Odborník: ISS spojuje národy. V kosmu se lidé musí domluvit, jinak nepřežijí

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
4. 11. 2015 11:27
Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je už patnáct let trvale obydlená. Posádky se pravidelně střídají po půl roce. Stanice funguje na základě americko-ruské spolupráce. "V extrémních podmínkách, jaké panují v kosmu, se totiž lidé musí domluvit bez jakýchkoli postranních úmyslů a bez přetvářky," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatel, publicista a propagátor kosmonautiky Pavel Toufar.
Ruský kosmonaut Alexander Skvortsov
Ruský kosmonaut Alexander Skvortsov | Foto: Profimedia.cz

Aktuálně.cz: Jak byste zhodnotil patnáct let stálé přítomnosti lidské posádky na ISS? Má podle vás tento nákladný nepřetržitý provoz smysl?

Pavel Toufar: Pojem nákladný je ve své podstatě relativní, protože v porovnání s náklady na zbrojení jde o částku nízkou. V porovnání s náklady na některé jiné oblasti života se může částka jevit skutečně vyšší až značná. Když však započteme návratnost vložené investice, tak lze konstatovat, že vložené finanční prostředky jsou vzhledem k přínosu pro rozvoj vědy, techniky i mnohých oblastí praktického běžného života rozumnou investicí. Nepřetržitý provoz stanice ISS je dokonce jedním z výrazných přínosů.

A.cz: Jaká je hlavní činnost ISS? Jedná se spíše o krátkodobá měření a rychlá data pro Zemi, nebo spíše o dlouhodobé vědecké studie?

Fakta o Mezinárodní vesmírné stanici (ISS)
Autor fotografie: Reuters

Fakta o Mezinárodní vesmírné stanici (ISS)

Mezinárodní vesmírná stanice se zrodila v listopadu 1998 vynesením ruského modulu Zarja na oběžnou dráhu.

První stálá posádka vkročila na ISS o dva roky později 2. listopadu 2000, trvale obydlená je tedy již 15 let.

Do projektu jsou zapojeny USA, Rusko, Evropská vesmírná agentura (ESA), Japonsko, Kanada a Brazílie. Většinu dílů komplexu vlastní USA a Rusko. Dosud stanici navštívilo přes 200 osob z 15 zemí, nejvíce z návštěvníků ISS byli Američané 141, druzí v pořadí jsou Rusové, kterých bylo 44.

Po konci amerického programu raketoplánů v roce 2011 vynášejí návštěvníky ISS do kosmu jen ruské rakety Sojuz. Dopravu nákladu obstarávají ruský Progress, komerční loď Dragon a japonské HTV.

Stanice je umístěna na nízké oběžné dráze ve výšce kolem 350 kilometrů, Zemi oběhne za přibližně 92 minut rychlostí zhruba 27 744 kilometrů za hodinu.

Hodnota ISS je 100 miliard dolarů (2,2 bilionu Kč), váží asi 420 000 kilogramů, je široká 109 metrů a dlouhá 73 metrů. Její životnost byla zatím prodloužena do roku 2024.

Zdroj: ČTK

Od začátku, kdy byla ISS obydlena pravidelně se střídajícími posádkami, jde o obojí a navzájem se prospěšně prolínající činnost. O krátkodobé experimenty i dlouhodobé vědecké programy, mezi nimiž hrají výraznou roli výzkumy vlivu extrémního kosmického prostředí na lidský organismus i na technické materiály použité v konstrukci stanice. Jde také o průběžné sledování naší planety a okolního kosmu.

Základními okruhy vědecké práce posádek ISS jsou od začátku provozu kosmická biologie, kosmické lékařství a fyziologie člověka, materiálové experimenty, biotechnologické experimenty, dálkový průzkum Země, geofyzikální, astronomická a astrofyzikální pozorování. Zapomenout nesmíme ani na provozní stránku, na obsluhu stanice, na její údržbu a opravy, tedy na cenné zkušenosti s dlouhodobě pracujícími aparaturami a jejich součástkami v extrémních podmínkách.

A.cz: Jak v tomto projektu funguje americko-ruská spolupráce? Nevisí provoz ISS na příliš tenké nitce, vzhledem k špatným diplomatickým vztahům mezi oběma zeměmi?

