"Úzkost pozorujeme jako určitý symptom, skrze který můžeme společnost nahlížet. Je to emoce, která je v dnešní společnosti silně přítomná," říkají Eva Koťátková a Barbora Kleinhamplová.
Ty spolu s dalšími dvěma kolegyněmi, kurátorkami Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou, na začátku března spustily činnost Institutu úzkosti. Úzkost podle nich není chybou jednotlivce, ale systému. Je způsobena mocenskými zájmy a v jejich důsledku ekonomickými, politickými, ale i ekologickými problémy, se kterými se potýkáme.
Cílem institutu je ukázat, že se problémy, z nichž pramení úzkost, dají měnit systémově. Zároveň by chtěl vyvolat diskusi o tom, co úzkost způsobuje a jak s ní nakládat.
Všudypřítomnou úzkost nevnímají zakladatelky institutu pouze jako něco negativního. Snaží se na ni pohlížet z mnoha perspektiv, například chtějí uvažovat o její schopnosti přinášet změny.
"Předpokládáme, že úzkost nechce zažívat nikdo. A právě v tom vidíme její potenciál, který by mohl vést k společenským změnám," přibližuje Kleinhamplová. Jako příklad uvádí feminismus, který přináší alternativu ke stávající patriarchální společnosti.
Cílem institutu je mimo jiné i vyvolávat diskusi o povaze problémů v různých oblastech, ke kterým se téma úzkosti vztahuje. V blízké době se tak chce věnovat psychiatrii.
"Spektrum psychických nemocí se neustále rozšiřuje. To, co se v minulosti vnímalo jako logické důsledky tlaku okolí (pracovní přetížení, stres kvůli nedostatku finančních prostředků, strach, jestli zaplatíte hypotéku nebo exekuci), se dnes léčí jako chemická nerovnováha v mozku, namísto toho, abychom hledali způsoby, jak systémově řešit zmíněné problémy," podotýká Kleinhamplová.
Podoba psychiatrie se podle ní navíc plíživě mění. "Jsme podporováni v tom, abychom se nebáli přiznat si, že trpíme depresí, a že se nemusíme stydět užívat léky. Spotřeba antidepresiv tak radikálně roste, ovšem léky nejsou vždycky to, co náš problém vyřeší," říká Kleinhamplová.
Svoji činnost institut oficiálně zahájil 19. března v Goethe-Institutu v Praze akcí, které se zúčastnilo na čtyřicet řečníků z různých profesních a společenských oblastí. Ti tak společně svými příspěvky načrtli mapu úzkosti v Čechách.
Šlo o zástupce různých věkových kategorií a sociálních skupin s odlišným vzděláním. Nejsilněji rezonoval osud muže, kdysi úspěšného podnikatele, který přišel o veškeré jistoty a kvůli exekucím se ocitl na ubytovně bez práce a bez domova a dodnes se z této situace snaží vymanit. Silný byl také příběh jedenáctileté dívky, která zná statistiky znásilnění, a tak chodí každý den do školy a ze školy domů se strachem, kdy to potká ji.
"Během prvního setkání byl důležitý nejenom moment sdílení, otevření tématu a lokalizace problémů, ale i možnost nalezení průsečíků mezi jednotlivými oblastmi," připomíná Eva Koťátková s tím, že institut by se v budoucnu mohl stát místem setkávání a sdílení pro lidi z různých oblastí od umělců, aktivistů, teoretiků až po širokou veřejnost.
"Institut vychází z uměleckého prostředí a vnáší do něj určitá témata současného světa. Připravuje program pro konkrétní skupiny, pořádá akce veřejné i poloveřejné, chce ale také dávat hlas těm, kterým je hlas upírán, ať už to jsou děti, staří lidé, zvířata, rostliny, nebo dokonce věci," uzavírá Koťátková.
