahoď tu žábu, nevidíš, jak je odporná?!" Proč to tak podle vás je?

Lidé se často bojí věcí, o kterých ví málo informací. Dále hrají roli tradice a historie. Hady si společnost spojuje se zlem už odnepaměti. Je jen málo národů, které hady uctívají. Po celém světě jsou hadi naprosto zbytečně a krutě zabíjeni. Bohužel jenom proto, že lidé nerozeznávají různé druhy a myslí si, že had jim chce úmyslně ublížit. Nikdy tomu tak není a většina hadů je navíc neškodných.

A co teprve žáby…

U žab je zřejmě problémem jejich vlhká kůže. Ta může někomu připadat odporná. Na rozdíl od hadů ale žáby nejsou pro člověka smrtelně nebezpečné, takže zde je panický strach opravdu zbytečný.

Jak jste si navzdory mínění většinové populace našel cestu k hadům, žábám či varanům jako celoživotním láskám?

Plazi a obojživelníci jsou podle mě fascinující a často zbytečně nenávidění. Tyto dvě skutečnosti mi dávají motivaci snažit se o nich dozvědět co nejvíc a ukazovat jejich krásu i ostatním lidem.

V jednom z dokumentů ostatně říkáte, že šupinatí plazi patří k nejúžasnějším živočichům na Zemi. Jak byste o tom přesvědčil čtenáře, kteří tento názor nesdílí? 

Tito tvorové jsou na naší planetě už přes 300 milionů let. Dokázali se přizpůsobit nejrůznějším podmínkám na naší planetě. Někteří z nich přežívají navzdory tomu, že nemají nohy. Někteří mají úžasné smysly. To jsou jen některé věci, které mě v rychlosti napadají. A abych nezapomněl, savci se vyvinuli z plazů. Kdyby plazi neexistovali, nebyli bychom tady ani my.

Living Zoology
Autor fotografie: Matej Dolinay, Living Zoology

Living Zoology

Filmové studio Living Zoology založili  manželé Matej a Zuzana Dolinayovi, vystudovaní zoologové, též  fotografové a filmaři divočiny. Jsou autory dokumentárních filmů o životě volně žijících zvířat (zejména plazů a obojživelníků) a o vědeckém výzkumu v oblasti zoologie. Jejich dokumentární film Zachránci hadů na Bali vyhrál první cenu ve filmové soutěži na festivalu Rajbas. Byli nominováni na vítěze kategorie Příroda v rámci fotografické soutěže Czech Press Photo 2017. Projekt Living Zoology je i o ochraně přírody, popularizaci vědy či vzdělávání dětí.

Jak se z řadového studenta přírodovědecké fakulty stane ještě během studií uznávaný výzkumník, objevitel nových druhů zvířat a protřelý cestovatel?

K tomu, aby mě ostatní považovali za uznávaného výzkumníka, mám před sebou ještě dalekou cestu. Svoji práci dělám se srdcem a pracuji na maximum, snažím se zlepšovat. Když mám nějakou šanci, jdu za ní. Ale jen sám bych to nedokázal. Mám skvělého šéfa Václava Gvoždíka, díky kterému se věnuji výzkumu herpetofauny ve střední Africe. Cestovatelské zkušenosti jsem sbíral také s manželkou Zuzanou, se kterou jsme založili filmové studio Living Zoology.

Čekal jste, že byste v životě mohl najít partnerku, která vám nejen nevyhází terárka s hady, ale bude vaši lásku k nebezpečným plazům sdílet? Jak jste se vlastně seznámili? Tuším, že to mělo co do činění s plazy…

Doufal jsem, že potkám ženu s podobně velkým zájmem o zvířata, jaký mám já. Stalo se to až v Brně. Jsme spolužáci a oba jsme vystudovali zoologii na Masarykově univerzitě. Zuzana se odmalička věnovala ornitologii, ale má ráda všechny skupiny živočichů, a tak mě v mé herpetologické vášni podporuje.

Jak se vám daří se Zuzanou financovat náročné expedice do Afriky či Asie?

Dva naše filmy pojednávají o pracovních cestách do střední Afriky. Sbírali jsme tam s Václavem Gvoždíkem vědecký materiál. Do Kamerunu za námi Zuzana přijela, ale v Kongu jsem film natáčel sám. Naše další expedice pečlivě plánujeme a zatím je z velké části financujeme sami. Je to dost náročné, a tak se snažíme získat nějakou podporu také od sponzorů. Na internetu nás sledují lidé po celém světě, takže pár se jich už našlo.

Na videích ukazujete plazy, o nichž říkáte, že žijí pouze uprostřed těžko dostupných pralesů. Jak se o nich dozvíte a jak je najdete?

Jako herpetolog se zájmem o cestování mám docela přehled o tom, kde by se něco zajímavého dalo najít. Někdy jsou expedice dost o objevování nového. Víme třeba, že daný druh by se měl vyskytovat zhruba v této oblasti, ale nic dalšího. Vypravíme se tam a hledáme. Použijeme všechny své znalosti a zkušenosti, abychom daný druh našli a natočili.

Napjatě jsem sledovala, jak si ty nejjedovatější hady zálibně prohlížíte namotané na krátké větvičce nebo je držíte holýma rukama za čelist. Mně to tedy přijde vteřinu od smrti, ale vám asi ne. Skutečně se vám nemůže nic stát?

Jedovaté hady nechytáme až na malé výjimky do rukou. K jejich odchytu používáme speciální nástroje - herpetologické kleště a háky. Pomocí nich můžeme s hadem bezpečně manipulovat a on se také cítí méně ohrožen. Na záběrech hadů chycených v ruce nejsme my, ale někteří účastníci našich expedic, kteří se dobrovolně rozhodli odchyt provést. Vždy se snažíme postupovat co nejbezpečněji. Často jsme opravdu daleko od jakékoliv pomoci a nemůžeme si dovolit riskovat uštknutí. Naším cílem je ukázat, že pokud člověk manipuluje s hady opatrně a zbytečně neriskuje, vyhne se spoustě problémů. 95 procent smrtelných uštknutí po celém světě způsobuje chyba člověka.

Jak víte u málo známých či zcela neznámý druhů hadů, jak k nim přistupovat, na co si dát pozor? Nebo jsou "pravidla bezpečnosti práce" stále stejná?

U velkého množství druhů je například málo údajů o jejich toxicitě. Proto je nejlepší brát nejdříve každého hada jako smrtelně jedovatého a až pak se rozhodnout, jak s ním budeme manipulovat. Rozhodně není dobré se vrhat do křoví a chytat rukou za ocas každého hada. Může to být neškodná užovka, ale také smrtelně nebezpečná kobra.

Zaujal mě také váš dokument o posledním království draků na indonéském ostrově Komodo. Proč se vlastně varanovi komodskému říká (komodský) drak? A co všechno může být považováno za draky?

V češtině se oficiálně jmenuje varan komodský. Slovo drak pochází z angličtiny - Komodo dragon. Toto pojmenování se začalo objevovat už před samotným objevením varana komodského. Lidé, kteří zavítali na drobné ostrovy, kde se vyskytuje, mluvili o obrovských ještěrech, kterým z tlamy šlehal oheň. Tento popis dobře sedí na draka. Šlehající oheň byl ve skutečnosti rozeklaný jazyk, kterým varan ochutnává vzduch a často ho vyplazuje.

Nepřišly vám dlouhé záběry na varana komodského, kterak zaživa žere jelena, na hranici etiky? Nebo to prostě berete tak, že natáčíte přírodu bez cenzury, tak jak to v ní zkrátka chodí?

Přírodu dokumentujeme takovou, jaká je. Člověk se od přírody vzdálil, ale nesmíme zapomínat, jaké zákony v ní fungují. Lov varanů vypadá krutě, z lidského pohledu určitě ano. Ale musíme si uvědomit, že tento dravec nedokáže svoji kořist jinak zabít. Je velké množství predátorů, kteří svou kořist žerou zaživa. Tato dramata se odehrávají v přírodě každý den všude kolem nás. Ale málokdy se někomu podaří je zachytit a málokdy jsou tak dramatická, jako naše scéna z Komoda.

Kdy vám šlo o život? Nebo vám o něj jde prakticky pořád?

Nejnebezpečnější situace, kterou jsme na svých cestách zažili, nebyla spojena s jedovatými hady. Během návratu z Indonésie na našem letadle vybouchl jeden motor a nouzově jsme přistávali. Bylo to mnohem děsivější než setkání s kobrou nebo mambou.

Pobavila mě také sekvence v dokumentu, v Kongu rychle projíždíte klasickou safari, míjíte slony, hrochy či nosorožce a natěšeně míříte za vaší "plazí safari". Jak se vám daří plazy popularizovat mezi veřejností, ukazovat jí, že neexistují jen roztomilé opičky, majestátní lvi či obří dobráci sloni?

Děláme například výukové programy o hadech pro děti a studenty. Přineseme naše vlastní hady a dáme lidem možnost si na ně sáhnout a vzít je do ruky. Řekneme jim o nich spoustu informací a má to obrovský úspěch. Lidé začnou mít rádi věci, o kterých hodně ví, a zjistí, že se jich báli zbytečně. Dále samozřejmě prezentujeme naše filmy a fotografie.

Co se dále děje se všemi těmi krásnými snímky natočenými v rámci projektu Living Zoology?

Objevují se na cestovatelských festivalech a různých veřejných promítáních. Některé jsou veřejně přístupné na internetu a film Poslední království draků máme k dispozici na DVD. Zatím jsme se s žádnou televizí na využití našich filmů nedomluvili.

Ty snímky jsou profi natočené, sestříhané i namluvené. Vše si děláte sami? A jak jste se naučili i filmařské a dokumentaristické řemeslo?

Kromě nahrávání komentáře ve studiu s naším komentátorem děláme všechno sami. Naplánujeme cestu a vytvoříme scénář, film natočíme a následně sestříháme. Skoro vše související s filmováním zvířat jsem se učil sám. Odmalička jsem sledoval dokumentární filmy o přírodě v televizi a měl jsem tedy představu o tom, jak by dobré dílo v tomto oboru mělo vypadat. S každým naším filmem jsem se učil něčemu novému a pořád se učím. Máme jenom malé finanční možnosti, takže musíme z minima vytěžit maximum. Myslím si, že se nám to zatím skvěle daří.

Co když vaše snímky nadchnou laika a vypraví se do nitra pralesů mezi jedovaté hady? Co byste mu doporučil?

Doporučil bych si před cestou nastudovat co nejvíce informací. Hledání hadů je těžká práce. Mnoho lidí si myslí, že budou v pralese o hady zakopávat, ale není tomu tak. Pokud máte jednoho hada za noc, neboť herpetolog pracuje většinou v noci, je to dobrý výsledek. Každý navíc je super.

Jak těžké je přesvědčit vědeckou obec, že jste našli nový druh živočicha a že ho má uznat?

Je potřeba nejdříve napsat a opublikovat popis nového druhu ve vědeckém časopise. Pokud máte dostatek důkazů, začne jeho existenci uznávat vědecká a časem i laická společnost.

Jaké jsou vaše nejbližší cíle a jaké cíle jsou z "kategorie snů"?

Teď se snažíme v soutěži Už vím od České spořitelny získat finance na natočení filmu Poušť chřestýšů v USA. Na podzim nás čeká natáčení záchranného projektu pro kobry královské v Indii a příští rok se chceme vrátit do Ugandy a začít natáčet dokumentární seriál o nejjedovatějších hadech Afriky. Všechno to kdysi byly sny a dnes vypadají reálně. Budu dále tvrdě pracovat a snad se nám bude i nadále dařit ukazovat svět plazů a obojživelníků široké veřejnosti.

Video: Unikátní záběry Living Zoology z lůna přírody, z míst, kam se běžní smrtelníci nedostanou

Seznámili se na Přírodovědecké fakultě v Brně. Matej a Zuzana spolu projezdili svět a zachytili ty nejvzácnější plazy světa. | Video: Matej a Zuzana Dolinay, Living Zoology
 

Právě se děje

Další zprávy