Lidé, kteří se podílejí na práci se stanicí ISS a na podpoře jejích posádek, oproti politikům a jejich pocitům, představám a touhám, o nějaké tenké nitce nemluví a naopak jejich spolupráce naznačuje, že ve vědě a technice se lidé domluví i napříč světadíly. Zcela stranou šly od začátku spolupráce především na palubě Mezinárodní vesmírné stanice jakékoli řevnivosti, touhy po prvenství před druhým partnerem, naschvály, či dokonce podrazy. V extrémních podmínkách, jaké panují v kosmu, se totiž lidé musí domluvit bez jakýchkoli postranních úmyslů a bez přetvářky. Cokoli lidsky špatného by se nevyplatilo. Škoda že se to nedaří také v mezinárodní politice.

A.cz: V čem je ISS jiný, vyspělejší oproti někdejší stanici Mir?

Především je mnohonásobně větší a modernější, pochopitelně také dražší a náročnější na obsluhu. Třebaže na Miru začala po prvním zkušebním krůčku při letu Sojuz/Apollo v roce 1975 již skutečná spolupráce USA a tehdejšího SSSR a také spolupráce SSSR s dalšími státy, na ISS se již jedná o skutečně dlouhodobou a širokou mezinárodní spolupráci. V ní nelze jakkoli skrývat před druhými karty, nelze něco hrát a nalhávat, na oběžné dráze si totiž posádky vidí dokonale do karet, stejně jako pracovníci v pozemních centrech, odkud se činnost ISS sleduje a řídí. Stanice ISS je mezinárodním vědeckým pracovištěm v blízkém kosmu, posádky se na ni vydávají v podstatě stejně, jako když jiní vědci dnes jezdí na dlouhodobé pracovní pobyty do extrémních podmínek v polárních oblastech.

A.cz: Na čem závisí doba existence ISS? Pouze na financích a mezinárodních dohodách? Nebo má stanice i fyzicky nějaké zásadní limity?

Stanice je pochopitelně odkázána na takzvanou technickou životnost, kterou stanoví její tvůrci vzhledem k použitým materiálům či dlouhodobé činnosti aparatur. Mnohé systémy a aparatury lze opravovat a případně celé vyměnit. Již příklad ruského Miru ukázal, že původně určenou technickou životnost lze až poměrně značně překročit, nikoli však donekonečna.

Navíc v případě ISS už se nedá spolehnout na pomoc amerických raketoplánů, které mohly na ISS přivážet rozměrnější součásti. Bez nich by se ISS ani nepodařilo sestavit do její dnešní podoby. Pochopitelně vše závisí také na dohodě zúčastněných států, které provoz financují. Evropská agentura ESA například své příspěvky snížila, podobně se poté zachovali i oba hlavní partneři Rusko a Spojené státy. Posádky by na ISS měly pracovat do roku 2024.

A.cz: Co bude dál, po roce 2024?

Co bude dál, to je v příslovečných hvězdách. Amerika by sice již měla v té době mít v operačním provozu své vlastní transportní lodě pro přepravu posádek Dragon a Boeing CST-100, svou novou loď by mohli mít i Rusové, ale vše bude nesmírně záležet na dalším vývoji mezinárodní situace, a jak a s kým se rozhodnou oba hlavní a nejsilnější partneři jít dál.

A.cz: Z fotografií ISS známe stanici jako neosobní konstrukci modulů a panelů. Můžete přiblížit, v jakých podmínkách zde žije lidská posádka, většinou půl roku, výjimečně i rok?

Zjednodušeně řečeno jde o podmínky přibližně stejné, jaké znají profesionální posádky nákladních námořních lodí. Ovšem v jiných rozměrech, které pochopitelně s sebou přinášejí různé specifické svízele v mikrogravitaci, v trvalém odloučení od životního prostředí, na které je člověk zvyklý, ve značném hygienickém omezení, v monotónnosti například i stravování, které nemusí vždy dobře působit na lidskou psychiku, a v neposlední řadě v situaci neustálého ohrožení střetu stanice ISS například s kosmickým smetím, se závažnou technickou poruchou a podobně. Na druhé straně jde však o život v bohaté atmosféře zážitků, jež byly až dosud dopřány pouze pár stovkám pozemšťanů.

A.cz: Účastnil jste se řady experimentů, které v rámci kosmického výzkumu zkoumaly sociální izolaci člověka. Co říkáte úkolu Scotta Kellyho a Michaila Kornijenkova strávit na ISS celý rok?  Není to lidově řečeno "na palici"?

Pro běžného smrtelníka možná, pro vycvičené a především zkušené kosmonauty, navíc s výraznou motivací k úkolu, který se předsevzali splnit, nikoli. Jednoroční let americko-ruské dvojice je logickým pokračováním pozemních experimentů i předchozího zkoumání dlouhodobého pobytu člověka v extrémních podmínkách kosmického letu. A nemá význam pouze pro takřka až mystický pilotovaný let na daleký Mars. Získané výsledky budou nesmírně cenné pro řadu oblastí lékařství, pro zvyšování kvality lidského zdraví i pro účinnější boj s nemocemi.

