Glosa - O dokumentu Televise bude! se mluvilo v superlativech už dávno před jeho odvysíláním. Jde totiž o projekt na našich obrazovkách dosud nevídaný. V hraném dokumentu s fabulačními částmi (mockument) sleduje režisér Jan Bušta začátky československého televizního vysílání v atraktivním kabátu plném hrátek s obrazem, ale i s vyprávěním.
Dostáváme se tak do padesátých let, kdy František Filipovský odehrává první experimentální scénu, kterou prakticky nikdo nevidí. Střídáme dobu nadějí a euforie zúčastněných techniků s nátlakem režimu i deziluzí ze zneužitého a poníženého média, jehož potenciál byl nakonec využit především k propagandistickým účelům.
Všechny tyto prvky a emoce se navzájem mísí, jak s hrdinou v jediném záběru postupujeme první dekádou existence tuzemského vysílání.
Není pochyb, že je Bušta schopný filmový řemeslník a umí zkoordinovat padesátiminutové video tak, aby se v něm neustále „něco dělo“, proto sledovat tuto cestu je především zábavné. I přes výhrady se sluší ocenit snahu ČT nabídnout něco netradičního, protože na výsledek se jistě pěkně kouká a jde o detailně propracované dílko.
Na druhou stranu se však zdá, že režisér a jeho tým svému údělu až příliš propadli, když se pokouší přijít s "něčím opravdu jiným a netradičním" i nad rámec toho, co jim umožňuje námět.
Proč vlastně?
Dokument se například, jak trendy velí, prezentuje ve falešném jediném záběru, což má být nejspíš velmi důležité. Rozhodně na sebe tento postup velmi okatě upozorňuje - "přiznaně nepřiznané" střihy sledujeme skrze oponu, dveře či nepřirozené stmívačky. Jde tedy o něco, co tvůrci chtějí, abychom vnímali.
Jenže proč? Ano, vypadá to (občas) originálně a (většinou) hezky, jenže po motivech tohoto postupu se nepátrá snadno – jednozáběrovost v tomto pojetí rozhodně nereflektuje televizní tvorbu padesátých let (to by nesměla být tak dynamická) ani dnešní. Je to prostě hezké a tvůrci se tak rozhodli.
Stejně jako u dalších audiovizuálních nápadů i přiznaných manipulací s fakty. Tyto vychytávky jsou zde pouze pro sebe samé a odvádějí pozornost od reálných dějů, což je u dokumentu přinejmenším problematické.
Kdyby totiž platilo, že faktografické jádro Bušta využívá jako odrazový můstek pro své experimenty, obhájil by se snadno. Spíš se však k onomu jádru vůbec nepřibližuje, pouze okolo něj tančí a mohl by tančit stejně třeba i okolo výročí výroby počítačových myší, kdyby zrovna bylo na řadě místo televize.
Příkladem může být scéna, v níž se hrdina přiznává, že pobíhající dcera Filipovského ve studiu byla smyšlená. Měli bychom ji tedy vzít jako poučení a nevěřit všemu, co vidíme v televizi. Problém je, že tato lež nijak nevyužívá specifik televizního média – mohla by být ve filmu, v literatuře, v novinách, takže jde vlastně o docela povrchní poznámku bokem, jíž je věnováno nepřiměřeně moc pozornosti, protože tvůrci pravděpodobně věří, že je efektní.
Zvládneme to usledovat?
Za zvážení stojí, jestli vůbec film s tak propracovaným audiovizuálem vyžadující absolutní pozornost může fungovat jako televizní dokument. Dokáže divák vstřebat historická fakta i vydatný obrazový guláš, aniž by byl dezorientovaný? Bez možnosti vrátit se o kus zpět, odpočinout si?
Osobně jsem například vůbec nepochytil, kdo je vlastně vypravěč filmu, jaká byla jeho úloha ve studiu ani jestli jde o reálnou, nebo vymyšlenou figuru. Kdybych se možná podíval o kus zpět, všiml bych si nějakého vysvětlení nebo titulku, ale tuto možnost televizní divák nemá.
Televise bude! je zajímavým experimentem, tím však horším dokumentem (i mockumentem). Těžko říct, o kolik si z něj diváci zapamatují víc než jen dlouhý pochod po televizním studiu, Františka Filipovského a karikovanou cenzurní komisi.
