Zdá se, že jakmile někdo slaví narozeniny, má Česká televize tendenci zavřít oči a poskytnout prostor pro prakticky cokoliv. Po příšerném filmu Každý milion dobrý oslavující Jiřinu Bohdalovou a polovičatém Hlasu pro římského krále na počest Karla IV. tu máme v krátkém sledu další "dárkový" počin, který zjevně vznikl jen proto, "aby na výročí něco bylo" a nikdo na něj nekladl skutečné tvůrčí nároky.
Svět, který už není
Humor je samozřejmě subjektivní (zvlášť ten sklepácký), takže se komedie vždy hodnotí obtížně. Argument "já se smál" se těžko rozporuje řečmi o pomalém tempu nebo špatném timingu. Na druhou stranu i legrace vzniká jako produkční dílo, je s nějakým záměrem natáčena a dávána do kupy.
Má tedy smysl vytýkat například, že třídílný pořad je pouze sledem scének, jež na sebe dějově ani tematicky nenavazují, čímž se může stát sledování poněkud ubíjející. A v době internetu naplněném nekonečnem gagů i zbytečné. Že nad tím nejde mávnout rukou, potvrzuje i snaha tvůrců ony scénky občas rozříznout napůl a proložit další, aby vznikla iluze děje. Nedostatek bohužel jen podtrhují a těžko takto nahradí důslednější scenáristickou práci.
Ještě větší problém má divadlo Sklep se samotným terčem svého humoru. Zdá se, že má jít o jakousi mozaiku životů, satirický obraz české společnosti. Nicméně to, co vidíme, vlastně se současnou českou společností nemá mnoho co do činění.
Sklep jako by dál existoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let a odmítl se posunout byť o krok dál. Vztahuje se ke všemu krom dneška.
Nejde o apriorně špatný přístup. Divadlo Járy Cimrmana unikalo před normalizačními kritiky do dob císařství, protože mohlo jeho prostřednictvím nenápadně poukazovat na nešvary společnosti. Dnes už má tento jeho prvek spíš nostalgickou hodnotu, byť poslední hrou České nebe se autoři alespoň pokusili o dokázání jeho stálé účinnosti.
Sklep oproti tomu zabředl v protektorátu a divokém kapitalismu proto, že to kdysi bylo kontroverzní a trefné. A odmítá si připustit, že už to neplatí. Umí už jen skotačit a dělat srandu a pohodu. Nejde o únik ani krycí manévr, ale zabřednutí ve vlastním úspěchu.
Satira, co nezkazí pohodu
Jenže satira ze své podstaty má kazit pohodu, má být útočná k samotným konzumentům, nejen nabízet karikatury "těch druhých" a "tenkrát".
Neaktuálnost, zatuchlost a mělkost navíc kouká i ze scének, které by se už snad měly k současnosti vztahovat, ale přesto jí nedosahují. Utahovat si z teleshoppingu? Podnikatelského baroka? Nevkusných zbohatlických mecenášů? Skautů? Krom jedné krátké scény se smartphonem tu není nic, co by evokovalo dvojku na začátku letopočtu.
Najdeme tu i vtipy s naopak "nadčasovými" pointami jako "ženská si stěžuje na ceny v obchodě", "manželka sekýruje manžela", "smrtka v masážním salónu". Jde ale o klišovitý humor s opotřebovanými pointami bez výpovědní hodnoty ke konkrétní době. Kdo jen trochu zná komedie, opravdu nepotřebuje čekat deset minut na zjištění, že v rakvi není manžel, ale pes, protože mu to bylo jasné od počátku.
Divadlo Sklep se vždy pasovalo do role bláznivého, nekorektního, ale inteligentního humoru. Dnes už není bláznivé, ale hlasité a slavní herci v něm zkrátka skáčou a skřehotají, aby rozesmáli z principu. Není nekorektní, ale upínající se ke stereotypům a karikaturám, jako když se pět minut pobíhá po vietnamském obchodě ve slamácích. A není inteligentní, ale založené na zvyku, kdy se ony karikatury nevztahují k dnešku, ale k jeho dřívějším scénkám.
Podle toho, jak se prezentuje tímto pořadem, už neexistuje v našem světě. Vytvořilo si vlastní, který žije sám pro sebe. Lidé v něm chodí divně oblečení, jinak mluví a jinak žijí. A nezbývá než předstírat, že ztráta kontaktu s dobou je záměr.
Televizní série Böhmen und Mähren by mohla vzniknout ke dvacátému výročí stejně jako k šedesátému nebo stému a vypadala by stejně. Někomu bude tato stagnace a odtrženost vyhovovat, těžko však říct, jestli jde o něco, s čím by se tvůrci měli spokojit.