A.cz: Co říkáte tomu, jak je v současnosti vesmír nesmírně populární téma u veřejnosti? Z čeho podle vás pramení?

Pozornost k okolnímu vesmíru, blízkému i vzdálenému, nepoutaly v poslední době ani tak lety kosmonautů - ruku na srdce, umíme bez přemýšlení a hledání na internetu odpovědět, kolik v této chvíli pracuje na palubě ISS lidí? Spíše si veřejnost získaly úspěchy automatických sond, nejen úžasného vozidla Curiosity na Marsu nebo sondy Rosetta a jejího nezbedného synka modulu Philae u komety 67P Čurjumov-Gerasimenko či úžasné fotografie planetky Ceres získané sondou Dawn a v neposlední řadě bez nadsázky epochální úspěch sondy New Horizons u dalekého Pluta.

Na Měsíci to byl pořádný rachot, říká expert na vesmír Pavel Toufar. Na výstavě Brána do vesmíru popsal, jaké to je, být ve stavu beztíže. Pocit dezorientace si pak Martin zkusil na vlastní kůži. | Video: Martin Veselovský

A.cz: Jaký vliv na popularitu vesmíru mohou mít úspěšné filmy poslední doby - Gravitace či Marťan? 

Zmíněné filmy to vše pouze emotivně doplňují a kromě nich jistě i některé další, třeba méně kvalitní, možná někdy až úsměvně naivní. Každá taková věc je však podnětem a inspirací. U obou zmíněných filmů následovaly vážně se tvářící až rádobyučené rozbory, co jak mělo či nemělo být. Nechtějte však po mě pokusy o odborná hodnocení, a nejen proto, že ve zmíněných filmech jde především o příběh, nikoli ani tak o zvolenou kulisu a její technickou či vědeckou přesnost, ale také proto, že si myslím, že český filmový divák je natolik vzdělaný, že si sám vše správně přebere.

A.cz: Co říkáte posunu, který se udál s filmy o kosmonautice a vesmíru - od mimozemšťanů a velkých efektů ke střízlivějšímu, takřka vědeckému pojetí?

Vědečtější nebo techničtější přístup se mi líbí víc, třebaže bych nad zelenými pidimužíky z hlubin vesmíru nemával rukou, nikoli však v podobě nervy drásajících příšer nebo naopak kamarádského E. T. Jistě nikomu neuškodí, aby se, unášen na perutích filmového příběhu, zamyslel nad otázkou existence života na Zemi i ve vesmíru.

A.cz: V poslední době se stále více mluví o pronikání člověka do hloubek vesmíru, nejčastěji je zmiňován Mars. Jak reálně vidíte tyto projekty a v jak blízké budoucnosti?

Vidím je spíše ve vzdálené budoucnosti. Protože je to sice paradoxní, ale čím dokonalejší techniku dokážeme připravit, tím více se vzdaluje perspektiva přímého letu člověka na povrch Marsu. Romantici a snílci by nepochybně chtěli sledovat televizní přenos prvních lidských kroků na Marsu co nejdříve, ale člověk je natolik křehkým organismem, že mnoho úkolů zatím zvládnou automatické sondy, navíc stále dokonalejší a spolehlivější. Například příští rok se k Marsu vydají hned dvě sondy, americká a ruská společně s evropským významným podílem. Let do oblasti Marsu bude navíc pro člověka obrovskou zátěží, jakou si lze jen obtížně představit. Naprosto extrémní podmínky, navíc mimo ochrannou blízkost Země a jejích radiačních pásů, nebezpečí kosmického záření, problémy s působením mikrogravitace a z toho vyplývajícími poměrně značnými změnami v lidském organismu. To vše zatím svědčí spíše pro automaty.

A.cz: Co by tedy mohlo být impulsem pro vyslání člověka na Mars?

Třeba pokud se politici rozhodnou, že let člověka na Mars je záležitostí, která jim pozvedne prestiž v očích celosvětové veřejnosti, a pokud se odváží sáhnout poměrně hluboko do státní pokladny. Takový program totiž nebude laciný. I když jde jistě o přirozený krok, pokud se ovšem lidstvo rozhodne nezničit sebe samotné a své životní prostředí, ale naopak ho rozšířit do vzdálenějšího kosmického prostoru.

Díky kometám můžeme zjistit, jak vznikla sluneční soustava, jsou jako konzerva, kterou potřebujeme otevřít, popisuje publicista Pavel Toufar, proč je přistání robota Philae na kometě důležité. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy